Pracovník či pracovnice v sociálních službách a sociální pracovník/pracovnice jsou dva dva různé typy pozic. Zkušenost ze vzdělávacích institucí, které mají připravovat na sociální práci, a především samotnou praxi v sociálních službách přibližuje ve svém eseji Ester Fischerová.
V tzv. heist movies, tedy filmech, které pojednávají o pečlivém zorchestrování a provedení nějaké opulentní loupeže, se často vyskytuje fráze „I’m putting together a team“ (dávám dohromady tým), která je hojně parodována a používána jako meme na sociálních sítích. Onen tým se vyznačuje tím, že disponuje zcela disparátními jedinci (etnicitou, jazykem, zvyky), z nichž má každý nějakou speciální schopnost, pro niž je v týmu vítaný nebo vítaná, ale zároveň i jakousi slabinu, podobně specifickou, jako je ona schopnost. V ideálním případě je schopnost silnější než slabina, nebo se alespoň vyrovnávají. Pokud však nastane chvíle, kdy ona Achillova pata převáží dar, nastávají problémy, které ohrožují všechny členy týmu i loupež samotnou.
Uvědomila jsem si, že pokud mám mluvit o své práci v sociálních službách – primárně tedy o svých kolegyních a kolezích –, asi se budu muset odpíchnout od tohoto stokrát ohraného filmového tropu.
Co se disparátnosti týče, je samozřejmě pravda, že v různých oblastech sociálních služeb je přítomna různá míra diverzity pracovníků a pracovnic; v domovech pro seniory například pracují z většiny ženy ve středním až starším středním věku. Jinak staří lidé s jinými charakteristikami budou pracovat s dětmi, s lidmi bez domova, s mentálně nebo fyzicky postiženými, s migranty. Pojí je snad jen pocit, že jejich práce dává nějaký smysl, a fakt, že mají absurdně nízké mzdy a velice náročné pracovní podmínky. Jiný společný prvek bych na svých kolezích a kolegyních, které jsem v průběhu let potkala, asi nenašla. Sama jsem vystřídala několik míst a cílových skupin (děti z náročných rodinných podmínek, lidé s fyzickým postižením a senioři, lidé s těžkým mentálním postižením a poruchou autistického spektra, lidé s duševním onemocněním) – dohromady to dává zhruba sedm let práce v sociálních službách velice odlišného typu.
A stoosmičku máte? Nebo aspoň kurz…
Vždycky jsem se představovala jako „netypická“ pracovnice v sociálních službách/sociální pracovnice, respektive do té doby, než mi došlo, že snažit se takovou pozici typizovat je těžké nebo nemožné. Důvod, proč jsem tak činila, byl pravděpodobně ten, že jsem se bála, že tam nikdy nebudu patřit nebo zapadat. Ten strach byl zbytečný a z nějaké části způsobený tím, že mám vzdělání jiného typu než moje (běžné) kolegyně.
Požadavky na vzdělání v sociálních službách jsou mírně řečeno zvláštní a rozhodně nelícují s praxí. Zpravidla se nabízejí dva typy pozic – pracovník v sociálních službách a sociální pracovnice. Co se týče té první pozice, je považována za nekvalifikovanou, kromě základního vzdělání (a v nějakých případech maturity) zaměstnavatelé požadují kurz pracovníka v sociálních službách v rozsahu 150 vyučovacích hodin, který si zaměstnankyně může udělat do roka a půl po nástupu do zaměstnání a není složité si jej nechat proplatit úřadem práce. Z kurzu je značná část praxe splnitelná v aktuálním zaměstnání. Pandemie covid-19 zjednodušila online výuku, právě tak jsme tedy já a moji kolegové většinově výuku absolvovali. O kurzech jsem slyšela různé věci, včetně vyučující, která participantkám sdělila, že autismus je způsoben vakcínami. Kvalita kurzů je rozhodně nedostatečná – což je společný jmenovatel mnoha forem zde dostupného vzdělání pro lidi pracující v sociálních službách.
Po tomto kurzu může člověk pracovat jako pečovatel, asistentka, ale v mnoha službách i jako sociální pracovník. Troufám si říci, že je velmi málo jiných pozic, které vyžadují komplexní uvažování, jsou fyzicky i psychicky náročné, zahrnují takovou odpovědnost za ostatní lidi a zároveň jsou tak podhodnocené, opomíjené, a zároveň nemají ani onu statusovou „kvalitu“ – koneckonců nejčastější reakce, kterou jsem na svou práci dostávala, byla „teda to tě obdivuju, to já bych dělat nemohla“. Věta, v níž sice obdiv obsažen je, ale jejíž druhá část má v sobě často jakýsi nádech povýšenosti – není to formulace, jakou bychom vyjádřili obdiv učitelce či lékaři. Co se finančního ohodnocení týče, stačí si projet nabídky na odpovídajících portálech. Domovy různého typu nabízejí vyšší mzdu, např. 38 000 hrubého na horním rozmezí, tato částka je pak spočítána dle let praxe. Některé částky jsou ale kolem 32 000 hrubého, někdy i méně. V regionech je situace pochopitelně horší. Michal Šmarda ze SOCDEM si minulý rok na den vyzkoušel práci pečovatelky, měl prozření a poté natáčel videa, kde se náhodných lidí na ulici ptal, kolik si myslí, že pečovatelé vydělávají. Odhady samozřejmě realitu obloukem míjely a Šmarda si z toho udělal jedno ze svých témat – což je samozřejmě dobře, jen jsem po řadě let značně skeptická.
Výrazně výše než kurz oficiálně stojí „stoosmička“, zákon, který udává podmínky kvalifikace pro sociálního pracovníka. Zákon udává, že stačí jakýkoli vyšší titul ze sociální práce nebo podobných oborů (sociální pedagogika etc.), ať už je to DiS., Bc., nebo Mgr. Teoreticky to znamená, že na pozici sociálního pracovníka či sociální pracovnice by neměl pracovat nikdo, kdo tuto kvalifikaci nemá. To se samozřejmě neděje. Na kombinované formě studia běžně potkáte lidi, kteří už tuto práci dlouho dělají, jen si musí „udělat papír“. Výsledkem samozřejmě je, že studenti o praxi (a někdy i teorii) ví tolik, že poslouchat vyučující může být někdy neúnosné – zvláště když přednáší o něčem, co se s realitou naprosto míjí. Nestudovala jsem na všech školách, které nabízejí tuto kvalifikaci, nestavím se do role odbornice na vzdělávání, ale zkušenosti, které mám sama a které jsem slyšela, mi tvoří poměrně výmluvný obrázek o užitečnosti těchto programů. Tradičně je sociální práce nabízena na teologických fakultách a spojena s pastorační/charitativní prací, tudíž studenti bakalářských programů (i kombinovaných) musí absolvovat mnoho hodin teologie (na jiných fakultách se kombinované studium sociální práce v Praze, pokud vím, nenabízí). Moje dobrá přítelkyně a tehdejší kolegyně nastoupila kdysi na vyšší odbornou školu, aby si vzdělání dodělala, a poté, co jim pedagogové zakázali v hodinách notebooky a jedna pedagožka měla dlouhou promluvu o tom, jak je dr. Cimický křivě obviněn a je to „dobrej chlap“, okamžitě odešla. Nám na magisterském programu v rámci předmětu „pokročilá krizová intervence“ pedagog promítal slidy o pěti stadiích žalu.
Zábavný fakt, který krásně ilustruje toto vzdělávací panoptikum, je ten, že v praxi se na toto rozdělení často nehraje – a to na několika úrovních. Na pozici, kde stačilo být pracovník v sociálních službách, jsem měla kolegyně s magisterským vzděláním ze sociální práce. Zároveň jsem sama byla na pozici sociální pracovnice, aniž bych odpovídající vzdělání měla (a to se týká opravdu mnoha mých přátel a známých). A někde za úplně tutéž práci, kterou nabízeli jak sociálním pracovnicím, tak pracovníkům v sociálních službách, prostě nabízeli víc peněz těm, kteří ono vyšší vzdělání měli (což chápu, že je běžná tabulková praxe, ale zároveň je to nějakým způsobem frustrující). Se všemi přáteli a kolegyněmi jsme se pak vždycky shodli na tom, že stupeň vzdělání opravdu není v žádné úměře s tím, co člověk o té práci ví a jak dobře ji vykonává.
Na závěr tohoto oddílu bych ráda zmínila vzdělávání v rámci zaměstnání. Je povinné pro každého zaměstnance, 24 hodin ročně. Řeší se osmihodinovými kurzy, které mají nějak reagovat na potřebu pracovnictva (aniž by se tak vždy dělo) a které jsou k tomuto účelu akreditované. Kurzy stojí poměrně dost peněz (platí je samozřejmě zaměstnavatel) a jejich úroveň je kulantně řečeno kolísavá. Když nám jeden muž, považovaný za snad největšího odborníka na problematiku autismu v celé zemi, maloval pyramidu a říkal nám, že v práci s klienty s autismem jsou znalosti o autismu sice podstatné, ale nejdůležitější je zdravý selský rozum, nevěřila jsem svým očím a uším. Přístup neurotypických lidí k lidem s autismem je často nevhodný a selhávající právě proto, že zdravý selský (neurotypický) rozum jim říká úplný opak, než co by bylo v tu chvíli vhodné. Právě proto je nutné se o této problematice vzdělat. Spoléhání na tento typ rozumu bylo v mé profesi bohužel častým zdrojem mistreatmentu autistických klientů pracovníky. Tehdy jsem možná svým smyslovým orgánům nedůvěřovala, ale jen proto, že to byl první takový kurz, který jsem absolvovala. Na dalších kurzech už jsem je z drtivé většiny prostě nezapojovala. S mnoha kolegyněmi jsme se shodly, že snad jediný přínosný byl praktický kurz šetrné sebeobrany při práci s agresivními klienty. Bohužel jsme ho absolvovaly až v době, kdy jsme přibližně tři roky s takovými klienty pracovaly.
Fekální humor, pracovní úrazy a rozhovory na nočních „o všem“
Všichni se neustále oháníme náročností a zodpovědností této práce – co máme ale na mysli? To samozřejmě záleží na cílové skupině klientů. Při práci se seniory či s fyzicky postiženými je fyzická manipulace s klienty skutečně namáhavá. Příběhy o pečovatelkách, které si poměrně brzy úplně zničily záda, kolují všemi kanály. Zároveň právě v práci s těmito klienty je největší poměr starších žen, které brzy tuto práci vykonávat nezvládnou. S přehlížením vlastního zdravotního stavu proto, že klienti jsou na tom hůř a „je mě tu potřeba“ jsem se setkávala opakovaně. Zvláště v terénním typu služeb je pak často na rozhodnutí asistenta, jak zhodnotí zdravotní stav klienta, zda je třeba volat sanitku, či ne. Praxí je i to, že pečovatelky dělají práci zdravotních sester (čištění a převazy dekubitů apod.), kterou dělat nesmějí, ale sester také není dost a mají velké množství práce. To samé platí o podávání léků včetně nouzových, které jsme měli dlouho na starosti my, pracovníci v sociálních službách, než naše organizace po několika letech zařídila, aby sestry dojížděly. Já sama jsem nejvíce času strávila v domově pro klienty s kombinovaným postižením, poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči. Práce spočívala ve střídaní se na dvanáctihodinových směnách (denních a nočních), veškeré péči o klienty včetně hygieny, vycházek, společného vaření apod. Chování náročné na péči je potom výraz, který opisuje potenciální agresivitu klientů. Během těch několika let jsme se setkali s mnoha pracovními úrazy, od vytrhaných vlasů a modřin po zlomené prsty a otřes mozku.
Když pracujete v takové blízkosti a společně se staráte o celou domácnost dnem i nocí, není skoro možné si vyvinout „normální pracovní vztah“. Po situaci, kdy po vás jeden klient hází vlastní stolicí a druhý se vás snaží napadnout, je prostě potřeba se společně věcem smát a nějak dát průchod emocím. Jste v mezních situacích dnes a denně. Dozvěděla jsem se tehdy o svých kolezích a kolegyních první poslední, a oni o mně taky. Dochází pak pochopitelně k užším vztahům, které někdy ústí v přátelství, někdy v milostné vztahy a někdy v dramatické konflikty. A kolegové jsou vskutku tak disparátní jako lupiči ve filmech. Od politických názorů přes názory na autismus, klienty, restrikce, náboženství, příčiny pandemie apod. Je pak značnou výzvou naučit se spolu žít a společně sladit styl práce – to druhé by mělo mít na starosti vedení organizace, to se ale velice často neděje. Když se mě lidé ptali, jak se mi pracuje s tak náročnými klienty, vždy jsem odpovídala, že mnohem náročnější jsou kolegové a kolegyně a moje snahy o jakousi harmonizaci mezi všemi přístupy. Mnoho věcí se dělalo velice špatně, o některých z nich jsem se dozvěděla až dávno poté, co jsem odešla. Stále mám ale na mysli, že možná, kdyby se dostalo pracovníkům dostatečné podpory od vedení, kvalitních kurzů a důstojného ohodnocení, k alespoň části z nich by nemuselo dojít. Neustálé požadavky vedení na přesčasy a zároveň přehlížení pracovníků vedlo mnoho pracovnic k narativu „jsem tady, dělám velice náročnou práci, co by po mně ještě chtěli za speciální přístup“ – a nemohu říct, že bych mu nerozuměla.
Když jednou za čas zvednu toto téma na sociálních sítích, okamžitě se objeví někdo, kdo řekne „však vás tam nikdo nenutí zůstávat“. To je samozřejmě pravda. Mnoho z nás je válcováno rétorikou, že to není práce, ale poslání (koneckonců i na reklamách, kde hledají pečovatele, jsou nápisy „najdi si práci, která má smysl“). Ona rétorika je samozřejmě pro jednu stranu výhodná, neboť netlačí pracovnice do toho, aby bojovaly za lepší podmínky.
Nikdo vás přece nenutí tam zůstávat
V sektoru sociálních služeb pracuje v ČR něco přes sto tisíc lidí a trend je rostoucí. A výrazně rychleji také roste množství lidí (zvláště seniorů), kteří budou tyto služby brzy potřebovat. Již v tuto chvíli chybí v ČR zhruba 3000 pracovníků, přičemž i toto číslo roste. A zároveň se zvyšuje průměrný věk (primárně) pečovatelek, které brzy přestanou fyzicky i psychicky náročnou práci zvládat. Důvody asi po přečtení textu výše netřeba explicitně vyjmenovávat. Faktem zůstává, že se nic neděje – zlepšování podmínek či mzdy se nekoná, a s tím mizí i možnost, že by se sektor zatraktivnil pro mladší lidi nebo pro kohokoli, kdo by chtěl měnit profesi.
Když jednou za čas zvednu toto téma na sociálních sítích, okamžitě se objeví někdo, kdo řekne „však vás tam nikdo nenutí zůstávat“. To je samozřejmě pravda. Mnoho z nás je válcováno rétorikou, že to není práce, ale poslání (koneckonců i na reklamách, kde hledají pečovatele, jsou nápisy „najdi si práci, která má smysl“). Ona rétorika je samozřejmě pro jednu stranu výhodná, neboť netlačí pracovnice do toho, aby bojovaly za lepší podmínky. Když jsme v jednom z mých bývalých zaměstnání řešily možnost stávky, velká část lidí odmítla s tím, že „kdo by se o klienty postaral“. Argumentovali jsme tím, že by prostě přijelo vedení a zařídilo by to, a že donekonečna podléhat této páce je nefunkční, ale nestačilo to. Slavný všemocný trh v řešení tohoto problému pokulhává, v soukromě vlastněných domovech jsou platy ještě horší. Na argumenty „tak asi není poptávka, když se platy nezvyšují“ zpravidla nemá cenu reagovat – jak víme z dat, poptávka je, ale často se opět řeší tlakem na obětavost pracovnic, na rétoriku poslání a „když ne vy, tak nikdo“.
Kdo se hlásí do mého týmu?
Součástí onoho tropu ve filmech o loupežích je i sekvence, kdy se téměř každý expertní zloděj snaží nabídce vyhnout. Pokud bychom se přirovnání drželi, musím samozřejmě říci, že se jim nedivím. Na rozdíl od loupeže tady na konci totiž nečeká ani vidina zářné budoucnosti, benefitů, možná jen pocit dobře odvedené práce, jemuž jde ruku v ruce vyčerpání a možné vyhoření.
Za ta léta jsem ale potkala tolik skvělých lidí, kteří se mnou pracovali, že bych z nich onen all-star tým rozhodně byla schopná složit. Pokud se někdy stane, že budu mít příležitost vyřídit nějakou službu a hledat si pracovníky, vím přesně, komu budu volat – a i přes všecky strasti budu doufat, že mou nabídku neodmítnou.
A úplným závěrem: To, že v sociálních službách (a v jiných zoufale podhodnocených zaměstnáních taktéž) drtivě převažují ženy, už v tomto textu padlo mnohokrát. Když jsem minulý týden byla na čtení Veroniky Dvorské, své dobré kamarádky, která má také mnoho zkušeností z oblasti sociálních služeb, utkvěla mi tato (dosud nepublikovaná) báseň, kterou bych ráda tuto esej uzavřela.
Ranní autobusy jsou plné žen
na konečné se vyvalují do hal
anebo tvoří rojnice
na kraji oplocených areálů
s úderem osmé začínají sborem
usedavě plakat
před úřady, před výdejními centry
po obvodu celého skladiště
(na řadě jiných vyznačených míst)
přestanou jen na obědovou pauzu
s rozpraskanými vlásečnicemi v očích
na cestu domů si sotva otřou tváře
teplo z nich sálá
někdo je pustí sednout
je to záslužná práce
mizerně placená, tak jako každá, co má smysl
co bychom bez nich byli za společnost
pláčou i za tebe
Veronika Dvorská