Co se stane, když se sejdou lidé v galerii a začnou spolu vést filozofický dialog o vystavených dílech? V této eseji sdílím své zkušenosti z prvního ročníku organizování filozofických setkávání v galerii, jejichž cílem je podporovat pomalé diváctví a zároveň rozvíjet kulturu dialogu. Vysvětluji, v čem se filozofický dialog liší od běžného povídání, a zamýšlím se nad tím, proč ho tolik lidí vnímá jako nepřirozený.
Návštěvník galerie prý v průměru stráví nad uměleckým dílem 27 sekund. V tomto krátkém intervalu proběhne jeho hlavou smršť asociací, které vygenerují v některých případech emoci, v jiných stanovisko („zajímavé!“). Leckdy je to pro něj obohacují. Odchází z výstavy emočně nasycen a možná si odnáší i pár nových myšlenek. Mnohý galerista si však položí otázku: nedalo by se z uměleckého díla vytěžit víc?
Mezinárodní hnutí Slow Art se už řadu let snaží interakce návštěvníků galerií s uměleckými díly zpomalovat. Využívá k tomu pestrou paletu technik. V některých zemích si oblíbili například workshopy pomalého dívání, při nichž návštěvníci stráví v tichosti desítky minut zkoumáním jediného uměleckého díla. Někdy se tyto workshopy kombinují s organizovaným sdílením, kdy si lidé společně povídají o svých pocitech z vystavených artefaktů.
Ve spolupráci s pražským Atriem Žižkov jsem začal v loňském roce prozkoumávat jinou techniku zpomalení: filozofický dialog. Každých pár měsíců se scházíme v galerii se zájemci z řad veřejnosti a vedeme společně dialog nad vystavenými artefakty. Aktivita se těší značné oblibě a spatřuji v ní velký potenciál. Její realizaci však provází i řada výzev. O některé z nich bych se rád podělil v této eseji.
S kůží na trh
V čem se liší filozofický dialog od běžné konverzace? Když si lidé v galeriích povídají o nějakém díle, většinou se spokojí s tím, že každý vyjádří svůj pocit z daného díla a vyslechne si pohled druhého. („Tyhle barvy mě uklidňují, protože mi připomínají obývák v bytě mé babičky.“ „Mně jde z toho mráz po zádech, asi kvůli výrazu té ženy.“). Takové konverzace máme rádi, protože rozšiřují naše pole vnímání daného díla o postřehy či vjemy ostatních. Navíc posilují naši schopnost vciťovat se do druhých.
Filozofický dialog o umění chce však jít ještě o krok dál. Nespokojí se s řetězením postřehů či úhlů pohledu, ale snaží se vytvořit prostor pro společné hledání něčeho, co jednotlivá subjektivní hlediska převyšuje a na čem se mohou účastníci shodnout. Toto „něco“ většinou nazýváme interpretací.
Jak do takového dialogu vstoupit? Především – je třeba proměnit svůj způsob mluvy. Tato proměna by se dala popsat jako přepnutí z modu sdílení do modu argumentace. Sdílím-li například to, že ve mně určitý obraz vyvolává neklid, ostatní s tím nemohou ani polemizovat, ani mou myšlenku rozpracovat, protože se jedná o cosi subjektivního. Zformuluji-li však argument („toto dílo vyjadřuje odcizení člověka v moderní společnosti, protože žádná z postav nemá obličej, což lze chápat jako ztrátu jedinečnosti každého z nás“), vstupuji do sféry objektivity. Jdu s kůží na trh – předkládám ostatním určitou tezi, se kterou oni mohou vést polemiku anebo ji naopak dále rozpracovat. To je podstatou filozofického dialogu.
Program zvaný Filozofie v galerii je velmi demokratickou aktivitou, která usiluje o rovnocenné zapojení všech účastníků. Nejedná se o přednášku ani o aktivitu, která by vyžadovala jakékoli odborné znalosti dějin filozofie. Od účastníků se očekává pouze otevřenost a chuť vést dialog. Já sám zde vystupuji v roli facilitátora, který katalyzuje průběh konverzace, dohlíží na to, aby si lidé rozuměli, a občas klade doplňující otázky.
Jak tedy může takový dialog vypadat? Podívejme se na krátký přepis skutečného rozhovoru, který proběhl pod mým vedením v loňském roce nad dílem Jara Vargy s názvem Missing Something and Itself Missing (na obrázku), které bylo součástí loňské výstavy Ruce za záda a ticho. Dialog se odehrál jako součást aktivity, při které jsme hledali vhodné pojmy pro uchopení daného díla.
Martina: Podle mě to dílo vyjadřuje proces dehumanizace – vyobrazuje ruce, ale chybí u nich zbytek člověka.
David: Proč dehumanizace? Já si naopak myslím, že tam dochází k humanizaci, protože u židle obvykle ruce nejsou, a tak tyto ruce židli humanizují.
Martina: No ale ten člověk je dehumanizován.
Facilitátor: Jde tam tedy spíše o humanizaci, nebo dehumanizaci?
Bára: Je to otázka úhlu pohledu: z pohledu židle se jedná o humanizaci, z pohledu těch rukou se jedná o dehumanizaci.
Facilitátor: A ke kterému úhlu pohledu nás podle vás to dílo spíše vybízí?
Tereza: Z kontextu bych usoudila, že spíše o dehumanizaci, protože ta výstava se zabývá spíše lidmi než objekty, a tak upírá naši pozornost spíše k těm rukám.
Úvodní poznámka o dehumanizaci by se klidně dala chápat jako subjektivní sdílení. Důležité však je, že Martina podložila toto stanovisko vysvětlením. Díky tomu mohl David vyjádřit nesouhlas, který odstartoval produktivní výměnu postřehů a argumentů. Nesouhlas je, jak známo, katalyzátorem dialogu. Důležité je, že ostatní pomohli zúčastněným argumenty zhodnotit a rozpor překonat. Navíc u toho došli k zajímavému postřehu o důležitosti kontextu pro interpretaci díla.
Vystoupit z přirozenosti
Organizovat filozofický dialog pro širokou veřejnost není snadné, protože filozofický modus operandi není většině z nás přirozený. Vyžaduje určitou míru ukázněnosti a odstupu, na niž nejsme zvyklí. Když s námi v běžném životě někdo nesouhlasí, většinou si to vyložíme jako formu agrese a máme chuť se urazit. Na půdě filozofického dialogu je ale třeba tento návyk zcela opustit.
V úvodu setkání v Atriu proto vždy zdůrazňuji, že nesouhlas je tu nutným (a vítaným) průvodním projevem společného intelektuálního hledání. Přesto účastníkům většinou chvilku trvá, než si na to zvyknou a odváží se s ostatními polemizovat.
Další výzvou je samotná argumentace. Kvalita filozofického dialogu se odvíjí od toho, jestli jsou účastníci schopni formulovat své argumenty jasně a srozumitelně. To není snadné. V běžném životě se rádi vyjadřujeme prostřednictvím náhodných asociací, dlouhých vyprávěních o vlastní zkušenosti či ironických poznámek, což jsou věci, které ve filozofickém dialogu spíše matou. Potřebujeme se tedy ukáznit a cíleně se snažit přeložit své myšlenky do argumentů. Na začátku diskuse proto jako facilitátor většinou vyložím a na příkladu ukážu, co si pod pojmem argument představuji (ve zkratce: argument je tvrzení, že něco vyplývá z něčeho).
Problém jistě netkví jen v účastnících, ale i v tématu. Již jsem zmiňoval, že racionální diskuse je pro mnoho lidí nepřirozená. Umělecký kontext však tuto nepřirozenost ještě posiluje. Jako praktikující filozof vedu také pravidelné filozofické dialogy o etických otázkách s mladými lékaři. Nemohl jsem si nevšimnout, že lékaři oproti návštěvníkům galerie obvykle vklouznou do filozofického modu operandi výrazně snadněji. Čím to? V případě lékařů má totiž dialog zjevný praktický přesah. Filozofická otázka, zda je správné operovat dítě i přes protesty jeho rodičů, není pouze teoretickou úvahou, ale existenciální nutností pro každodenní lékařskou praxi. Účastníky dialogu to tedy přirozeně motivuje k argumentaci. Na druhou stranu otázka, zda vypovídá určité dílo spíše o humanizaci či dehumanizaci, k ničemu praktickému nevede. Jediné, co účastníky motivuje argumentovat, je tedy intelektuální zvídavost a radost z filozofického zkoumání.
Filozofický dialog o umění tedy vyžaduje překonání určitého pragmatismu, ke kterému nás vybízí život sám. Ne vždy a ne každému se to podaří.
Antifilozofický sentiment
Aktivita Filozofie v galerii se těší značné oblibě, přesto jsem se u návštěvníků setkal i s určitou mírou rezistence. Někteří účastníci jsou z konceptu filozofického dialogu v galerii zmateni nebo proti němu dokonce kategoricky protestují. Jako člověka s filozofickým vzděláním mě to trochu překvapilo, a tak jsem se začal zamýšlet nad tím, odkud se tato skepse bere. Dovolím si zde předložit několik hypotéz.
1. Terapeutický přístup k umění. S rozmachem toho, co socioložka Eva Illouz nazývá terapeutickou kulturou, máme dnes často sklon vnímat často nečekané věci jako formu terapie. Z procházek lesem se stává ekoterapie, z péče o psy canisterapie, z četby knížek biblioterapie. Podobný osud potkal i umění. Řada lidí očekává, že návštěva galerie bude mít podobnou strukturu jako terapeutické sezení. Vnímají vystavená díla jako psychologické nástroje, jejichž smyslem je nastavovat nám zrcadlo a učit nás rozumět sami sobě.
Pokud na takové arteterapeutické pojetí přistoupíme, snaha o racionální dialog nad významem díla se začne samozřejmě jevit jako nesmysl. Umění chápané jako zrcadlo duše samo o sobě žádný význam nemá. To, co má smysl zkoumat, jsou pouze psychologické reakce na něj. Nejednou mě u účastníků Filozofie v galerii překvapilo, že když někdo předložil interpretaci, která byla zcela přitažená za vlasy, ostatní se vůbec nepokusili s tím polemizovat a jen se zájmem naslouchali. Je za tím chvályhodná touha nesoudit výstřednosti ostatních, kterou nás učí na skupinových terapiích? Jedna z účastnic to vyjádřila přímo: „Je zajímavé sledovat, co umění s určitými lidmi dělá. Diskutovat o něm jako o něčem vnějším je hloupost.“
2. Nonkognitivní teorie umění. Někteří účastníci vyjadřují trochu jiný druh skepse. Nepopírají, že má vystavené umění význam samo o sobě, ale tento význam považují za něco, na co náš intelekt nestačí. Umění dle jejich názoru vyjadřuje nějaký slovy nepostižitelný afektivní stav, který lze pouze navnímat, nikoli o něm diskutovat. Snaha o filozofický dialog je tedy prý marná. Odvážil bych se tento názor zařadit do širšího kontextu dnešního antiracionalistického hnutí. To se projevuje v mnoha oblastech kultury, od postmoderní kritiky západocentrického „rozumu“ až po rozmach východní spirituality, která nám údajně umožňuje osvobodit se z okovů konceptuálního myšlení.
Rozhodně tu nechci tento názor znevažovat. Možná, že nejhlubší podstata umění je skutečně afektivní či mystická. Rád bych však podotkl, že i kdyby to byla pravda, neznamená to, že by nám byly koncepty a teorie k ničemu. Intelektuální zkoumání nám odhaluje určitý aspekt reality, a to i pokud to není vždycky ten nejhlubší, což si mimochodem myslela i řada významných filozofů naší tradice (vzpomeňme na raného Wittgensteina). Filozofický dialog je takovým druhem zkoumání. V určitém smyslu je tedy třeba přistoupit na jeho pravidla.
3. Binární pojetí pravdy. Výuka humanitních věd je v českém prostředí doposud v plenkách a řada vnímavých i citlivých lidí logice humanitněvědního myšlení tak docela nerozumí. Humanitní myšlení je ze své podstaty hermeneutické. Usiluje o formulace různých interpretací daného fenoménu, které se nutně nevylučují, ale přitom mohou být některé z nich podloženější než jiné. Například psychoanalytický i marxistický výklad událostí souvisejících s první světovou válkou mohou platit oba zároveň i přesto, že spolu vedou věčné spory. To je pro exaktně zaměřeného člověka těžko pochopitelné.
Účastníci Filozofie v galerii si často stěžují, že nechápou, proč by spolu měli vzájemně polemizovat. V umění přece není jen jedna pravda! Za tímto pocitem spatřuji určitý přírodovědní předsudek – přesvědčení, že racionální diskuse dává smysl pouze v kontextech, kde existuje jediná správná odpověď. Pravda je v tomto pojetí buď absolutní, nebo zcela relativní.
Pokud ve Filozofii v galerii spatřuji nějaký didaktický potenciál, pak tkví v poselství, že pravda nemusí být vždy binární. Některé myšlenky jsou jistě blíže k pravdě než jiné, ale to neznamená, že platí absolutně a ty druhé vůbec.
Na závěr
Filozofický dialog je v českém prostředí nedoceněnou metodou, jak aktivizovat a „zpomalit“ návštěvníky galerie. Kvalitní dialog může být nejen intelektuálně obohacujícím zážitkem, ale i jedinečnou společenskou událostí, při které se milovníci umění mohou nezvyklým způsobem vzájemně poznat. Z praktického hlediska je snadný na realizaci. Jsem přesvědčen, že má do budoucna potenciál stát se běžnou součástí doprovodného programu k výstavám napříč českými galeriemi.
Z doporučení, která bych měl pro facilitátory budoucích dialogů o umění v galeriích, bych rád podtrhl následující:
- Budujte neformální atmosféru. Řada lidí má ze slova „filozofie“ strach, a tak je třeba jim ukázat, že zde jsou vítáni i ti, kdo neovládají starořečtinu ani formální logiku.
- Jasně vysvětlete rozdíl mezi sdílením pocitů a filozofickou argumentací. Nejlépe pokaždé ilustrujte myšlenku argumentu na nějakém příkladě.
- Budujte si komunitu pravidelných účastníků diskusí. Nastavení pravidel a vytvoření půdy pro filozofický dialog tak bude setkání od setkání snazší.
- Když se setkáte se skepsí, povzbuďte účastníky, aby formátu dali šanci a alespoň na chvíli přijali jeho pravidla. Věřím, že někteří z nich mu po vyzkoušení přijdou na chuť.