Recenzní esej se věnuje titulu, který v současnosti připravuje k českému vydání Nakladatelství Alarm v překladu Terezy Stejskalové pod názvem Dvojnice: Cesta do světa za zrcadlem. Tento text se věnuje některým aspektům myšlenkově bohaté knihy, která by měla být nápomocná při pochopení současného nárůstu pravicového autoritářství a hledání způsobů, jak s ním bojovat.
Zní to jako začátek anekdoty. Slavnou spisovatelku, novinářku a aktivistku Naomi Klein, autorku kritických bestsellerů jako Bez loga a Šoková doktrína, si krátce před covidovou pandemií začali lidé plést s neméně známou feministickou autorkou Naomi Wolf. Párkrát se tomu snad dalo zasmát, ale omylů přibývalo, až se z matení dvou veřejných intelektuálek stal fenomén. Na omylu byli běžně novináři, komentátoři i autocorrect Twitteru. S přibývajícími měsíci jako by se dvě osobnosti slévaly v jednu.
Překrytí dvou identit v takové míře by bylo strašidelné vždy, ale okolnosti tomu chtěly, že nejpozději od nástupu pandemie se obě autorky začaly ideologicky zásadně odlišovat. Přitom jejich výchozí pozice i volba témat nebyly tak vzdálené. Obě se hlásily k feminismu, obě kritizovaly moc velkých korporací, rizika spojená se státní represí, nástroje dohledu a kontroly. Jenže zatímco Klein zůstávala na radikálně demokratických pozicích, Wolf se oddala konspiračním teoriím a postupně se stala hvězdou americké krajní pravice. Legitimní kritika, které se věnovala Klein, u Wolf nabývala podoby bulvárně konspirační frašky. Sběr osobních údajů za účelem reklamy a další projevy komodifikace našich životů ze strany technologických korporací nahradila Wolf všemocnou aplikací pro kontrolu proočkovanosti, prostřednictvím které vláda zavedla novou totalitu. Ubíjející anonymita velkoměsta, ve kterém se dlouhodobě podceňovala role veřejných prostorů a budování pospolitosti, a které se podřídilo imperativu maximálního výkonu v zaměstnání výdělečném především pro někoho jiného, se změnila v hrůzné město očkovaných „duchů“, kteří po mRNA vakcíně přestali být tak docela lidmi. Kromě obrazu světa za zrcadlem, do kterého se Naomi Wolf odebrala, se nabízí zrcadlový, pokřivený odraz Klein, levicové politiky, nás všech; odraz, ve kterém máme groteskně zkreslené proporce. A v němž také snáz zahlédneme své vnitřní démony.
Naomi Klein tak prožívala rozpad osobní značky, kterou, přes všechen odpor k prosazování sebe jako produktu, po řadu let budovala. Současně dostala možnost pozorovat v přímém přenosu cestu jedné ze svých, dalo by se říci, souputnic, do světa za zrcadlem, plného děsivých komplotů, individualistické konspirituality – fenoménu, o kterém výstižně psala Marie Heřmanová ve vůbec prvním čísle našeho časopisu – a především do náruče reakční scény okolo Steva Bannona a dnes vládnoucích trumpovských Republikánů. Událostí, která tento posun poháněla, byl, tak jako v případě mnoha jiných, šok spojený s covidovou pandemií a omezeními pohybu a sdružování. Wolf aplikovala kritiku regulace lidských těl a tužeb na povinnost nosit roušky, omezovat kontakty, očkovat se. Protipandemická opatření se stala kýženým (a permanentním) výjimečným stavem, který vlády využily pro masivní posílení vlastní moci. A odtud pokračovala do prostředí, v němž bují bizarní, mnohdy antisemitské a rasistické teorie o nahrazení bílé populace nebo zotročení konzervativně smýšlejících občanů a občanek.
Antivaxerská a obecněji konspirační kritika různých forem nadvlády podle Klein nabízí falešný odraz kritiky skutečně užitečné; takové, která umožní odhalovat strukturální znevýhodnění, brutální nerovnost, nebo dokonce skutečné konspirace. Nabízí ho také proto, že namísto pečlivé investigativní práce se spokojí s halasným tvrzením a insitním propojováním čehokoli s čímkoli. Systémová kritika umožňuje identifikovat skutečné hrozby a efektivně s nimi bojovat. Personalizovaná konspirační kritika nakonec vede jen ke zlotřilým tajným spolkům, které v zakouřených místnostech domlouvají, co se v příštích pár dnech bude dít od Sydney po Kropáčovu Vrutici.
Kniha je do jisté míry vyprávěním o autorčině cestě k uspořádání nepochopitelných událostí, hledání smyslu v nárůstu autoritářské pravice a příklonu části liberální a levicové scény právě k ní. Vychází takový názorový obrat ze zneuznání? Je důsledkem příliš halasného překřikování, skutečnosti, že mnoho validních otázek – například po původu viru, způsobujícího nemoc covid-19 – bylo zbrkle označováno za dezinformace? Až příliš se v aktivistických řadách rozmohla péče o vlastní osobní značku, virtue signalling, ostentativní nemluvení s „dezoláty“ (v angličtině uspokojivě zrcadlenými v pojmu deplorables)? Stojí za tím čirá ambice vydělat na záchranných přípravcích a jinak kapitalizovat strach?
Tázání se po motivacích je vždy ošemetné, zvlášť pokud nepracujeme s výzkumem, ale konkrétními případy, tedy nutně jen anekdotickou evidencí. Na každou Wolf, která se mohla obrátit zády vůči mainstreamu poté, co si z ní v BBC a na internetu dělali legraci kvůli špatné práci se zdroji, se najde dost takových, které špatná zkušenost ze sociálních sítí ke krajní pravici nepřivedla, a mnoho dalších, kteří se k ní rozeběhli, aniž by na ně byl někdo ošklivý. Mnoho z těch, kteří se staví jako oběti progresivistické cancel culture, přebývala, přebývá a bude přebývat v mocenských pozicích.
Sebekritika je na místě a je dobře, že k ní Klein nabízí cestu, jen myslím, že někdy by bylo dobré přiznat našim protivníkům trochu víc agency: oni nutně jen neodráží levicovou či tzv. progresivistickou politiku, ale opravdu chtějí jiný svět a mnohdy o něm mají poměrně jasnou představu, o které nikterak nepotřebují debatovat mimo své kruhy. (Jsem přesvědčený, že kdyby byl Steve Bannon dodnes zván do CNN, měl by z toho především náramnou legraci, a údajnou liberálně-levicově-globalistickou totalitu by torpédoval úplně stejně.) A konečně projekt regresu americké demokracie před šedesátá léta dvacátého století, který se nyní dere do popředí, není důsledek nedostatků liberálního řádu ani málo inkluzivní debaty, ale artikulace zájmu vrátit se k režimu, ve kterém úzká skupina lidí má naprostou a neodvolatelnou nadvládu nad druhými, případně je přímo vlastní.
Klein se řadí k autorkám a autorům, kteří nachází vazbu mezi autoritářskou pravicí a vyhroceným (řekněme neoliberálním) individualismem. Bannon, Wolf a další sice umí skvěle pracovat s rétorikou komunity, hnutí, masy, kde všichni sdílí velký cíl, samotné antivaxerství přitom vychází z neochoty vnímat sama sebe jako součást sítě vztahů, o které je třeba pečovat. Klein tak při svých poznávacích výletech do světa „alternativních“ přístupů k autismu, léčbě nemocí nebo hledání radostného, zdravého já, naráží především na lidi, kteří nemohou přijmout, že by jejich tělo mohlo v nějakém smyslu ohrožovat druhé. V různých obměnách se opakuje v zásadě totéž: jak si dovolujete tvrdit, že já vás ohrožuju tím, co si nechám, nebo nenechám píchnout? Jak můžu představovat problém, nebo dokonce hrozbu jen proto, že si nevezmu hadr na pusu? Dokonce moje zdravé a krásné dítě je prý riziko pro ostatní, protože se neřídím vašimi absurdními příkazy! Mé tělo je pevnost, má rodina je můj svět, je na mně, jak se postavím ke svému zdraví, práci, životu – a když se vám to nelíbí, zvedněte zadek a začněte cvičit!
Přitom my samozřejmě jsme hrozbou pro druhé, už z titulu zranitelnosti našich těl a tělesných i společenských vztahů, do kterých jsme zapletení. Očkování je jen jedna z mnoha rovin, v jakých individuální rozhodování zdaleka nedopadá jen na nás. Pokud se dost lidí, kteří svá těla a těla svých dětí považují za ostrovy, které nemají pro druhé žádné konsekvence, rozhodne neočkovat proti spalničkám, spalničky se vrátí do populací, ze kterých na čas vymizely. Antivaxeři a populističtí reakcionáři tvrdí, že zásah do jejich tělesné autonomie byla mRNA vakcína a na ně navázané mobilní aplikace. Jenže popřením jejich naprosté tělesné autonomie není vakcína, dokonce ani virus, který sdílenou zranitelnost jen podtrhl, ale samotný fakt žití ve společnosti.
Další zásadní potíž podle Klein tkví v neschopnosti či neochotě někdejších (neo)liberálů připustit systémovou kritiku, ať by se týkala podoby současného globálního kapitalismu nebo skutečnosti, že základy rozvinutých společností byly postaveny na vybíjení, zneužívání, ničení původních společenství a krajin. Systémy postavené na extrakci a útlaku podle Klein v západních společnostech zakořenily jak třídění lidí, tak praxi falešných dohod, skrytých zájmů, krutosti, lži. Konspirátoři, kteří mluví o Velké lži, vytváření občanů druhé kategorie nebo vnucování dokumentů, kterými se lidé ve skutečnosti vzdávají své svobody, tak vyvolávají přízraky (nejen) koloniální minulosti.
Víme, že konspirační narativy se reprodukují, mnohdy například stačilo aktualizovat již dávno existující teorie o vnitřních nepřátelích, 11. září, vazbě mezi očkováním a autismem. Zvlášť poslední ze zmíněných sehrála podstatnou roli: autismus byl podle ní dětem způsoben, snad jako cílený útok establishmentu na rodinné štěstí zdravých jedinců, kteří si nenechali říkat, jak mají žít. Tím víc byl pojímán jako trest, kletba, a děti s autismem jako poškozené, méně hodnotné. Tento temný proud v antivaxerských, konspiračních, případně konspirituálních subkulturách nemá daleko k eugenice, třídění lidí na plnohodnotné a pokažené, nezdravé, druhořadé. Klein jde ještě dál a tvrdí, že tendence vytvářet druhé, divochy, kteří se při budování států mnohdy stávali oběťmi genocidy, je hluboce zakořeněná v nás všech. A protože lidé za zrcadlem jsou náchylnější k všemu, co bylo vytěsněno, platí to také pro genocidní myšlení.
Pokud jde o ekonomický model, pravicově populističtí stratégové, politici, influenceři, kteří útočí na elity, technologické korporace, dokonce i bezohledné bohaté, kteří údajně zapomínají na americký lid, současně chtějí víc kapitalismu, méně regulované hospodářství, méně přerozdělování, více moci do rukou těch největších a nejsilnějších. A jakkoli rádi mluví o mase, která stojí proti establishmentu, jsou spíš souborem atomizovaných jednotek, jejímž cílem není dosáhnout společného zájmu, ale získat zpět volné pole pro to, aby každý a každá mohli bezohledně prosazovat zas jen svůj zájem. Nejde o to společně přetvářet sdílený prostor, spolupracovat na tom, aby stát fungoval lépe, ale o boj za svobodu odložit roušku, vyvázat se ze společných povinností, vymanit se z dusivého tlaku sdílené zranitelnosti. Také proto na protestech proti pandemickým opatřením mohli vedle sebe stát lidé se svastikou a ti s variací na Davidovu hvězdu s nápisem neočkovaný. Není to tak velký rozpor, jak se může zdát: ti lidé tam mohou být spolu, protože tam vlastně nejsou spolu, ale jen každý za sebe.
V poťouchlém románu Vladimira Nabokova Zoufalství se nevýrazný hrdina setká se svým dvojníkem, což, podle vzoru dvojnických příběhů, odstartuje jeho existenciální krizi. Rainer Werner Fassbinder ve své ještě poťouchlejší adaptaci text podivuhodně aktualizoval: dvojník v jeho filmu není protagonistovi ani trochu podobný. Dvojníkem pravděpodobně není, to hlavní postava si do neznámého tuláka dvojnictví projektuje. Naomi Klein do Dvojnice zařadila mnoho literárních a filmových aluzí, ale tyto pozapomenuté tituly z pochopitelných důvodů vynechala. Možná by však tento lehce sebeparodický moment – ostatně Nabokovův román čelí podezření, že se jedná o přímou parodii na Dostojevského – knize prospěl.
Figury dvojnictví a zrcadlení jsou totiž nápomocné jen do jisté míry. S tím, jak se Klein věnuje dalším a dalším tématům, vše jako by se stávalo odrazem něčeho jiného, každý jev byl vytěsněným dvojníkem nějakého předobrazu, fraškou nějaké tragédie. Hrozí pak, že si dvojnictví a odrazy domýšlíme, projektujeme tam, kde je zkrátka jiná politika, třeba ta diktovaná odlišným zájmem, nikoli jen snahou zkreslit tu „naši“. Nakonec tato metoda funguje také opačně: svobodomyslná levice se zarytým individualistickým antivaxerům musí jevit jako pokřivený obraz jejich boje za svobodu, který jediný je skutečný (čti: směřuje k osvobození individua od společnosti), zatímco levicová „svoboda“ je ve skutečnosti tyranie regulací a nucené solidarity.
Přes tuto výhradu musím souhlasit s tím, že přinejmenším většina reakčních proudů, kterým se Klein ve své knize věnuje, skutečně překvapuje nedostatkem politické imaginace. V nejlepším to bývá směsice různých unavených prvků politického myšlení a rétoriky dřívějších desetiletí a staletí: dovolávání se dělného lidu (ale ne takového, který se organizuje!), rasismu, nacionalismu, odporu k modernitě, exkluzivního pojetí obce nebo čistě negativního chápání individuální svobody, kde svoboda začíná a končí tím, že vás nikdo k ničemu nenutí. Jak jsme si již řekli, takové pojetí je falešné, protože ignoruje skutečnost, že se jako občané i jako jedinci realizujeme ve společenských vztazích a že pro naplňování potřeb, bez kterých těžko lze žít skutečně svobodně, potřebujeme fungovat jako součást společenské struktury. Kdo říká, že žádná společnost není a jeho politické motto zní Don’t tread on me, odsuzuje ostatní i sama sebe k životu plnému bariér a strukturálního znevýhodnění – a ostatně také ohrožení viry a dalšími nosiči nemocí. Ty jediné by mezi podobně smýšlejícími občany nabyly skutečné svobody (přenosu).
Jakkoli je intelektuálně uspokojivé zaobírat se otázkou, proč se k různým Bannonům, Carlsonům, Meloni a dalším přidávají lidé, kteří nám ideově dosud nebyli tolik vzdáleni, možná je někdy lepší si připustit, že se odpověď zkrátka nedozvíme. Že se tak jednoduše stalo. Podstatné je, že nyní se tito lidé snaží prosazovat politiku, která by vedla ke zhoršení postavení a životních možností mnoha lidí, zpravidla těch, kterými se zaklínají.
Zásadní je ale uvědomit si, že jimi prosazované myšlenky a politiky představují reálné nebezpečí. Možná jsou nepůvodní, mnohdy hloupé, nicméně jejich nadřazování sobeckého zájmu, snaha ještě prohloubit tendence k vykořisťování lidí i přírodních zdrojů, a v posledku náchylnost k odstraňování všech, kdo stojí v cestě, je činí největší bezprostřední hrozbou pro demokratickou politiku.
A neplatí to zdaleka jen pro krajní pravici. Také některé relevantní levicové síly – jen v České republice jich je několik – nalezly zalíbení v nacionalismu, autoritářství, ruském i jiném imperialismu, politice založené na vytěsňování menšin nebo cizinců z obce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Klein přes všechnu (sebe)kritiku nerezignuje na univerzalistické principy a snahu budovat systém postavený na solidaritě a emancipaci. Autorky a autoři, kteří nerezignují na tuto ambici, jsou dnes velmi zapotřebí.
Jedním ze způsobů, jak se postavit krajní pravici, je podle Klein opak toho, o co usilovala na počátku svého příběhu s dvojnicí. Nepotřebujeme více střežit svůj profil, lépe opečovat vlastní značku, prosadit své právo na to, abychom nemuseli vnímat své vazby k druhým. Máme usilovat o méně „já“, hledat společné zájmy a skutečnou pospolitost.