Přibližně před rokem jsme otevírali druhé číslo prvního ročníku revue Academix na téma Zánik Západu? popisem obrazu z 16. století Triumf smrti Pietera Bruegela staršího. K tomuto tématu se tak trochu vracíme, tentokrát však v daleko širším záběru globálních civilizačních hrozeb, katastrofických existenčních rizik. Bruegelův obraz si ostatně vypůjčili na obálku své knihy Global Catastrophic Risks (Globální katastrofická rizika) její editoři Nick Bostrom a Milan M. Ćirković.
V šedesátých letech minulého století se začaly objevovat texty, ve kterých se odrážely dobové obavy z environmentální krize. Jednalo se například o sérii esejů pro New Yorker od Rachel Carson, která v roce 1963 vyšla v souhrnném vydání pod názvem Silent Spring (č. Tiché jaro, přel. Filip Drlík, Host 2021) a stala se bestsellerem. Carson se ve svých esejích věnovala dopadům průmyslové zemědělské produkce a narušení ekosystémů a Tiché jaro mělo výrazný podíl na vzniku environmentálního hnutí a environmentální etiky v 70. letech. Udržitelnost a hledání alternativ k překotnému průmyslovému rozvoji a extraktivismu se postupně ukotvily ve společenském povědomí. Například tzv. zprávy Římského klubu, především Limits to Growth z roku 1972 (česky vyšlo jako samizdat v překladu Bedřicha Moldana a Josefa Vavrouška), které rovněž varovaly před důsledky překotného rozvoje, ekonomické globalizace a bezohledného využívání přírodních zdrojů, rezonovaly po celém světě, a to i v kruzích řekněme politicky umírněných.
Globálně katastrofických scénářů se objevovala celá řada, některé však s plynutím času ztratily na síle. Po desítky let kupříkladu převažovala tematika populační exploze, která měla spolu s konzumerismem výrazně přispět k nadměrnému a neudržitelnému využívání omezených kapacit naší planety a nakonec také k postupnému zániku lidského druhu. Tak alespoň zněly nejchmurnější prognózy, které upozorňovaly na problematiku přelidnění, jako byla populární kniha Paula Ehrlicha The Population Bomb (Populační bomba, 1968). Nyní, když jsem dosáhli počtu osmi miliard lidí žijících na Zemi, by mohlo leckoho napadnout, zda se již neblížíme naplnění Ehrlichova proroctví. Podle odhadů Organizace spojených národů se však populace koncem tohoto století ustálí přibližně na 10,4 miliardy lidí. Ve druhé polovině 20. století se odehrála tzv. zelená revoluce v zemědělství, díky které se výrazně zvýšila produkce potravin, a porodnost v globálním průměru klesla od padesátých let minulého století přibližně na polovinu. Sociální demograf Danny Dorling z Oxfordské univerzity na základě současných dat mluví o zpomalení jak populačního růstu, tak obecně rozvoje. Zdá se, že přelidnění a jeho případné fatální důsledky pro lidský život na Zemi patří mezi obavy doby minulé.
Jiné hrozby však přetrvávají – a tím spíš je nutné dokázat je správně identifikovat a vyhodnocovat. Nejednou jsme byli svědky nadsazování závažných, ale nikoli existenčních hrozeb, například mezinárodního terorismu, případně vágněji vymezené hrozby zničujícího „střetu civilizací“. Žádoucí jsou naopak věcná, vědeckým poznáním podložená varování před jevy, které mohou způsobit otřesy, na něž nejsou současná společenství připravena. V tomto čísle proto autoři a autorky kriticky reflektují jak obecnou rovinu globálních kastrstrofických scénářů, civilizačních hrozeb a existenčních rizik, tak dvě konkrétní témata, která většina přispěvatelů považuje za největší problémy naší doby: dopady klimatických změn a nebezpečí spojená s umělou inteligencí (AI).
Jistě lze debatovat o tom, jak velkou úlohu má ta která lidská činnost na změny klimatu, které ve světě začínáme pozorovat v intenzitě mnohdy přesahující někdejší pesimistické scénáře. Podobně se vede rozsáhlá debata o tom, nakolik je samotná AI hrozbou a do jaké míry nás naopak ohrožují nesprávné, byť třeba dobře míněné reakce na její vývoj. Také proto v tomto čísle necháváme obě témata nahlédnout z více perspektiv. Jedno se nicméně jeví jako téměř jisté. Pokud rezignujeme na snahy zmírňovat dopady změn klimatu a spravedlivým a udržitelným způsobem transformovat současné výrobní způsoby, mezinárodní obchod a obecněji vztahy mezi společnostmi i jejich jednotlivými vrstvami, sociální a bezpečnostní dopady mohou být obrovské. A jestliže tzv. vyspělý svět zaspí otázku vzdělávání a problémy spojené s možným zneužitím nástrojů, které nabízí AI – případně „jen“ připustí prudké navýšení hospodářských a kognitivních nerovností, které může neregulovaná aplikace umělé inteligence vyvolat –, také z tohoto technologického přelomu mohou vyplynout významné hrozby pro lidstvo.
Jestliže předchozí odstavec vyznívá alarmisticky, budiž. Tím lépe, ukážou-li se podobné obavy jako přehnané. Zatím však není mnoho důvodů nechat se ukolébávat zdánlivým klidem ve většině bohatých států dnešního světa. Pokud je diskurz hrozeb v něčem nápomocný, pak právě v tom, že má představovat „wake-up call“, aby příslušné instituce i samotní občané jednali v zájmu zachování soudržných a fungujících společností.