Socioložka Markéta Švarcová poukazuje na úskalí tlaku na flexibilitu, zvlášť s ohledem na genderově podmíněnou dělbu práce a další strukturální znevýhodnění žen, a zvláště matek. Ukazuje, že drobné podnikání je klíčová součást našeho hospodářství, ale mnohdy je lidé volí z nouze, a tím spíš by bylo vhodné pracovat na dalším zlepšování podmínek na pracovním trhu.
Trh práce se proměňuje turbulentní rychlostí. Pozorujeme fenomény automatizace, digitalizace, fragmentarizace a uberizace. Co tyto změny znamenají pro pracující a znamenají něco jiného pro různé skupiny pracujících – pro ženy, pro osoby s migračním statusem, pro pečující? Zároveň je zde ale také oblast, kde k příliš radikálním změnám nedochází, totiž v rozdělení reprodukční práce v domácnostech a v českém prostředí i v oblasti péče.
Placená práce je obvykle zaměřena na produkci a plnění závazků vůči jiným. Volný čas zase ze své podstaty poskytuje prostor pro osobní svobodu, má tedy jiný účel. Hranice mezi těmito oblastmi, které vyplňují naší každodennost, může být tenká. Především, když vás práce baví, je těžké oddělit, co je ještě pracovní a co už volnočasová aktivita. V oblasti podnikání to platí jakbysmet. Socioložstvo, které se zabývá měřením volného času, vychází z uspořádání v rodinách. Jelikož západní státy považují paradigma rodiny za kulturní ideál podpořený souborem státních politik, je tato optika v našem kulturním kontextu nejspíš relevantní. Možnosti a preference časového uspořádání členstva rodin strukturují genderové role, představy, kdo má jakou činnost vykonávat, proč, ale také jaké na to má kapacity. Z výzkumů vychází, že v českých rodinách přetrvává genderově podmíněná dělba práce. Celosvětově tráví ženy neplacenou prací více času než muži – v průměru 3,2× – např. v USA mezi 60. a 90. lety se počet hodin, který ženy trávily domácími pracemi, vůbec nezměnil. Děje se tak na pozadí zvyšující se zaměstnanosti žen, totiž že ženy tráví placenou prací stále více času. Feministka Naomi Wolf (nyní již plně pohlcená dezinformační scénou) tento fenomén nazývá druhou směnou. Reprodukční práce má rozměr kvantitativní – kolik hodin trávíme péčí o domácnost, praním, vařením a dalším širokým spektrem činností. Nutno však podotknout, že nemalou mírou se na kapacitách žen odráží i kvalitativní rozměr těchto charakterem spíše repetitivních činností. Výzkumy dokládají, že ženy mají častěji přerušovaný spánek, především v období pandemie covid-19 se ukazovalo, že muži častěji tráví volný čas mimo domov. V kontextu tradičního vnímání genderových rolí, dominujícího v uspořádání českých domácností, jsou to opět ženy, manažerky domácnosti, kdo čelí tzv. mental load. Zodpovídají za chod domácností, zásobování, stravu, volnočasové aktivity dětí, komunikaci se školami, školkami a mnoho dalších aktivit, které jsou pejorativně označovány utvářením „tepla rodinného krbu“. Jejich kapacity na placenou práci jsou tak nutně omezené a to, přiznejme si, jak ty časové, tak mentální. Subvence státní politiky tento stav udržují a na diskurzivní rovině rámují fenoménem intenzivního mateřství, který tvrdí, že být tři roky doma s jedním dítětem je to nejlepší pro vývoj dítěte, spokojené rodičovství a rodinný rozpočet – to je přece onen výdobytek našeho sociálního státu. Nároky, které společnost klade především na ženy, je nutné vytknout před závorku, než přijde řeč na realitu trhu práce, která tyto fenomény odráží do značné míry, často jsou ale skryté pod rouškou statistických dat.
Poptávka po flexibilním časovém uspořádání práce zrcadlí, že se možná nejedná o staletí ověřený status quo, který vyhovuje všem. Není tomu tak ani historicky, ani nyní. Čím dál více matek usiluje o dřívější návrat na trh práce před třetím rokem věku dítěte, čím dál více mužů by se rádo intenzivněji zapojilo do péče o potomstvo. Poptávce zdola se do určité míry snaží jít naproti stát. Novela zákoníku práce daňově zvýhodňuje částečné úvazky. Na druhou stranu propastně, v aglomeracích a jejich okolí především, chybí místa v dostupných institucích péče. Slovo dostupných zde nabývá mnohonásobného významu – lokálně dostupných, finančně dostupných, časově dostupných a hlavně jistých. Poptávka po částečných úvazcích a dětských skupinách totiž není jen z řad kvalifikovaných markeťaček, které chtějí uplatnit investice, které vložily do své budoucnosti – vzdělání. Pro single matky, matky s migračním statusem – diskriminované nejen na trhu práce, ale i na trhu s bydlením – je umístění dětí do škol a školek a nalezení práce, kterou je možné skloubit s jejich otevírací dobou, existenční nutností. Český trh práce je však velmi rigidní v tom, jak ve srovnání s jinými státy globálního severu nabízí zaměstnavatelé jen velmi malé procento částečných úvazků. Obecně je nedostatek míst především ve státních školkách pro děti mladší tří let. Máme jeden z nejvyšších gender pay gap v Evropě. To je také výchozí pozice pro hledání strategií, strategií především na individuální úrovni, jak se uplatnit na trhu práce.
Jednou z těchto strategií je volba podnikání. Ve statistických datech je možné pozorovat, především v období po ekonomické krizi v roce 2008, nárůst počtu podnikajících žen, a to především ve věkové kategorii, která s ohledem na dlouhou rodičovskou pauzu v České republice, odpovídá období návratu na trh práce právě po rodičovské pauze. To, co se na první pohled může zdát jako znak zdravé ekonomiky, můžeme, při bližším ohledání, shledat jako jedinou možnou volbu. Výzkumné projekty realizované Sociologickým ústavem za mého přispění ukazují, že volba podnikat je velmi častou strategií, jak skloubit pracovní a rodinný život. Podnikání může mít tedy minimálně dvě strany mince. Na jednu stranu je to volba svobody, výsledek podnikavého ducha, touha realizovat svůj vlastní podnikatelský nápad, pro digitální nomády možnost pracovat odkudkoliv. Potud nechť je podnikání podporováno, v začátcích třeba i státem subvencováno ve formě daňových úlev. Je ale třeba komplexněji přemýšlet nad podnikáním, které nelze chápat jako svobodnou volbu. Především jeho nárůst v populaci žen po rodičovské pauze je známkou jakési znouzectnosti a podmínky, ve kterých je vykonáváno, nelze chápat jinak než jako podmínky prekérní. Představte si kvalifikovanou ženu, která se chce vrátit po nějaké době intenzivní péče alespoň částečně do práce. Vyjednat si práci na částečný úvazek, i u progresivního zaměstnavatele, který umožní návrat na původní pozici (což se sice tváří jako legislativou garantovaná jistota, mnohdy je však vracejícím se nabídnuta jiná pracovní pozice s využitím argumentace restrukturalizace pracovních míst), nemusí být možné. Zkrácený pracovní úvazek nevolí snad proto, že by chtěla nutně pracovat méně, nýbrž proto, že otevírací doba školek, především pak pro děti mladší dvou let, je kratší než 8 hodin. Připočte si pak cestu do práce, obědovou pauzu a full time job je mizející vidinou. Mnohdy ženy mění pracovní dráhy a začínají pracovat na pozicích, které jsou buď pod úrovní jejich kvalifikace, nebo v jiném oboru, často například v oblasti školství, kde je nastavení pracovní doby přibližně odpovídající režimu institucí péče včetně prázdnin. Avšak i nalezení pozice na částečný úvazek může znamenat past. Při nízké mzdové úrovni, poklesu reálných mezd, ale třeba také v kontextu situace – krize na trhu s bydlením je volba nižšího příjmu při nutnosti hradit například soukromou školku nebo dětskou skupinu ekonomicky iracionální. Zásadně determinující skutečností je, zda se vůbec takové místo podaří najít a jak bude nástup dítěte odpovídat nástupu do zaměstnání. Když odhlédneme od situace markeťačky z Prahy a vydáme se za středně kvalifikovanou ženou do regionu, shledáme, že situace se školkami je tam možná lepší, nýbrž s prací na směny, kdy ve směnném provozu ve vedlejší fabrice pracuje partner, je kloubení práce a péče o potomstvo o poznání složitější, ne-li nemožné.
Bariér pro návrat na trh práce je pro ženy mnoho, řešení jsou individualizována. V tomto momentu můžeme spatřovat rozevírající se nůžky gender pay gapu, který po čas ženiny kariéry už nikde nebude smazán, ale také rezignace na snahu po egalitárním uspořádání domácností. Jakmile žena začne v době rodičovské pauzy vykonávat většinu neplacené práce v domácnosti, již jí toto břímě v podobě druhé směny zůstává i do dalších let stále relativně intenzivní péče nejprve o děti, později pak o stárnoucí rodiče. Nasnadě je však řešení, které volí, dle dat Českého statistického úřadu, stále více žen, totiž začít s již zmiňovaným podnikáním. Atributy v podobě možnosti pracovat, kdy mohu – rozuměj, když jsou děti ve školce – říci si o vyšší ohodnocení a uplatnit své schopnosti a dovednosti zní, na první dobrou, navýsost lákavě. Při dalším ohledání se však začnou rozkrývat mnohá úskalí tohoto typu obživy.
Kanadská politoložka Leah F. Vosko zkoumá úskalí podnikání z několika perspektiv. V první řadě se jedná o absenci sociálních jistot, které si lze představit konkrétně jako nízký nebo žádný peněžitý příspěvek v mateřství nebo jako opět velmi nízkou nebo žádnou podporu v nezaměstnanosti. Nárok na peněžitý příspěvek v mateřství vzniká podnikajícím díky jejich účasti na platbách nemocenského připojištění. Jedná se sice na měsíční bázi o poměrně malou částku, ale především pak v začátcích podnikání, kdy je příjem nízký a vstupní náklady vysoké, je relativně běžnou volbou nic moc navíc dobrovolně neplatit. Do poměrně nedávné novely o pojistném na sociálním zabezpečení (platné od ledna 2025) neplynula z plateb za nemocenské připojištění podnikajícím nějaká nad rámec komerčního pojištění vyplativší se výhoda, proto, dle dat České správy sociálního zabezpečení, si ho platí jen malé procento podnikajících. A to především dobře informované budoucí matky. Ty jsou však v porovnání se zaměstnankyněmi v obdobné situaci nuceny své rodičovství, potažmo otěhotnění, plánovat, jelikož dle české legislativy není možné si nemocenské doplatit zpětně po tom, co žena zjistí, že je těhotná, a pokud si ho od toho okamžiku začne hradit, nárok na peněžitou pomoc v mateřství jí nevzniká, už je takříkajíc pozdě a žena přichází o část podpory v rodičovství. Vosko dále zmiňuje rovinu absence zdravotních jistot v případě prekérního podnikání, která opět souvisí se situacemi, kdy podnikající nebo jeho*jí potomek onemocní. U dětí nemoc, především v době nástupu do institucí péče, vyloučit nelze, s vlastní nemocností je to pro podnikající o chlup složitější.
Z odpovědí, které jsme nastřádaly v rámci poměrně rozsáhlého kvalitativního šetření, bylo patrné, že podnikající nemocní nejsou, nemohou být nebo si to „nedovolují“. Genderová teorie vysvětluje vliv maskulinní představy podnikatele na toto chápání limitů vlastního těla, přičemž upozorňuje, že neutralita těla je pouze chimérou, tedy v praxi mylnou představou udržitelnosti a rezignací na vlastní analýzu rizik. Podnikající se na období nemoci pojišťují sami u komerčních pojišťoven, kryti jsou ale zpravidla spíše v období závažnějších nemocí nebo zranění, pojištění na chřipku nebo covid se jim zpravidla nevyplácí. Toto nastavení vede k tomu, že nemoci přecházejí, anebo práci vykonávají ve stlačeném čase. Vosko tento stav popisuje absencí jistot z pohledu zdravotních benefitů a v důsledku pak také jako práci v nestandardní čas a absenci řízení volného času. Pro ženy podnikatelky, na jejichž bedrech leží většina péče, je přesunutí práce do večerních hodin poměrně typické. Mnoho kvalifikovaných pozic je homeofficovatelných, především pak, pracují-li ženy samy na sebe.
Tyto kontexty pak zabetonovávají tradiční rozvržení genderových rolí ve společnosti a prekarizují pozici žen nejen na trhu práce, ale také v možnostech rovnějšího rozdělení reprodukční práce, např. v otázce toho, kdo bude pečovat o nemocné dítě. Jako genderově neutrální se jeví také absence nároku na dovolenou, resp. to, že dovolená je pro podnikající neplacená a musí ji předpracovávat nebo dopracovávat. S tím souvisí také zásadní nejistota příjmu, které musí podnikající čelit. Především opět v začátcích podnikání je složité predikovat, zda budou podnikající mít dostatek klientů*ek, zda se mohou spolehnout na alespoň do jisté míry pravidelný příjem k pokrytí základních potřeb, zda jim za fakturu bude vůbec zaplaceno. Tyto nejistoty jsou stejné pro muže a ženy, ženy však čelí složitější situaci právě v kontextu omezených časových možností pracovat, ale také proto, že častěji působí v tzv. feminizovaných odvětvích, především pak službách, kde jsou příjmy nižší. Opět je to staví do role finančně závislých, a tudíž i sekundárních živitelek domácností, které partnerstvu skrze neplacenou práci poskytují více kapacit na práci placenou. Dopady dlouhodobého charakteru se promítají do hodnot ukazatelů, jako je zmiňovaný gender pay gap. Následky jsou patrné také ve výši důchodu žen a tzv. gender pension gapu, který z důchodkyň, především ovdovělých, činí jednu ze skupin obyvatelstva nejohroženějších chudobou.
Uvažovat o z tohoto stavu plynoucích výhodách tradičního nastavení genderových rolí v domácnostech je tedy krátkozraké, ale do značné míry také iluzorní. V kontextu nízké mzdové hladiny na českém trhu práce je většina domácností závislá na dvou příjmech. Už neplatí společenský konsensus, že práce znamená důstojný život, totiž představa, že když se budete pilně učit a pracovat minimálně 8 hodin denně, zajistíte si důstojný život a naději pro vaše děti. Změny na trhu práce pro čím dál tím větší část populace znamenají pravý opak.
V důsledku fragmentarizace a tzv. uberizace, rostoucí nejistoty nejen v oblasti podnikání, ale i v klasických zaměstnaneckých poměrech (například v kontextu aktuální debaty o výpovědi bez udání důvodu), vede nižší, ale i střední třídu k rozhodnutí najít si další práci. Tzv. kšeftík, gig, brigáda je řešením pro dorovnání příjmu na důstojnou úroveň. Pro osoby diskriminované na trhu práce je přijetí prekérního typu práce jediným možným zdrojem obživy. Řeč je o osobách s migračním statusem, ale také absolvenstvu, lidech v předdůchodovém věku, osobách s pečovatelskými povinnostmi, typicky pak o matkách vracejících se na trh práce po rodičovské pauze, které hledají dosažitelnou možnost skloubit pracovní a pečovatelské povinnosti. Ti všichni začínají masivně podnikat nebo vstupují do platformové ekonomiky.
Drobní živnostníci*ce nejenom proto tvoří páteř české ekonomiky. Z dat Českého statistického úřadu vyplývá, že v oblasti podnikání lidé pracující na živnostenský list a mikropodnikatelé*ky výrazně převažují nad středními a velkými podniky. V oblasti podpory, včetně té legislativní, je na ně však zapomínáno. Na základě mnohých výzkumů jsou však tyto problémy a nerovnosti patrné de facto. Kupříkladu fenomén švarcsystému, již od devadesátých let ilegální forma zaměstnávání, je stále velmi obvyklou strategií zaměstnavatelů, jak většinu povinností a odpovědnosti převést na partnery, nezávislé kontraktory – imaginace newspeaku zde nebere konce. De iure je tedy švarcsystém postaven mimo zákon, definice závislé práce je však natolik vágní, že práci na živnostenský list, která nese znaky charakteristické pro klasický zaměstnanecký poměr, naleznete pomalu v každém druhém inzerátu. Stát na odvodech z této šedé zóny ekonomiky tratí značný objem prostředků a zaměstnavatelé se ohánějí termíny jako freelancerská pozice, outsourcing, avšak své pozice nadřazenosti v těchto vztazích směrem k partnerství se vzdát jen tak nehodlají. V určitých oblastech, jako například realitní makléřství, se práce na živnostenský list s jasnými znaky závislé práce stala nikým nerozporovanou normou.
Ještě o poznání bizarnější situaci najdeme také v již zmiňované oblasti platformové ekonomiky. Lep technooptimistického diskurzu zde normalizuje myšlenkový experiment, totiž že řidič*ka Uberu je rovnocenným partnerem nadnárodní korporace, která v zemi výkonu práce mnohdy ani nemá pobočku. Všechny faktory prekarity práce, potažmo podnikání, jelikož většina pracujících pro digitální platformy tak činí skrze vlastní živnostenský list, zde nabírají na extenzitě. Digitální platformy vykořisťují pracující skrze tzv. mechanizaci znejistění výrobního procesu. Zodpovědnost za všechny nepředvídatelné arbitrární faktory je nespravedlivě distribuována na vrub „zaměstnané*ho“. Představme si například řidiče*ku donáškové služby. Marketingový recruitment nabízí ideál flexibilní práce, je možné pracovat dle preferencí a potřeb kontraktora*ky a navíc za příjem, který je možné ovlivnit, tudíž pílí predikovatelně navýšit. Realita pod dikcí algoritmického managmentu, který skrze gamifikované prvky nutí řidiče*ky jezdit víc a víc, jezdit efektivněji, chovat se úslužněji, je pak pro mnoho pracujících neudržitelná a na hony vzdálená tomu být vlastní*m šéfkou*em. Za účelem dosažení deklarovaného příjmu se rozpíjí představa flexibility, jednoduše musí v práci trávit naopak času velmi mnoho, a ne v čas, který vyhovuje jim, ale který vyhovuje zákaznictvu, poptávce.
Posun z hlediska debaty o pracovních podmínkách, která ani v jiných oblastech, jako je například odborové sdružování, není v českém prostředí příliš rozvinutá, je v oblasti platformové ekonomiky patrný opět směrem umenšování práv pracujících. Rozhodnutí algoritmu je black box, tajné zaklínadlo, které nelze rozporovat a ovlivnit. Jeho neutralita je však také chimérou, učí se na reálných datech, které odráží diskriminační praxi. Evropský institut genderové rovnosti ve své studii o platformové práci upozorňuje na mnohé faktory genderové diskriminace, které jsou z trhu práce přeneseny do oblasti platformové ekonomiky: nad rámec zde zmíněných – jako gender pay gap, genderová segregace, absence limitů těla – je to vyšší riziko genderově podmíněného nebo sexuálního násilí, ale třeba také to, že algoritmické řízení nepředpokládá, že osoby menstruují. Za účelem optimalizace a automatizace jsou veškeré nevýrobní aspekty z výrobního procesu prostě vyjmuty. Pracujícím proto nezbývá než se přizpůsobit. Proces sebeoptimalizace zde ale může nabývat dalekosáhlýchhorentních rozměrů – nutí racionalizovat každý úkon v životě člověka za účelem získání důstojného výdělku. V rozhovorech s pracujícími našeho šetření byla popisována jakási nutně se dostavující otupělost, která zamezuje změně, ale třeba také možnosti kolektivní akce a ve svém důsledku může přinášet i důsledky odrážející se v celkové, nejen politické náladě ve společnosti.
Naděje svítá v efektivní transpozici evropské směrnice, na kterou má český stát necelé dva roky, která se podmínkami pracujících pro platformy zabývá a má mimo jiné ambici donutit digitální platformy poskytnout pracujícím vyšší míru jistoty směrem ke starému dobrému pracovnímu poměru. Ruku v ruce s tím by měla jít jakási zdravá společenská obezřetnost a imaginace, která se, ve světě nastupující manosféry a rozevírajících se nůžek ve společnosti, může třeba vydat směrem opačným, tedy k ocenění péče, která sice není hodnotou prorůstovou, ale naopak nutnou a udržitelnou.