Academix Revue Dilemata zelené transformace a budování odolnosti
6.
Globální
katastrofická rizika

Dilemata zelené transformace a budování odolnosti

Romana Jungwirth Březovská je analytička Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky se zaměřením na globální klimatická vyjednávání, klimatickou bezpečnost, klimatickou diplomacii a spravedlivou odolnost (včetně genderové nerovnosti). Vystudovala obor Mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově v Praze a obor International Public Management na Sciences Po v Paříži. V letech 2019 a 2020 zastupovala ČR na mezinárodních klimatických jednáních zaměřených zejména na adaptaci na dopady změny klimatu. Během českého předsednictví Rady EU v roce 2022 spolupracovala s MŽP na vyjednávání mezinárodních závazků v oblasti biologické rozmanitosti a změny klimatu. V současné době pracuje na Oddělení sociálně-ekologické analýzy na Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky – CzechGlobe. 

Ondřej Kolínský je analytik AMO, kde je členem Klimatýmu. Vystudoval ekonomii na Univerzitě Karlově a Univerzitě v Tilburgu. Na Vysoké škole ekonomické pak pokračoval doktorátem na téma zelené transformace ČR a v současnosti učí transformační a inovační politiky na Masarykově ústavu vyšších studií Českého vysokého učení technického v Praze. Absolvoval dvě stáže v agenturách OSN v Santo Domingu a Prištině a v ČR má kromě výzkumu zkušenosti z práce v městské části a na úřadu vlády. Zajímá se hlavně o regionální a sociální rozměr transformace a nerůst.

Academix Revue Dilemata zelené transformace a budování odolnosti

Výzkumníci Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky Romana Jungwirth Březovská a Ondřej Kolínský nedávno vypracovali pro Ministerstvo životního prostředí rozsáhlou studii Bezpečnost a udržitelnost ČR: Hrozby, výzvy, dilemata. V následujícím rozhovoru poskytují vhled do problémů spojených s udržitelností, klimatickou diplomacií, rozvojovou či bezpečnostní politikou.

 

Antonín Handl: Právě jste vypracovali studii zadanou Ministerstvem životního prostředí, kofinancovanou z Operačního programu Zaměstnanost, na téma globálních rizik a způsobů, jak s nimi nakládat. Voláte po systematickém a holistickém přístupu k současným mnohačetným krizím namísto praxe, kdy se policymakeři zaměřují pouze na dílčí aspekty krize nebo krizí a s těmi se potýkají bez ohledu na to, jaký dopad budou mít taková dílčí řešení v jiných oblastech.

Ondřej Kolínský: Je to podkladová studie pro aktualizaci Strategického rámce České republiky 2030, který byl vypracován před šesti lety. Tématem studie je bezpečnost a udržitelnost; jakým způsobem se bezpečnostní agenda, která teď získala hodně na viditelnosti i důležitosti, propisuje do implementace Cílů udržitelného rozvoje (SDGs – Sustainable Development Goals, přijaté v rámci Agendy 2030 na summitu OSN v roce 2015 – pozn. red.), které má naplňovat zmíněný Strategický rámec. Zajímá nás také, jak to funguje opačným směrem, kdy například změna klimatu a další krize životního prostředí mají nějaké bezpečnostní implikace. Toto téma je u nás poměrně málo prozkoumané. Celistvý přístup, který jste zmínil, není ani tak naše agenda, spíš jediný způsob, jak s těmito rovinami pracovat současně.

Romana Jungwirth Březovská: Podkladem nám byly převážně akademické články v impaktovaných časopisech, ale také různé dokumenty na úrovni Evropské unie – od obecné Zelené dohody pro Evropu přes konkrétnější Globální kompas pro bezpečnost a obranu po Zprávu o strategickém výhledu pro rok 2022, z pera Evropské komise. Právě ve Zprávě o strategickém výhledu se například upozorňuje na dva megatrendy, digitalizaci a změnu klimatu, které mohou vést k napětí, pakliže se například digitální technologie nestanou méně energeticky náročnými. Víme, že oba megatrendy budou souběžné, zároveň je ale potřeba, aby na sebe měly omezený negativní dopad a ideálně aby svou existencí nebo dílčími řešeními nepřispívaly k prohlubování již očekávaných negativních dopadů. Trochu odbočím – skvělou knihou zaměřenou na expertní řešení vedoucí k dalším neočekávaným problémům je Under a White Sky: The Nature of the Future od Elizabeth Kolbert (č. Pod bílou oblohou, přel. Sylva Ficová. Praha: Argo, 2023 – pozn. red.).

AH: V těchto tématech do hry vždy vstupuje celá řada různorodých zájmů, a jak uvádíte, tyto zájmy nejsou rovnocenně zastoupeny. AMO to zmiňovalo už v dřívějších výstupech – od absence vědecké obce např. v Uhelné komisi (poradní orgán zřízený vládou a fungující pod Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem životního prostředí; fungovala v letech 2019–2021 – pozn. red.) po nevyrovnané zastoupení různých společenských skupin při tvorbě legislativy nebo jednotlivých projektů. Vidíte případně nějaký způsob, jak tuto nerovnou reprezentaci překonat?

OK: Prvně je třeba říct, že neadekvátní reprezentace různých zájmů se prolíná úplně vším. Samozřejmě máme demokratické zřízení, ale to neznamená, že dokážeme úplně odstínit mocenské hierarchie, které ve společnosti přetrvávají, ať už historicky, v souvislosti s majetkem nebo ekonomickými zájmy v širším slova smyslu. Nemám teď na mysli jen zájmy vlastníků a firem, ale také například státu, který potřebuje udržet jistou míru zaměstnanosti a hospodářského výkonu. Zcela vyrovnaná reprezentace zájmů nejspíš ani není možná: někteří aktéři umí své zájmy lépe formulovat, lépe se sjednocovat. Známe ostatně dělicí linie práce a kapitálu nebo centra a periferií, kdy moderní státy vznikaly nebo se přetvářely už s tím, že mezi nimi musí hledat rovnováhu. Vznikají nám tu nicméně nové konflikty a dělicí linie, které jsme ještě nedokázali institucionalizovat, a ty se typicky týkají udržitelnosti a konzervace přírody nebo třeba produktivní a reproduktivní práce. Zájem na zachování krajiny v „neproduktivní“ podobě tady na vládní úrovni brání jen MŽP, reproduktivní práci v domácnosti, na které veškerá další kapacita „pracovat“ stojí, zase jen MPSV.

AH: Přesto, mohly by s překonáváním neadekvátní reprezentace pomoci výraznější participativní prvky jako protiváha těch efektivněji organizovaných zájmů?

RJB: V oblasti klimatických politik se v poslední době zkouší například model občanských shromáždění, založených na principech deliberativní demokracie. Jedná se o přístup, kdy vybraný reprezentativní vzorek společnosti projednává kontroverzní otázku, přičemž pokud jsou metodologicky dobře uchopené, mohou posílit účinnou reprezentaci účastníků a účastnic a obecně zájem na řešení problému. V Česku ještě takové shromáždění nebylo, klimatické otázky se ale řešily například na místní úrovni ve Francii nebo v Polsku, v rámci projektu Konference o budoucnosti Evropy dokonce na celounijní úrovni.

OK: Souhlasím, občanská shromáždění vypadají slibně, ale zatím je to experimentální prvek, podobně jako další participativní prvky v přijímání politik, a je otázka, do jaké míry to může přeměnit způsoby demokratického rozhodování. Národní občanská shromáždění se dělala například ve Spojeném království, v Německu, v Irsku a ty výsledky byly rozporné: ne že by to nebyla dobrá cesta, ale začlenění jejich výsledků do systémů politického rozhodování bude ještě trvat. A potřebujeme mapovat, jak se projevují a kombinují jednotlivé zájmy i na takovém fóru, kde se opět může lišit jejich přítomnost nebo artikulovanost.

RJB: Irsko se uvádí jako převážně pozitivní příklad. Tam je pořádali například k otázce legislativního zakotvení možnosti interrupce, a reprezentativní vzorek společnosti po intenzivních debatách došel k závěru, že je třeba je povolit. Zkrátka se svolávají právě k otázkám, které jsou kontroverzní: u nás by to mohla být například doprava.

AH: Mohli byste mi přiblížit pojem odolnosti, s kterým ve velké míře pracujete ve studii pro MŽP? Ve veřejném prostoru se častěji setkáváme s udržitelností, a pokud s odolností, pak ve smyslu vlastnosti systému, co „unese“ současná infrastruktura a podobně.

OK: V expertních kruzích, které se zabývají například klimatem, už se dnes připouští, že odolnost není neproblematický koncept. Často se používá jako rámování, ve kterém tíhu problému přenášíme na ty, na které dopadá, jako by byla jejich odpovědnost stát se odolnějšími a dopady snést. Tím se koncept odolnosti naštěstí nevyčerpává, vznikají přístupy, které se nezabývají jen vlastnostmi systému (jak systém čelí vnějším šokům), ale procesní odolností – zjednodušeně řečeno, jakým způsobem se o věcech rozhoduje. Odolný proces bude takový, který dokáže spojit zájmy spousty různých lidí a institucí a dochází k něčemu, co je jakž takž schůdné pro všechny. To je velmi důležité a v naší politice, zejména té klimatické, se tak často neděje. 

Primárně ale potřebujeme uvažovat, jestli společnost, která tady bude za sto let, dokáže čelit ještě řádově větším šokům a hrozbám. Pokud přichází otřesy, které dopadají na ty nejslabší, kteří například už teď mají problém sehnat práci nebo nemají čím zatopit, taková společnost nemůže být odolná, naopak hrozí, že se začne rozpadat.

RJB: Potkáváme se zase s řešeními, která v dlouhodobém pohledu způsobovala více problémů za cenu posílení určitého typu odolnosti. Například v nové Strategii EU pro přizpůsobení se změně klimatu se objevuje pojem maladaptace pro nevhodné politiky, které zdánlivě posilují odolnost, ale ve výsledku jsou kontraproduktivní. Často se spokojíme s nalezením dílčího řešení, aniž bychom zohlednili, že třeba způsobí problémy někde jinde. To je téma, které se táhne celým dekarbonizačním procesem. Sotva se najde neprůstřelné řešení, které bude vyhovovat všem, bude realistické, ideálně někde vyzkoušené a nebude mít žádné vedlejší dopady.

AH: Na to bych rád navázal: mám dojem, že ve veřejné debatě se často mluví právě o neprůstřelných řešeních a synergii namísto dilemat, která zdůrazňujete vy a která jsou s mitigační a adaptační politikou nutně spojená. Jednak je tendence řešit problémy izolovaně, jednak jako by bylo jen otázkou času, než přijdeme na zázračná, neproblematická řešení, která se nijak negativně neprojeví v jiné oblasti a nebude je potřeba dál vyvažovat. Klasický příklad je opuštění určitých technologií, které může – přinejmenším krátkodobě – mít neblahý dopad na zaměstnanost v některých regionech, dál třeba digitalizace, která má sklon posilovat individuální dopravu. Máte dojem, že by se dilematický rozměr politik měl více promítnout do státní politiky, případně samotné společenské debaty?

OK: Je to jedno z našich doporučení: pojďme upozorňovat na dilemata. Mohou to být konflikty zájmů, ale také negativní dopady nějaké politiky. Víme, že udržitelnost, jak ji představuje OSN v Cílech udržitelného rozvoje, je synergická. Musí to být něco, co se vyplatí ve více ohledech, jinak by to ze své podstaty nebylo udržitelné. Ale představa, že budeme mít současně udržitelnost, vyspělé technologie, plnou zaměstnanost, budeme se mít všichni dobře a k tomu mít krásnou přírodu a skvělé vztahy se všemi státy na světě, je spíš pohádková. Jakkoli si myslím, že udržitelnost nakonec může mít hodně synergické a pozitivní efekty, konkrétní politiky, které k ní vedou, před nás nutně budou stavět dilemata. Pokud je nepojmenujeme, nebudeme znát rizika a pak se může stát, že to nejvíce odnesou nejméně reprezentované zájmy (přírody, zemí globálního Jihu apod.).

RJB: V současném světě, ve kterém stále probíhá globalizace, platí, že všichni potřebujeme být odolní, nemůže být odolná jen část. Není možné, aby byla odolná Česká republika, aniž by byla odolná Evropská unie, a ta zas nebude dlouho odolná, pokud bude zranitelná Afrika. Proto je v našem zájmu posilovat odolnost také v jiných regionech světa, ideálně například pomocí klimatické diplomacie a zaměření na spolupráci v oblasti inovací, aby se případně dalo vyhnout negativním dopadům dekarbonizačních politik. Vzpomínám na jedno setkání na globální klimatické konferenci, kdy zástupci malých rozvojových ostrovních států například upozorňovali na souvislost mezi zdaněním leteckých paliv a snížením turistického ruchu na jejich ostrovech. Cestou nebylo omezit zdanění leteckých paliv, spíš se muselo hledat řešení v podobě diverzifikace ekonomických příjmů a v dalších nelehkých systémovějších oblastech.

AH: Dá se obecně říci, že na mezinárodní úrovni, ve sféře klimatické diplomacie, se lépe daří spolupracovat a hledat řešení, než by se zdálo z domácích veřejných výstupů? Máte pocit, že se to posouvá k lepšímu – mimo jiné nyní, po českém předsednictví v Radě EU?

RJB: Evropská unie už má strategické dokumenty, které pojednávají o potřebě spolupráce se zbytkem světa a potřebě budovat energetická strategická partnerství. EU a obecněji západní státy dnes navazují partnerství například s Jižní Afrikou, Indonésií, Indií, Vietnamem. I tato partnerství jsou nicméně velmi delikátní už proto, že každá země má ke spolupráci jiný přístup a tyto formy spolupráce musí sedět jednotlivým státům „na tělo“, nelze je jen tak zkopírovat a replikovat. Obecně je potřeba, aby i státy, které jsou zvyklé na to, že jsou bohaté a mají větší vyjednávací sílu, začaly naslouchat a skutečně spolupracovat s těmi, které tak výhodné postavení nemají. Zatím to tak docela neumíme, respektive je těžké v oněch partnerstvích nevidět snahu prosazovat primárně vlastní zájmy. 
Mezinárodní systém je ostatně nastavený tak, aby byl výhodný zejména pro ty státy, které příslušné mezinárodní instituce vytvořili. Jako příklad si můžeme vzít problematiku daňových úniků, kdy obrovské množství peněz odtéká z afrického kontinentu skrze daňové ráje. Můžeme se tak donekonečna bavit o efektivní rozvojové spolupráci, ale dokud budou blokovány potřebné klíčové změny, bavíme se v podstatě jen o záplatách na mnohem větších systémových problémech.

OK: A nemusí to být jen daňové úniky. I mezinárodní obchod je systematicky nevýhodný pro země globálního Jihu, ze kterých odtéká energie, lidská práce, půda a suroviny. Když si to srovnáme v peněžních jednotkách, obchodní bilance mezi Severem a Jihem je relativně vyrovnaná. Pokud se na to ale podíváte optikou, která zohlední další materiální přesuny, zjistíte, že nás globální Jih výrazně dotuje. Oproti tomu je rozvojová pomoc řádově nižší než transfery, které jdou opačným směrem. Myslím, že tady může začít kritika fungování institucí, které už považujeme za nezpochybnitelné a na kterých byl mezinárodní obchod založený. Daňové úniky do toho pak promlouvají ještě jinak, tam jde o vztah firem a států, kdy domovské země mnohdy brání „své“ firmy…

RJB: … a ty země pak v jejich zájmu hlasují na mezinárodních jednáních. Mimochodem, letos dostal ocenění John Bates Clark Medal pro ekonomy mladší 40 let Gabriel Zucman za svou práci o daňových únicích a ekonomických nerovnostech a na ocenění tohoto ekonoma ne všichni reagovali kladně. Na tom je vidět, že daňové úniky jsou dosud citlivé téma.

Zda bude hrát Česká republika v oblasti spolupráce s africkými státy významnější či „inovativnější“ roli, je otázkou. Na podzim loňského roku schválila ČR novou strategii pro Afriku (Strategii pro působení Česka v Africe a pro spolupráci s Indo-Pacifikem), ve které zdůrazňuje rostoucí geopolitický vliv kontinentu, zacílenější spolupráce s Afrikou ale není na pořadu dne. Například Japonsko usiluje o to, aby Afrika byla zastoupena v Radě bezpečnosti OSN spolu s Japonskem, a ačkoliv je taková sázka na jednu kartu riskantní, je zřejmé, jakou systémovou změnu Japonsko požaduje. Je otázkou, zda by Česko nemělo mít také podobný kooperační cíl.  

OK: To je zase spíše synergické vnímání. Japonsko tlačí svou agendu a současně tím má pomoci Africe. Z toho, co jsem zažil v rozvojové politice na národní úrovni, mám dojem, že se spíš tlačí produkty našich firem, spolupráce s našimi firmami a k tomu má synergicky docházet k rozvoji. Pokud k synergii nedochází, je asi jasné, co dostane přednost – a obávám se, že v diplomacii vůči slabším stranám může snadno převážit vlastní zájem.

AH: V souvislosti s rozvojem Afriky od části naší politické reprezentace slýcháme, že politika udržitelnosti je vlastně špatná, protože komplikuje cestu k vyššímu hospodářskému výkonu. Jako bychom měli nechat rozvojové země projít si stejnou industrializací, jakou si prošla řada zemí globálního Severu. Je takový narativ silný jen v domácí politické rétorice, nebo má vliv také v evropské politice? Využívají jej například Evropští konzervativci a reformisté (frakce převážně pravicově-euroskeptických stran v Evropském parlamentu – pozn. red.) k oslabování evropské zelené politiky?

RJB: Myslím, že je nežádoucí – a dokonce nemožné –, aby se zbytek světa rozvíjel tak jako my od průmyslové revoluce. Jak říká francouzský filozof Bruno Latour, „naše planeta je příliš malá na všechny naše rozvojové plány“. Proto je tolik snah o vytvoření politiky, která by umožnila nezbytný rozvoj a současně nevedla k tak obrovským externalitám, ať už se jedná o znečištění, ztrátu biodiverzity nebo změnu klimatu. Ale zatím se to nedaří.

OK: Cíle udržitelného rozvoje jsou první globální rozvojová agenda. V roce 2015 se na půdě OSN dospělo k tomu, že není možné, aby rozvinuté státy říkaly těm rozvojovým, jak se mají transformovat (nejlépe stejně jako my), ale nikdo zatím neví, jak má vypadat správný model. Zatím žádná země SDGs nesplňuje. Tehdy se nicméně zvrátila nerovnováha mezi námi jako „těmi, kdo vědí“ a zbytkem, který „nic neví“ a který budeme jednostranně rozvíjet a poučovat. My sami teď hledáme, jak se rozvinout tak, abychom dál nežili na úkor klimatu, biodiverzity, obecně na úkor budoucnosti a zbytku světa. Starý rozvojový model je zdiskreditovaný. To, že se někde ještě vzhlíží k Evropě, je asi v nějaké míře pochopitelné, ale my sami teď hledáme, jak dál. Nejde samozřejmě nařídit rozvojovým státům, ať se nerozvíjí a neuspokojují potřeby lidí, kteří tam žijí, ale společně můžeme hledat způsoby, jak se rozvíjet udržitelně.

RJB: Obecně by se měla pozornost přesunout právě k uspokojování potřeb. Máme například potřebu mobility, kterou ale nemusíme uspokojit pouze vlastněním auta. Musíme hledat způsoby, jak potřeby naplnit, ale jiným způsobem, než na který jsme byli zvyklí doposud, například vytvořením infrastruktury pro sdílení aut nebo zaváděním bezpečných cyklopruhů. Auto tak nemusíme mít, ale naše potřeba mobility bude uspokojená.

OK: S tím samozřejmě souvisí problém, že neumíme koncepčně oddělit uspokojování potřeb od zbytné spotřeby. Existují způsoby, jak se tomu přiblížit, například daněmi z luxusu nebo naopak zajištěním všeobecně dostupných služeb (veřejná doprava, obecní bydlení). Ale obecně s tím náš současný ekonomický a politický systém neumí pracovat.

AH: A nevrací se tu problém, že se hledají řešení jednotlivých problémů, navíc mnohdy funkční jen krátkodobě? Teď mám na mysli i technologickou úroveň. Docent Vladimír Kočí z Vysoké školy chemicko-technologické v rozhovoru pro Material Times 4/2019 uvádí, že státy mnohdy nevyžadují LCA analýzy (life cycle assessment; analýzy životního cyklu, tj. veškerých externalit výrobku od jeho vzniku po recyklaci nebo likvidaci – pozn. red.) a zmiňuje například zateplování polystyrenem s přidanými látkami, které zabraňují vznícení, ale poměrně brzy degradují a vyžadují nákladné úpravy. Jako by se někdy z řešení, která se už dnes nabízí, volila ta, která jsou z dlouhodobého hlediska horší, ale jednodušší, levnější a třeba i favorizovaná v příslušných dotačních titulech.

RJB: Už jsme narazili na maladaptaci, tak toto je zase příklad malmitigace: snažíme se sice – i v dobré víře – snížit energetickou náročnost (a emise skleníkových plynů) domů, nezamýšleně ale tvoříme prostor pro to, aby dalšími potřebnými úpravami emise skleníkových plynů ze stavebnictví ještě rostly.

OK: Současně se tomu nelze zcela vyhnout, zvlášť když hledáme nové postupy. Tím se vracíme k procesní odolnosti: systém by měl být nastavený tak, aby dokázal vyhodnotit, co se nedaří, a třeba upravit naplánované trajektorie. V České republice máme daleko k dokonalé procesní odolnosti, ale podobné diskuse už probíhají a často se podaří tu zpětnou vazbu zohlednit.

Celý rozhovor si přečtěte v tištěné verzi Academix revue 6/2023.