Bezpečnost pro německou krev na prvním místě?

Před třemi lety přišel australský historik Dirk Moses, který se dlouhodobě věnuje výzkumu holocaustu, s velmi znepokojivou tezí, že nacisté pácháním genocidy židovské populace usilovali o docílení takzvané permanentní bezpečnosti. Holocaust židů Moses nevykládá primárně jako produkt nenávisti architektů konečného řešení, nýbrž jej představuje jako politické rozhodnutí zajistit trvalou bezpečnost pro etnicky definovaný německý národ. Ačkoliv si tato autorova teze během let nalezla mnoho odpůrců, idea bezpečnostní politiky nacistů rozdmýchává podněty k novému promýšlení událostí již do značné míry analyzovaných a napomáhá je interpretovat v novém světle.

Od souladu k antagonismu? Priority zabezpečení týlu wehrmachtu

Jen pár týdnů před svou smrtí v květnu roku 1942 zorganizoval Reinhard Heydrich v Praze zasedání vrcholných nacistických představitelů zodpovědných za zajištění bezpečnosti na vnitřním území třetí říše i v nově dobytých oblastech. Setkali se zde velitelé nacistické Bezpečnostní policie (SiPo) a Bezpečnostní služby (SD) se zástupci vojenské kontrarozvědky wehrmachtu (Abwehr), v jejímž čele stál admirál Wilhelm Canaris. Zakrátko se na zasedání stalo předmětem diskuse potírání rezistence v týlu východní fronty. Sovětští partyzáni totiž nasazenými jednotkami do jara 1942 nejenže nebyli zlikvidováni, jak nacistické špičky apelovaly ještě v zimě předchozího roku, když bylo jasné, že Rudou armádu se do Vánoc porazit nepodaří, ale nadto jejich diverzní činnost s každým měsícem výrazně narůstala. K tomu docházelo do značné míry i proto, že mnohé z nasazených útvarů v závětří wehrmachtu se v rámci pacifikace dobytých prostor primárně uchylovaly k vyvražďování civilního obyvatelstva s židy na prvním místě, namísto toho, aby v lesích pátraly po partyzánech. Na tuto skutečnost, tedy že především jednotky operující přímo pod velením Reinharda Heydricha – takzvaná Einsatzkommanda a Sonderkommanda – se de facto vůbec nevěnují zabezpečení týlu armád, kriticky upozornil právě Canaris. Admirál na květnovém zasedání dokonce Heydrichovy Einsatzgruppen označil za jateční komanda, která vojákům wehrmachtu v náročném boji s partyzány nepomáhají. Jeden by se nad Canarisovou kritikou mohl pozastavit, když je dnes již dobře známo, že němečtí vojáci rovněž aktivně participovali na realizaci takzvané anihilační války (Vernichtungskrieg). Odkud se tedy vzalo toto odsouzení brutálních postupů týlových jednotek ze strany armády na konto stranických bezpečnostních složek?  

Ačkoliv výstava Zločiny wehrmachtu (Verbrechen der Wehrmacht) ukázala neodmyslitelný podíl německých vojáků na nacistických zločinech s holocaustem na prvním místě, mějme na paměti, že následné diskuse historiků sice jejich účast na genocidě potvrdily, ale současně bylo v rámci těchto debat opakovaně zdůrazňováno (Ch. Hartmann; L. Klinkhammer aj.), že hlavní účel armády tkvěl v bojích na frontě. Čili primárními aktéry nacistické vyvražďovací mašinerie zůstávají především jednotky operující v týlu nacistických vojsk. Útvary operující v závětří bitev měly za úkol krýt záda vojákům, a tedy vskutku zodpovídaly za odstranění všech hrozeb. Když se na úvod vpádu do SSSR zdálo, že sovětský kolos se za pár týdnů zhroutí, nebylo třeba se dohadovat o tom, jakým záležitostem se mají věnovat týlové jednotky. Jenomže o tři čtvrtě roku později už byla situace jiná a bojem vyčerpaní vojáci, bez vidiny konce války v SSSR, se potřebovali alespoň v zázemí cítit bezpečně. Avšak s tím jim týlové jednotky příliš nepomáhaly. Jejich primárním cílem se totiž vedle vyvražďování židů stalo vytváření tzv. mrtvých zón, tj. anihilace veškerého civilního obyvatelstva v oblastech „zamořených“ partyzány. Tyto operace rovněž probíhaly za účasti jednotek regulérní armády, ale jak ve svém výzkumu zdůraznila Ruth Bettina Birn, byly plánovány a uskutečňovány pod dohledem velitelů Heydrichovy Bezpečnostní služby (SD). Deficity lidských zdrojů v týlu armád potom vyrovnávaly především útvary německé pořádkové policie a nutno dodat, že mnohé z nich si s Einsatzgruppen v ničem nezadaly. Tyto se rovněž se vší vervou jaly pacifikovat dobyté oblasti v souladu s nacistickým světonázorem, který zdaleka neutvářel pouze Adolf Hitler, ale vždy bylo záhodno se na něho odvolat, což také Heydrich okamžitě po uštědření Canarisovy kritiky učinil. Admirálovi opáčil, že jeho komanda jednají na základě vůdcova rozkazu, a k tomu pohoršeně dodal, že je to selhání, když takto vysoce postavený velitel wehrmachtu nemá povědomí o takzvaném politickém pozadí druhé fronty v obsazených oblastech.

Deficity lidských zdrojů v týlu armád potom vyrovnávaly především útvary německé pořádkové policie a nutno dodat, že mnohé z nich si s Einsatzgruppen v ničem nezadaly. Tyto se rovněž se vší vervou jaly pacifikovat dobyté oblasti v souladu s nacistickým světonázorem, který zdaleka neutvářel pouze Adolf Hitler, ale vždy bylo záhodno se na něho odvolat, což také Heydrich okamžitě po uštědření Canarisovy kritiky učinil.

Zdánlivě marginální roztržka mezi nejvyššími představiteli bezpečnostních služeb wehrmachtu a SS však velmi zřetelně předznamenávala odlišné priority obou těchto institucí v pokročilejším stadiu války na východě. Zatímco Canaris pokládal za nezbytné, aby se jednotky SS a policie konečně zapojily do bojů s partyzány, Heydrich trval na tom, že přesně toto jím nasazené útvary již vykonávají, když masakrují stovky tisíc civilistů za frontou.

Hlavní garant vnitřní bezpečnosti německého národa: SS a policie

Jestliže ono politické pozadí takzvané druhé fronty ve třetí říši někdo velmi dobře znal, chápal a spoluutvářel, pak právě vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, velitel Bezpečnostní policie i SD a od podzimu roku 1941 také zastupující říšský protektor pro Čechy a Moravu Reinhard Heydrich. Identifikovat hrozby a definovat způsoby, jakými je odvracet, bylo jeho každodenním chlebem už od raných 30. let. Rok 1936 lze potom pokládat za pomyslný mezník, který předznamenal obrat v boji s nepřáteli třetí říše. V té době se říšský vůdce SS Heinrich Himmler stal náčelníkem německé policie na ministerstvu vnitra, čímž byl také zahájen proces její nacifikace. Pozici se mu Hitler rozhodl udělit po předložení programu generální prevence. Ten představoval jakýsi obecný preventivně ochranný systém proti veškerým projevům subverze, potažmo jakýmkoliv z nacistického pohledu patologickým rysům ve společnosti, které by údajně mohly ohrozit bezpečnost německého národa. Novým dlouhodobým cílem nacistických bezpečnostních složek se v této době tedy stává aktivní vyhledávání a odstraňování nikoliv pouze reálných, nýbrž také potenciálních nepřátel a hrozeb. Bezpečnostní politice nacismu tedy od druhé poloviny 30. let vévodily pojmy prevence a preventivní.

Způsoby náročného boje s protivníkem pregnantně rozvádí ve svém spise Wandlungen unseres Kampfes (Proměny našeho boje) právě Reinhard Heydrich. Dozvídáme se, že pro důslednou likvidaci protivníka standardní policejně-vyšetřovatelská práce nepostačuje. Podle Heydricha má taková činnost pouze technickou povahu, a tudíž může vést maximálně k dopadení ilegálního komunistického funkcionáře. Avšak k úplné likvidaci nepřátel národa bylo nutné celostní a bezpodmínečné pochopení nacionálněsocialistické myšlenky, jež umožní rozpoznat nepřítele v jeho samotném základu. Heydrich dále popisoval proměňující se formy výskytu protivníka a různé způsoby jeho boje, který je jednou viditelný a podruhé zase skrytý. Doplnil také, že při posuzování protivníka by se člověk neměl nechat zmást množstvím zdánlivě rozdílných bojujících skupin s jejich divergentními programy. Spis samozřejmě ústí k momentu, kdy se čtenář dozvídá, že hlavním protivníkem, který stojí za všemi nepřátelskými skupinami a organizacemi, navádí je a ovládá, nepřítelem, který se nejrůznějšími způsoby neustále a vytrvale pokouší škodit německému národu, je žid, respektive židovstvo. Myšlení Reinharda Heydricha vytěsňovalo individualismus, proto z boje s protivníkem nesměl být nikdo vynechán – žádný jednotlivec. Pokud by totiž, píše Heydrich, každý Němec z vlastního okruhu svých známých vyjmul z tohoto boje na základě „falešného soucitu“ byť jen jediného „slušného žida“, jednalo by se potom „… přesně o 60 milionů výjimek“.  

Úlohy německé policie v nacistické třetí říši

Přesnější vhled do ideového nastavení nacistické policie nabízí kniha Wernera Besta Die Deutsche Polizei (Německá policie). Best, zasloužile přezdívaný „otec gestapa“, ve svém stěžejním díle rozlišuje dva typy státního uspořádání a role policie v něm. U prvního, takzvaného individualisticko-humanistického uspořádání stojí v centru jednotlivec, který v takovém systému zároveň představuje jeho nejvyšší hodnotu a poškození jakéhokoliv individua je považováno za nemorální. V tomto uspořádání policie tedy slouží státu a všem jeho občanům, kteří jsou si rovni, a „… nesmí jednat mimo zákonná ustanovení a vymezení“. Soudy a stát proto v tomto uspořádání platí za instance stojící nad policií a občanům garantují, že policie vůči nim zasahuje v souladu s ustanovenými zákony. Policejní právo v individualisticko-humanistickém uspořádání celkem pochopitelně nacista jako Werner Best chápal jako soubory zásad, zákonů a ustanovení omezujících jednání policie.

Nacistická policie ve třetí říši však stála na uspořádání, v němž je individuum jakožto nejvyšší nedotknutelná hodnota nahrazeno pojmem národ. Ten představuje nadindividuální, nadčasovou hodnotu veškerého bytí, kterou charakterizuje jednota krve a ducha. A proto vůle a potřeby národa zrovna tak jako jeho podpora a ochrana stojí nad vůlí, potřebami, podporou a ochranou jednotlivců. Udržení této nejvyšší hodnoty musí být podle Besta podřízeno vše včetně jednotlivců, kteří jí musí sloužit a v případě potřeby jí musí být obětováni. Role policie spočívá v zabezpečení národa a je povinna zbavit ho veškerého působení rušivých a ničivých prvků. Aby policie mohla dostát své úloze, musí od státu převzít tu část výkonné moci, která doposud (a v jiných státních zřízeních nadále) stála nad ní, a tím pádem ji také mohla „omezovat“ prostřednictvím zákonodárství. Z policie se tedy pod vedením říšského vůdce SS Heinricha Himmlera postupně stával samosprávný orgán, bojující za nedotknutelnost a zachování „organismu“ německého národa.

Nacistická policie ve třetí říši však stála na uspořádání, v němž je individuum jakožto nejvyšší nedotknutelná hodnota nahrazeno pojmem národ. Ten představuje nadindividuální, nadčasovou hodnotu veškerého bytí, kterou charakterizuje jednota krve a ducha. A proto vůle a potřeby národa zrovna tak jako jeho podpora a ochrana stojí nad vůlí, potřebami, podporou a ochranou jednotlivců.

Boj s objektivními nepřáteli německé krve

Již před více než sedmdesáti lety Hannah Arendt ve své knize Původ totalitarismu označila policii za hlavní nástroj totalitárního státu. Nejednalo se však výhradně o nacisty zřízenou Bezpečnostní policii, která se aktivně podílela na spoluutváření světa dle rasově zvráceného předobrazu. Jestliže od poloviny 30. let stál v čele celé německé uniformované policie Kurt Daluege, spolehlivý člen NSDAP i SS, proč bylo tolik šokující, že také policejní prapory pořádkové policie se podílely na masových vraždách? Uniformovaná policie představovala naprosto klíčový instrument pro kulminaci moci celé policie pod Himmlerovým dohledem a její postupná nacifikace se nerealizovala výhradně skrze ideologická školení čili na poli teorie, byla spíše zajišťována dosazováním „spolehlivých lidí“ (čili členů NSDAP a SS) do velitelských pozic a pozdějším nasazováním jednotek do terénu. K tomu začalo docházet ruku v ruce s počátky nacistické expanzivní politiky. Policejní jednotky pochodovaly v závětří wehrmachtu již od anšlusu Rakouska a jejich úloha na nově obsazeném území spočívala v takzvané pacifikaci nepřátel říše. Tyto nepřátele nejlépe definuje Arendt pojmem objektivního nepřítele, na jehož základě rozlišila tajnou policii za despocie a tajnou policii za totalitarismu. Objektivního (na rozdíl od podezřelého) nepřítele totiž definuje politika vlády, a nikoli jeho negativní postoje či rezistence vůči ní. Čili přesněji než Moses Arendt zdůrazňuje rozhodující faktor, a tedy že tito lidé nebyli pronásledováni a zabíjeni pro to, kým byli, ale pro to, za koho byli označeni politikou vlády. Současně si také byla vědoma neindividualistického pojímání nepřátel režimu, když zdůraznila, že objektivní nepřítel „(N)ení nikdy konkrétním jedincem, jehož nebezpečné myšlenky musí být provokací doloženy nebo jehož minulost zakládá oprávněné podezření, nýbrž je vždy ‚nositelem tendencí‘, podobně jako nositel choroby.“ (H. Arendt, Původ totalitarismu, část III. Praha: Oikoymenh, 2013, s. 574)

Právě paranoia ze skrytých nepřátel, které je nejtěžší odhalit, se objevuje jak u Heydricha, tak u Himmlera. Nacisté proklamovali, že protivník prorostl do všech sfér národa, do veškerých státních struktur, a pokládali za nutné jej odevšad vytlačit, aby německý národ mohl být rasově i duchovně zabezpečen. Heydrich zároveň explicitně vyjádřil, že mnohem nebezpečnější než sionisté jsou židé asimilující se do německé společnosti, tedy židé, kteří sami sebe nazývají německými židy nebo se dokonce považují za Němce, případně židé, kteří upustili od víry nebo se nechali pokřtít. Kazatelé nacistického světonázoru považovali jimi vykonstruovanou postavu žida za experta na kamufláže, jehož je nesmírně těžké najít a rozpoznat. V Himmlerově projevu „Politická policie jako světonázorový sbor“ roku 1936 zaznělo, že boj s politickým protivníkem, jenž po staletí taktizoval, představuje nesmírně náročný úkol. Neboť takový protivník vystupuje jednou jako učenec, který na základě svých vědeckých teorií přispívá k rozkladu státu, jindy může být špionem či anarchistou, který proti německému národu bojuje za pomocí světového tisku, zahraničních aliancí či jiných mocenských uskupení, a ve výčtu podob protivníka samozřejmě z Himmlerových úst rovněž zaznělo slovo partyzán.

Válka jako katalyzátor nových cílů nebo prostředků nacistické bezpečnostní politiky?

V jednom ze svých posledních rozhovorů pro BBC bývalý žalobce u norimberského tribunálu Benjamin Ferenz uvedl, že nejhorší zločiny v dějinách lidstva, ty, které dnes označujeme za genocidy nebo za zločiny proti lidskosti, byly spáchány pod záminkou zajištění bezpečnosti. Třetí říše je této teze dobrým příkladem. Od samého počátku byla expanzivní politika nacistickou propagandou zdůvodňována jako nezbytná pro zajištění bezpečnosti německého národa, a zrovna tak byly o bezpečnost opírány perzekuce židů. Obratná připojování nových území k Velkoněmecké říši záhy vystřídala vojenská tažení, jimiž nacisté rozpoutali 2. světovou válku. Množství údajných nepřátel, kteří museli být nasazenými týlovými útvary „pacifikováni“, rostlo s ambicemi dobyvačných cílů nacistického Německa a své maximy po Polsku a Balkánu dosáhly počty civilních obětí právě v SSSR. Lišily se ale způsoby potírání nepřátel. Zločiny, které bylo možné provádět v Polsku roku 1939, se staly nežádoucími během okupace západní Evropy o necelý rok později. Zrovna tak se odlišovaly způsoby definování skupin nepřátel. Jak příznačně vystihla Arendt – noví objektivní nepřátelé jsou objevováni na základě měnících se okolností. Partyzán a způsob vedení partyzánského boje přesně zapadly do konceptu žida definovaného „experty“ na zabezpečení druhé fronty, jakými byli Heydrich a Himmler. Je ale zjevné, že fráze: kde je žid, je také partyzán a kde je partyzán, je také žid má ideové kořeny již ve druhé polovině 30. let. Samotná válka tudíž nezměnila cíle nacistické bezpečnostní politiky, ale prostředky k jejich dosahování. To, že židé byli nacisty spojováni s jakoukoliv bezpečnostní hrozbou a veškerými válečnými neúspěchy, nezaznívalo výhradně z nacistické propagandy, ale rovněž v nacistických interních dokumentech. Po atentátu na Heydricha si kupříkladu ministr propagandy Joseph Goebbels do svého deníku poznamenal: „Na jedné straně je podezření, že jej provedla britská tajná služba, na druhé straně, že atentátníci byli výsadkáři bolševického původu, pravděpodobně bývalí čeští komunisté, kteří emigrovali do Sovětského svazu, a třetí verze naznačuje, že atentát provedli židé.“ Dále pokračoval slovy: „V každém případě se na židech odškodníme.“ Jeden den po sesazení a zajetí Mussoliniho v létě roku 1943 se Hitler během jednání se svými generály vyjádřil k situaci v Itálii následovně: „Duce byl včera zatčen. Byl pozván na jednání do Kvirinálu, tam byl zatčen (...). Pak vznikla nová vláda, která samozřejmě stále oficiálně prohlašuje, že s námi bude spolupracovat. Ale to všechno je jen zástěrka, jak získat pár dní na upevnění nového režimu. Je zřejmé, že za novým režimem nestojí nikdo jiný než židé a lůza, která na sebe v Římě upozorňuje.“

Bezpečnostní rozměr přesto představuje novou badatelskou výzvu, která podává až děsivě přesvědčivá vysvětlení celé řady aspektů nacistické politiky a zvěrstev, která třetí říše páchala

Samozřejmě se bezpečnostní politika a Mosesův koncept permanentní bezpečnosti můžou jevit nejen jako kontroverzní, ale jako motiv krajně nedostačující k vysvětlení nacistické genocidy. Bezpečnostní rozměr přesto představuje novou badatelskou výzvu, která podává až děsivě přesvědčivá vysvětlení celé řady aspektů nacistické politiky a zvěrstev, která třetí říše páchala. V některých případech nabývá bezpečnostní hrozba podobu záminky, jako tomu bylo kupříkladu při spuštění operace „Aktion Reinhardt“ těsně po Heydrichově smrti v létě roku 1942, kdy pod krycím názvem Heydrichova křestního jména došlo k anihilaci celé židovské a romské populace na území Generálního Gouvernementu. V jiných případech, jako byla partyzánská válka v oblasti jihovýchodní Evropy nebo na území SSSR, na sebe bezpečnostní hrozba vzala podobu systematického vyvražďování židů jakožto skupiny údajně stojící za existencí rezistence. Na konci roku 1942 tak například podává vyšší velitel SS a policie pro oblast Ukrajina-Sever Hans-Adolf Prützmann komplexní zprávu o potírání band (chápej partyzánů) na jím spravovaném území. Vedle počtu vypálených vesnic a ukořistěných zbraní se v této zprávě objevuje celkový počet zavražděných během posledních čtyř měsíců: dosahoval neuvěřitelného počtu 394 021 mrtvých, z nichž celých 363 211 zabitých tvořili židé. Z toho je více než zjevné, že ani po Heydrichově smrti jednotky SS a policie neupouštěly od zavedených nacistických metod potírání partyzánské rezistence. 

Studium druhé světové války je tak nadále významné pro pochopení dynamik a mechanismů, které stojí za hrozivými válečnými zločiny. Patologická podoba policie a obecněji zajišťování bezpečnosti pro přísně vymezenou, poměrně omezenou skupinu obyvatelstva se ukazují jako neméně silné pilíře krajně agresivního jednání států. Na příkladu třetí říše vidíme, že stát nemusí páchat nejhorší zločiny v rámci otevřeně kořistnického tažení, ve jménu obchodních zájmů nebo ze msty, ale mnohdy – a možná nejsnáze – je páchá pod záminkou ochrany svých obyvatel, životního prostoru či vytvoření bezpečnostní „nárazníkové zóny“.