5.
Svoboda slova

Hrozí nám jednokolejné myšlení? Papež František o cancel culture a ideologické kolonizaci

Jan Bierhanzl je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu AV ČR a vyučuje filosofii na Fakultě humanitních studií UK. Odborně se zabývá především etikou a politickou filosofií. Jeho poslední kniha se týká vztahu estetiky, ontologie a politiky (Estetika ambiguity, Karolinum, 2021). Občas píše publicistické texty do deníku A2larm.

Jan Bierhanzl ve svém eseji odhaluje, jakým způsobem používá papež František pojem cancel culture. V kontextu jeho dalších textů analyzuje pojmy, které se s ním v papežových úvahách pojí, zejména pojmy kulturní kolonizace, genderové ideologie a dobové hermeneutiky. Pokládá si přitom otázku, zda způsob, jakým František pojem cancel culture používá, zapadá do klasického konzervativního narativu, jakých oblastí hodnot se týká a do jaké míry lze říci, že emotivním užíváním tohoto bojového pojmu se papež František podílí na kulturních válkách konzervativců.

Cancel culture je velice široký pojem, převzatý zejména z amerických a britských debat, a podle tamních konzervativců by měl označovat neblahou tendenci západní liberální levice cenzurovat či rušit „politicky nekorektní“ světonázory, nebo dokonce vylučovat nositele těchto názorů ze společenské či pracovní existence. První legitimní otázka zní, proč vůbec nekriticky a doslovně převádět pojem z jiného politického, společenského i kulturního kontextu. Jak píše politolog Pavol Hardoš v textu Ideologické (v)zrušenie: konzervativizmus a cancel culture: „Prečo silou-mocou prenášame do nášho politického kontextu rámcovanie ideologických rozbrojov, ktoré vychádzajú z inej politickej skúsenosti, iných dejín a iného druhu hodnotových sporov?“ Druhá, neméně podstatná otázka se týká domnělých, respektive skutečných aktérů, kteří údajnou cancel culture vykonávají: „Aký zmysel má rozprávať sa o údajnom ‚preháňaní‘ a ‚extrémizme‘ liberálnej ľavice, keď čelíme skutočným konzervatívnym a krajne pravicovým útokom na samotnú podstatu ľudskoprávneho rámca liberálnej demokracie?“ Odpověď na obě otázky je podle mě třeba hledat v samotném statusu pojmu cancel culture. Nejedná se totiž o analytický pojem, který by popisoval nějaké reálné jevy ve společnosti, nýbrž spíše o ideologickou konstrukci postrádající konkrétní referenty ve skutečnosti, a tudíž i konkrétní vazbu na specifičnost společenských a politických realit v různých zemích. Podle Hardoše je tzv. cancel culture především ideologické schéma, které je zaměřené proti zrovnoprávnění žen a menšin a proti rozšiřování norem, které zajišťují jejich větší inkluzi. Jinak řečeno, podobně jako např. tzv. gender ideologie, cancel culture nemusí mít žádný vztah ke skutečnosti, protože se jedná o „bojový koncept v ideologickom pomenúvaní nepriateľa a prekresľovaní spoločenskej reality spôsobom, ktorý politicky vyhovuje jednej zo strán konfliktu – v tomto prípade konzervativizmu“. 

S tímto kritickým předznamenáním se v následujícím textu pokusím představit způsob, jakým pojem cancel culture použil papež František 22. ledna 2022 ve své promluvě k diplomatům akreditovaným u Svatého stolce. I v kontextu jeho dalších textů (zejména encykliky Fratelli tutti) načrtnu další pojmy, které se s tímto bojovým pojmem v papežových úvahách pojí, zejména pojmy kulturní kolonizace, genderové ideologie a dobové hermeneutiky, a položím si otázku, zda způsob, jakým František pojem cancel culture používá, zapadá do klasického konzervativního narativu, jakých oblastí hodnot se týká, a do jaké míry lze říci, že emotivním užíváním tohoto bojového pojmu se papež František podílí na kulturních válkách konzervativců. 

Ve vztahu k běžným užitím pojmu cancel culture, kdy se zejména v českém kontextu používá spíše k emotivnímu boji proti „rušení“ jednotlivců zastávajících konzervativní názory v oblasti kultury nebo univerzity, se papežův výrok na první pohled odlišuje v tom, že jej vyslovil v kontextu mezinárodních vztahů a multilaterální diplomacie a že tedy oběťmi „kultury rušení“ podle něj nejsou jen jednotlivci, nýbrž jimi mohou být celé národy, včetně jejich identity, kulturních kořenů a historie. Citujme daný výrok i s nejbližším kontextem. V předcházejícím odstavci je řeč o mnohostranné diplomacii. Dále vyjmenovává důvody, proč mnohé mezinárodní organizace trpí sníženou efektivitou jednání, a jako jeden z důvodů identifikuje fakt, že se „střed [jejich] zájmu přesunul k záležitostem, které svou rozdělující povahou nepatří striktně k cílům organizace“. Jednou z těchto záležitostí je také cancel culture:
 

„(…) agendy [mezinárodních organizací] jsou stále více diktovány způsobem myšlení, který odmítá přirozené základy lidstva a kulturní kořeny tvořící identitu mnoha národů. Jak jsem již uvedl při jiných příležitostech, považuji to za formu ideologické kolonizace, která neponechává žádný prostor pro svobodu projevu a nyní nabývá podoby ‚kultury zrušení‘ (cancel culture), která napadá mnoho kruhů a veřejných institucí. Pod rouškou obrany rozmanitosti to končí zrušením veškerého smyslu pro identitu, s rizikem umlčení pozic, které hájí respektující a vyvážené chápání různých citlivostí. Formuje se jakési nebezpečné ‚jednokolejné myšlení‘ [pensée unique], které je nuceno popírat historii nebo, což je ještě horší, přepisovat ji podle současných kategorií, ačkoli jakákoli historická situace musí být interpretována ve světle hermeneutiky tehdejší doby, ne té dnešní.“ 

 

Tato pasáž se vyznačuje určitou kryptičností a nejednoznačností. Co přesně František míní „přirozenými základy lidstva“ či „kulturními kořeny tvořícími identitu národů“, jež chce cancel culture rušit? Podle Michaela Seana Winterse z National Catholic Reporter se v případě „přirozených základů lidstva“ jedná velmi pravděpodobně o kritický odkaz na tzv. genderovou ideologii, kterou papež již dříve kritizoval. Když papež hovoří o genderu, používá velmi podobný narativ, jako je kulturní kolonizace, a také odkazuje k podkopávání základů lidskosti: „Gender se naopak projevuje jako idea, která chce vnutit skutečnosti, a to záludným způsobem. Usiluje o podkopání základů lidskosti ve všech prostředích a na všech možných výchovných platformách, a stává se kulturním diktátem, který nepřichází zdola, nýbrž je shora vnucován některými státy jako jediná možná cesta kultury, které je nutné se přizpůsobit.“ Při četbě jiných Františkových výroků o genderové ideologii si nelze nevšimnout toho, že papež oba termíny (cancel culture a genderová ideologie) používá v zásadě synonymně. V jednom knižním rozhovoru z roku 2020 např. tvrdí, že gender „usiluje o podkopání základů lidskosti“, že se o jedná o kulturní diktát, který je „shora vnucován některými státy“, a v neposlední řadě že se, stejně jako v případě jednokolejného myšlení cancel culture, jedná o „jedinou možnou cestu kultury, které je nutné se přizpůsobit“. Když František posléze hovoří o odmítání „kulturních kořenů tvořících identitu mnoha národů“, má podle stejného interpreta na mysli především ideologii globálního kapitalismu. Tuto interpretaci podpírají i příslušné pasáže z encykliky Fratelli tutti. V první kapitole nazvané „Stíny ve světě, který se uzavřel“ kritizuje globální ekonomiku za to, že posiluje identitu mocných států a oslabuje identitu chudých států: „Místní konflikty a nedbání na společné dobro jsou využívány globální ekonomikou s cílem vnutit jediný kulturní model. (…) Rozvoj tohoto druhu globalismu posiluje identitu těch mocnějších, kteří se sami mohou chránit, ale směřuje k oslabování identity těch slabších a chudších oblastí a činí je zranitelnějšími a závislými.“ Je zajímavé si povšimnout, že i v této encyklice globální ekonomické nerovnosti okamžitě vztáhne k otázkám kultury, když říká, že globální ekonomika má za cíl nám „vnutit jediný kulturní model“, čímž se do jádra ekonomických nerovností opět propašuje morální panika z genderu. Příslušnou pasáž poté uzavírá následujícím shrnutím: „To jsou nové formy kulturní kolonizace.“ Právě v pojmu „kulturní kolonizace“, který papež František znovu použije v proslovu k diplomatickému sboru, je dobře vyjádřena papežova dvojí kritika role bohatých států ve vztahu k chudým: mocenská a ekonomická převaha mocností, zejména USA, které chudším státům poskytují rozvojovou pomoc, jde podle něj ruku v ruce s kolonizací kulturní či mravní. Massimo Borghesi, autor Františkovy intelektuální biografie, tento odpor k ideologické kolonizaci vysvětluje odkazem na vztah USA k latinskoamerickým zemím v devadesátých letech. „Nesmíme zapomínat, že je to Latinoameričan, který vždy pociťoval ideologickou kolonizaci, zejména ze Severní Ameriky, jako problém. (…) Na vrcholu globalizačních snah v 90. letech přijaly hospodářsky vyspělé země ‚bezohledný ekonomický model‘, který spojil finanční pomoc sužovaným latinskoamerickým zemím s podporou antikoncepce a potratů. V současnosti přichází pomoc s koncepcemi týkajícími se genderu.“ O ideologické kolonizaci v souvislosti s vyučováním tzv. genderové ideologie ve školách hovořil František rovněž v roce 2016 v promluvě k polským biskupům

Spojování konzervativního diskurzu o ochraně nenarozeného života s kritikou globálního kapitalismu či s dekolonizačními argumenty není tedy v papežských dokumentech ničím novým.

Jakkoli se však pojem ideologické kolonizace může zdát specifický pro Františkovu latinskoamerickou zkušenost, jisté spojování dekolonizačního narativu a obhajoby tradičních katolických hodnot týkajících se nenarozeného života a rodiny se objevovalo už u předchozích papežů. Podobnou argumentační strategii nalezneme již např. v encyklice Humanae Vitae z roku 1968. Ve velmi zajímavé kolektivní knize o Humanae Vitae (s názvem The Schism of ’68, Genders and Sexualities in History) a o tom, jak zákaz antikoncepce prožívali běžní věřící v době vydání encykliky, píše jedna z autorek, Dagmar Herzog, tuto poznámku: „V Humanae Vitae si Pavel VI. prozíravě vypůjčil protikoloniální (…) argumenty. Odmítl tvrzení těch, kteří by chtěli hájit legitimitu antikoncepce odvoláváním se na údajné nebezpečí globálního přelidnění a zvláštní zranitelnost chudých v rozvojovém světě a trval na tom, že skutečnou chybou je špatné rozdělení ekonomických zdrojů.“ Spojování konzervativního diskurzu o ochraně nenarozeného života s kritikou globálního kapitalismu či s dekolonizačními argumenty není tedy v papežských dokumentech ničím novým. 

Zároveň v otázce katolického učení o komplementaritě pohlaví a tzv. genderu jako civilizační hrozbě s potenciálem zničit přirozenost obou pohlaví František pokračuje plynule v linii svých předchůdců v úřadě. Kořeny diskurzu o tzv. komplementárnosti mužského a ženského pohlaví sahají do 50. let 20. století a ve svých textech je důkladně vypracoval papež Jan Pavel II. Odmítat gender jako zničující pro rodinné hodnoty a pro přirozené rozlišení mezi pohlavími přitom katolická církev začala explicitně od poloviny 90. let. Na představě genderu jako tvorby nových pohlaví z ničeho, která odporuje Bohem danému přirozenému řádu proto, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, se František rovněž shodne se svým předchůdcem Benediktem XVI.

Poslední termín, který v souvislosti s Františkovým výrokem o cancel culture zmíníme, je tzv. dobová hermeneutika. Připomeňme závěr citované pasáže o cancel culture: „Formuje se jakési nebezpečné ‚jednokolejné myšlení‘ [pensée unique], které je nuceno popírat historii nebo, což je ještě horší, přepisovat ji podle současných kategorií, ačkoli jakákoli historická situace musí být interpretována ve světle hermeneutiky tehdejší doby, ne té dnešní.“ Tento pojem se asi nejpříměji vztahuje k běžným představám o cancel culture jako odstraňování děl z minulosti, která jsou z nějakého důvodu nepřijatelná pro soudobou společnost. František ve své knize Let Us Dream, vydané v roce 2020, také varoval před odstraňováním soch. Podle něj je svržení sochy otrokáře Edwarda Colstona do bristolských doků nepřijatelné – ne proto, že by jakkoli schvaloval otroctví, ale proto, že popírání historie je hluboká chyba. Místo toho je podle něj třeba chápat dějiny prizmatem jejich doby, nikoliv dnešních představ. Mohli bychom ovšem Františkovi namítnout, že s onou hermeneutikou tehdejší doby je to v tomto případě složitější, poněvadž bronzová socha obchodníka, který žil v letech 1636–1721, byla postavena až v roce 1895 a že se zde tudíž setkávají tři různé dobové hermeneutiky. Nemluvě o tom, že bourání soch nemusí nutně být považováno za popírání historie, ale může také být považováno za její plnohodnotnou součást. 

Tento typ argumentace dobovou hermeneutikou se také objevuje ve snaze některých církevních představitelů o obhajobu „kultury mlčení“, která v minulosti v církvi panovala ohledně sexuálního násilí kleriků. S odkazem na odlišnou dobovou hermeneutiku např. Dominik Duka hájil možná pochybení emeritního papeže Benedikta v mnichovské diecézi v době, kdy byl ještě biskupem Josefem Ratzingerem. Tento historizující argument by neměl vést k relativismu ve vztahu k odpovědnosti dřívějších církevních představitelů za zakrývání sexuálního násilí v církvi. Jak správně upozornil jezuita Hans Zollner v rozhovoru s názvem Je možné hovořit o vině Benedikta XVI.? Rozhovor s knězem Zollnerem, „nemůžeme pro pochopení minulosti aplikovat veškerou naši současnou vnímavost, motivaci a přesvědčení týkající se motivů jednání. (…) Existují však hranice těchto úvah. Lidská osoba musí být ctěná a chráněná ve své důstojnosti v každém momentu dějin.“ Tyto dva příklady zároveň dobře ilustrují nekonzistentnost termínu cancel culture, který může být použit pro popis tak odlišných situací, jako je svržení sochy davem při demonstraci, nebo odvolání či odstoupení biskupa za to, že nevedl k odpovědnosti své kněze – sexuální agresory. 

V případě projevů a textů papeže Františka jsme nicméně ukázali, že tento vágní pojem je u něj pevně spjat s dalšími bojovými pojmy, jako je genderová ideologie nebo kulturní kolonizace. Tato konstelace pojmů, k nimž se opakovaně vrací v různých variacích, podle mě svědčí o Františkově pevném zakotvení v učení jeho předchůdců o otázkách pohlaví a rodiny a v celosvětovém kontextu v konzervativním antigenderovém hnutí, jehož jedním z hlavních globálních proponentů je od poloviny devadesátých let také katolická církev. 

Hnutí za ženská práva a za práva LGBTQ lidí by zase do hypotetického dialogu s papežem Františkem mohlo vstoupit uznáním toho, že opravdu existují i kulturně imperiální formy prosazování těchto práv a mohlo by nabídnout perspektivu, podle které je možné usilovat o rovnoprávnost žen a lidská práva pro LGBTQ lidi a zároveň bojovat proti imperialismu.

Z této interpretace podle mě nevybočuje ani Františkova výzva k dialogu a ke vzájemnému naslouchání, „aby se lidstvo spojilo jako jedna velká rodina, která by, počínaje různými úhly pohledu, měla prokázat schopnost nalézt společná řešení pro dobro všech“, kterou v projevu diplomatům zařadil bezprostředně po své ostré kritice cancel culture, poněvadž v tom samém odstavci postuluje „právo na život od početí“ jako trvalou hodnotu, o níž právě ve stávajícím učení katolické církve vést dialog nelze. Nepředpokládá však skutečný dialog otevřenost obou stran, že v jeho průběhu změní názor? Katolická strana by například mohla v zájmu dialogu otevřít možnost diskuse nad tím, zda učení o tom, že při početí vzniká lidský život, z něhož vyplývá absolutní morální nepřípustnost umělého ukončení těhotenství, je skutečně tak trvalé a neměnné, jak se praví v katechismu, a že katolická tradice sama, počínaje Augustinem a středověkým Irskem přes Tomáše Akvinského až po pochybnosti Karla Rahnera o vzniku života při početí ve světle poznatků vědy o samovolných potratech embryí, není v tomto natolik jednoznačná, jak se může zdát z katechismu a z encykliky Humanae Vitae. Po zrušení Roe vs. Wade, které v USA na federální úrovni garantovalo právo na interrupci, Vatikán minimálně na rétorické rovině připustil, že katolický pro-life přístup nemusí znamenat jen boj proti právu na interupci, ale že je třeba jej chápat jako ochranu života v širším slova smyslu, tj. také jako ochranu života těhotné ženy, nebo obecněji i např. ochranu životů před zbraněmi a masovou střelbou. Hnutí za ženská práva a za práva LGBTQ lidí by zase do hypotetického dialogu s papežem Františkem mohlo vstoupit uznáním toho, že opravdu existují i kulturně imperiální formy prosazování těchto práv a mohlo by nabídnout perspektivu, podle které je možné usilovat o rovnoprávnost žen a lidská práva pro LGBTQ lidi a zároveň bojovat proti imperialismu. Právě v dnešní době, kdy politické autoritářství (Bolsonaro) i imperiální válka (Putin) jsou často vedeny právě ve jménu boje proti genderové ideologii, se totiž jeví v plném světle, v čem je papežský pojem „kulturní kolonizace“, který kritizoval údajný nucený import progresivistických myšlenek, který doprovázel západní rozvojovou pomoc, překonaný.