K teorii spravedlivé války a její současné revizi

Tradiční teorie spravedlivé války se vyvíjela v kontextu mnoha filosofických, náboženských a kulturních tradic po celá staletí. Svou – prozatím – definitivní podobu získala v mezinárodním humanitárním právu (válečné právo). V jistém smyslu je to pozoruhodné. Právo a morálka s etikou spolu souvisejí, současně si ale udržují určitý, někdy dokonce výrazný, odstup. Zdá se ale, že v případě teorie spravedlivé války to neplatí; obsahově se shodují do té míry, že pokud dodržujeme právo, zůstáváme v mezích korektní morálky zahájení a vedení války. Alespoň donedávna to tak platilo.

Tradiční teorie spravedlivé války se skládá ze dvou tříd podmínek: ius ad bellum a ius in bello. První z nich se zabývá podmínkami spravedlivého vstupu do válečného konfliktu, zatímco druhá podmínkami jeho spravedlivého vedení. Později se k nim přidaly též podmínky spravedlivého ukončení války a poválečného vypořádání (ius post bellum) a v nedávné době také etická reflexe samotného uspořádání společnosti zahrnující struktury umožňující válečné konflikty (ius ante bellum) a mechanismy jejich prevence. Nicméně jádrem teorie spravedlivé války a hlavním tématem moderní etické reflexe jsou podmínky vstupu do války a vedení válečného konfliktu.

Obr. 1. Teorie spravedlivé války

Teorie spravedlivé války je do určité míry pragmatická. Vychází z trpkého uvědomění, že války nás doprovází od samého úsvitu lidství a je málo pravděpodobné, že tomu někdy bude jinak. Snaží se ale počet válek omezit alespoň tím, že nastavuje přísné podmínky pro její spravedlivé zahájení. A když už nějaká válka propukla, ukládá válčícím stranám striktní podmínky pro její vedení, jejichž cílem je hrůznost a ničivost válek alespoň částečně omezit.

Teorie spravedlivé války je do určité míry pragmatická. Vychází z trpkého uvědomění, že války nás doprovází od samého úsvitu lidství a je málo pravděpodobné, že tomu někdy bude jinak. Snaží se ale počet válek omezit alespoň tím, že nastavuje přísné podmínky pro její spravedlivé zahájení. 

Tradičně se rozlišuje sedm podmínek spravedlivého zahájení válečné aktivity:

První a nejdůležitější z nich je spravedlivá příčina. Podle tradiční koncepce je spravedlivá válka primárně válkou obrannou, která reaguje na vojenskou agresi. Napadení jednoho státu druhým ohrožuje suverenitu napadeného státu, jeho politickou a územní integritu. Nejde tedy jen o individuální lidské životy a zdraví, ale o společný život, který si lidé na území svého státy vytvořili: historii, kulturu, náboženství, formu vlády, sdílené hodnoty a tradice, autonomii a sebeurčení. 

Druhou podmínkou ius ad bellum je proporcionalita či uměřenost: náklady (lidské životy, zdraví, ekonomické a environmentální náklady) vstupu do války by neměly převažovat možné benefity. Je to podmínka jistě obtížná; jak moc si nějaká země může být jistá, že za své vítězství proti agresorovi nezaplatí příliš vysokou cenu?

Něco podobného platí i pro další podmínku, rozumnou naději na úspěch. Někdy je vcelku jasné, že naděje je mizivá, agresor je prostě příliš velký, dobře organizovaný a jeho vojensko-strategická převaha drtivá. V jiných případech to ale platit nemusí. Jak velkou měla Ukrajina naději na úspěch? Zpočátku se mnohým zdálo, že pramalou. Navzdory tomu přestála první vlny útoků a již více než dva roky vzdoruje ruské agresi.

Nijak snadné nemusí být ani zhodnocení splnění podmínky správných úmyslů. Když se nějaká země brání agresi, asi ji nebudeme podezírat, že její úmysly nejsou správné. Ale věci se mohou snadno zkomplikovat. Spravedlivou příčinu může mít i „válka proti válce“, vstup třetí země do válečného konfliktu v deklarované snaze pomoci napadenému. Úmysly mnohdy není snadné zjistit, jestliže se ale přehnaně zajímá o ropné plošiny napadené země, může to v nás vzbudit různé pochybnosti.

Válka by měla být posledním východiskem, krajním řešením, kdy se jiné možnosti urovnání konfliktu vyčerpaly. Neplatí to samozřejmě o agresi; je-li nějaká země již napadená, jiné možnosti než bojovat jí nezbývají. Nicméně někteří moderní pacifisté – říkají si kontingentní pacifisté a nejsou právě početní – mají za to, že i kdyby nějaká válka v principu spravedlivá být mohla, žádná taková ještě nebyla. Jedním z důvodů podle nich je to, že vždy je možné vyjednávat, vždy je možné volit jiné formy odporu než odpor ozbrojený.

Válka by měla být posledním východiskem, krajním řešením, kdy se jiné možnosti urovnání konfliktu vyčerpaly. Neplatí to samozřejmě o agresi; je-li nějaká země již napadená, jiné možnosti než bojovat jí nezbývají. Nicméně někteří moderní pacifisté – říkají si kontingentní pacifisté a nejsou právě početní – mají za to, že i kdyby nějaká válka v principu spravedlivá být mohla, žádná taková ještě nebyla.

Konečně jsou zde poslední dvě podmínky. Válka by měla být vyhlášena veřejně. Válčící země tím vyjadřují, že vstupují do nového eticko-právního režimu (který například dovoluje vojákům jedné strany beztrestně zabíjet vojáky strany druhé), upozorňují své obyvatele a dávají jim možnost se připravit na to, co přijde. A vstup do války smí posvětit pouze odpovídající autorita určená právním řádem dané země, ať už je to prezident, předseda vlády či někdo jiný (například vůdce povstalecké skupiny s dostatečnou autoritou a podporou obyvatelstva).

Těchto sedm podmínek určuje, zda je vstup nějaké země – nebudu to komplikovat začleněním jiných aktérů do této eseje – do války spravedlivý, zda lze z hlediska ius ad bellum hovořit o spravedlivé válce. Musí být splněny všechny (jsou nutnou i postačující sadou podmínek), stačí tedy, není-li splněna jediná z nich, a válka již spravedlivá není. Je ale velký rozdíl mezi tím, když není splněna podmínka první (spravedlivá příčina) a třeba předposlední (veřejné vyhlášení). Je také třeba nezapomínat na to, že i když zde hovoříme o podmínkách vstupu do války, ve skutečnosti se musí vyhodnocovat po celou dobu jejího trvání. A ukáže-li se, že některá již splněná není (např. rozumná naděje na úspěch), může se spravedlivá válka proměnit ve válku nespravedlivou. Ius ad bellum tedy vyjadřuje jak podmínky vstupu do války, tak jejího pokračování.

Podívejme se teď stručně na etické požadavky na vedení války neboli podmínky ius in bello. Jsou v podstatě tři:

Aktivní účastníci válečného konfliktu se označují jako kombatanti. Tradičně se jedná o vojáky, kteří nosí uniformu, zbraň a jsou součástí nějakého řetězce velení. První a druhý požadavek na spravedlivé vedení války spolu souvisejí: je zcela zásadní rozlišovat kombatanty a civilisty (první), civilisté se nikdy nesmí stát cílem úmyslného útoku, zraňování a zabíjení. Kombatanti, naproti tomu, jsou legitimním cílem i velmi brutálních metod zabíjení, a to nejen v době, kdy jsou přímo zapojení do nějaké bojové aktivity.

Teorie spravedlivé války, jak jsem již zmínil, je pragmatická a realistická. Její tvůrci si uvědomují, že vyhnout se ztrátám na civilních životech je v moderní době husté zalidněnosti prakticky vyloučené. Kdyby například napadená země nemohla provést žádný útok, který ohrožuje civilisty, zřejmě by ztratila možnost se efektivně bránit. Nicméně není jen pragmatická; jejím cílem je hrůzy války omezovat. Odtud pochází třetí požadavek: civilní ztráty jsou přípustné pouze tehdy, nejsou-li zamýšlené a jsou-li vykoupeny významným strategickým přínosem. 

Klasickým případem je bombardování muničního skladu, který leží v blízkosti civilních obydlí. Je možné pouze tehdy, je-li cílem pouze tento sklad (nikoli civilisté), ohrožených civilistů není „příliš mnoho“ a především, strategický význam zničení skladu musí být značný. Například urychlí porážku nepřítele (a tím ušetří mnoho životů vojáků i civilistů).

Podmínky ius ad bellum a ius in bello jsou poměrně jasné, ale nic si nenalhávejme. Jejich aplikace v praxi není vůbec snadná (kolik mrtvých civilistů je například „příliš mnoho“?) a zvláště v případě moderních konfliktů, kdy spolu neválčí jen státy, ale i další skupiny, je často těžké či téměř nemožné určit, zda byly všechny podmínky splněny či některá porušena (a která).

V klasickém pojetí spravedlivé války – v tom, které je součástí platného mezinárodního práva – platí jeden na první pohled překvapivý předpoklad. Podmínky ius ad bellum a ius in bello jsou logicky nezávislé. V praxi to znamená, že platnost či neplatnost jedné neovlivňuje platnosti či neplatnost druhé. Jinými slovy, je možné bojovat spravedlivou válku (ad bellum) spravedlivě (in bello), ale také nespravedlivě. Analogicky, nespravedlivá válka (ad bellum) může být vedena spravedlivě (in bello) i nespravedlivě.

S tím je spojený další prvek klasického chápání spravedlivé války, který se vyjadřuje jako morální rovnost kombatantů. Jsou-li dodrženy podmínky vedení války (ius in bello), potom si jsou kombatanti obou válčících stran – tedy spravedlivé i nespravedlivé (ius ad bellum) – morálně rovni. Neznamená to absolutní rovnost, samozřejmě. Koneckonců, jedni jsou agresoři a druzí se jen brání. Teze morální rovnosti vyjadřuje něco o právech a volnostech: kombatanti obou stran mají rovnocenné právo se zabíjet.

Například ruský voják bojující na straně agresora v nespravedlivé válce proti Ukrajině má stejné právo zabít vojáka ukrajinského, jaké má ukrajinský voják zabít jeho.Zastánci klasického chápání spravedlivé války nabízejí celou řadu ospravedlnění tohoto rovného práva, například poukazem na skutečnost, že kombatanti jsou si vzájemně hrozbou a mají proto právo snažit se hrozbu eliminovat.

Přesto na představě, že agresor má stejné právo zabíjet (dodrží-li pravidla ius in bello) jako obránce, je něco zneklidňujícího. Je však pevně ukotvenou součástí klasického paradigmatu spravedlivé války. A to si snad nikdo zpochybňovat netroufne. Nebo snad ano?

Relativně nedávno se skupina autorů v čele s americkým filosofem Jeffem McMahanem pokusila – a zatím se zdá, že poměrně úspěšně – svrhnout vládnoucí koncepci spravedlivé války a nahradit ji novou. Jejich snaha je (v kuhnovském smyslu) revoluční a ambiciózní, její praktické vyústění je ale velmi rozpačité.

Tito revizionisté (nesnaží se teorii spravedlivé války zrušit, ale zásadně revidovat) využívají celou řadu často velmi sofistikovaných argumentů, které zde ale zmiňovat nemohu. V zásadě ale upozorňují na to, že půtky mezi dvěma či více lidmi hodnotíme z pohledu etiky individuální sebeobrany (A napadne B, skupina lidí napadne jinou skupinu lidí), jakmile ale dojdeme na úroveň států, začneme uplatňovat úplně jinou logiku etického hodnocení.

Tento kolektivismus – pro hodnocení určitých kolektivů, totiž kombatantů, platí jiná etická pravidla než pro jedince a další kolektivy – je v očích revizionistů neudržitelný. Přiklánějí se proto k individualismu: etika sebeobrany platí pro všechny. A důsledky jsou v teoretické rovině vskutku revoluční.

Představme si, že Petr bezdůvodně napadne Tomáše. Petr je agresor, Tomáš se brání. Je zjevné, že Petr a Tomáš si nejsou morálně rovnocenní: Petr nemá právo napadnout Tomáše, naproti tomu Tomáš má právo se bránit. Z této nerovnocennosti plyne důležitý důsledek. Bylo by absurdní tvrdit, že Petr sice napadl Tomáše, ale když už ho napadl, má stejné právo s ním bojovat, jaké má Tomáš. Například proto, že v okamžiku, kdy se Tomáš začal bránit, stal se pro Petra hrozbou. Petr je agresor a z toho plyne, že nemá právo s Tomášem bojovat; Tomáš se brání a má právo (v mezích proporcionality) použít všechny prostředky efektivní sebeobrany.

Řídí-li se etika spravedlivé války stejnou logikou jako etika individuální sebeobrany, musíme popřít tezi o logické nezávislosti mezi podmínkami ius ad bellum a ius in bello! Jinými slovy, není možné vést nespravedlivou válku spravedlivým způsobem. Kombatanti na straně agresora jednoduše nemají právo útočit, zraňovat a zabíjet; a nic na tom nezmění, budou-li důsledně dodržovat podmínky spravedlivého vedení války. Kombatanti tedy nejsou morálně rovnocenní v tom smyslu, že by měli stejná práva a volnosti. Ukrajinští vojáci mají právo zabíjet ruské vojáky, ale naopak to neplatí. Ruští vojáci bojují na straně agresora v nespravedlivé válce; je přípustné je zabít, i když oni sami právo zabíjet nemají.

Ale to není jediný revoluční důsledek nové teorie – nového paradigmatu – spravedlivé války. Vraťme se k Petrovi a Tomášovi. Proč se Tomáš může bránit? Odpověď nemůže být, že proto, že ho Petr ohrožuje; když se Tomáš brání, ohrožuje Petra. Petr ale nese odpovědnost za neoprávněné ohrožení Tomášova zdraví či dokonce života. Mohli bychom říci, že právě to je důvodem normativního rozdílu mezi tím, co dělá Petr a Tomáš. Petr neoprávněně ohrožuje Tomáše a tím ho opravňuje se bránit (ztrácí imunitu), o Tomášovi to ale neplatí.

Když tyto úvahy aplikujeme na válečné úsilí, začneme ztrácet dostatečně důvody k jasnému rozlišení mezi kombatanty a civilisty. Také civilisté mohou přispět k vojenské agresivní válce (a často přispívají), třeba tím, že podporují válku a politiky, pracují v muničních továrnách, vyvíjejí nové zbraně, pomáhají při získávání informací apod. Jejich zapojení do zabíjení není přímé, svůj díl odpovědnosti za něj však nesou. 

Napsal jsem, že se revizionisté pokoušejí o revoluci, jejíž praktické vyústění je docela rozpačité. Do již tak obtížné aplikace principů spravedlivé války vnášejí další nejasnosti. Jak velký musí být podíl na agresi (a tedy míra morální odpovědnosti) konkrétního civilisty, aby se stal legitimním cílem? Opravdu dokážeme rozlišit mezi těmi civilisty, jejichž míra odpovědnosti překročila požadovanou hranici a můžeme je zabít?

Napsal jsem, že se revizionisté pokoušejí o revoluci, jejíž praktické vyústění je docela rozpačité. Do již tak obtížné aplikace principů spravedlivé války vnášejí další nejasnosti. Jak velký musí být podíl na agresi (a tedy míra morální odpovědnosti) konkrétního civilisty, aby se stal legitimním cílem? Opravdu dokážeme rozlišit mezi těmi civilisty, jejichž míra odpovědnosti překročila požadovanou hranici a můžeme je zabít?

Revizionisté obvykle odpovídají, že podle jejich teorie mohou být civilisté někdy legitimním cílem v principu, z praktických důvodů to však nedoporučují. Jinými slovy, revoluce je revolucí pouze na papíře, v praxi se máme dál držet klasické teorie spravedlivé války a mezinárodního humanitárního práva.

Daří se jim lépe v případě kombatantů? Klasické chápání spravedlivé války chránilo všechny kombatanty: pokud dodržovali pravidla ius in bello, byli morálně nevinní a nehrozilo jim žádné poválečné soudní stíhání. Jenže když nevinní nejsou, když mají morální odpovědnost za podíl na agresi vůči jinému státu, když nesmí zabíjet a přesto zabíjejí, neměli by být po skončení války po zásluze potrestáni? I zde před těmito možnými důsledky revizionisté couvají a tvrdí, že bychom měli prozatím věci nechat, jak jsou. Kdyby třeba vojáci na straně agresora věděli, že je trest nemine (protože bojují na nesprávné straně), měli by důvody dodržovat podmínky ius in bello?

Nové chápání spravedlivé války vyvolává řadu dalších otázek. Mohou být vůbec splněny podmínky spravedlivého vstupu do války? Revizionisté si myslí, že ano; možná se ale pletou. Vraťme se k našemu příkladu s Petrem a Tomášem. Tomáš nemá moc na vybranou. Když se nebude bránit, Petr mu ublíží. V případě války to ale platit vůbec nemusí. Představme si, že země A napadne zemi B. Země B se může i nemusí bránit. Pokud se rozhodne bránit, mnoho lidí zemře a další utrpí vážná zranění. Když se ale vzdá, nemusí zemřít nikdo; země A obyvatelům B ublížit nechce, prostě by ji „jen“ ráda ovládla, získala nějaké její zdroje, rozšířila své hranice na její úkor apod. Obyvatelé B vážnější újmu neutrpí. Nevyplývá z revizionistického chápání spravedlivé války, že by se B měla vzdát?

         Revizionisté slaví v odborné komunitě řadu vítězství a získali na svou stranu mnohé. Ještě je ale brzo slavit. Zastánci tradiční teorie spravedlivé války se začínají vzmáhat a poukazují na celou řadu teoretických a praktických problémů v samotném srdci revidované teorie. A také se začínají objevovat nové teoretické koncepce, které dokáží vzdorovat námitkám revizionistů a současně zachovat základní předpoklady, principy a požadavky klasické teorie spravedlivé války. V každém případě se můžeme těšit na pokračování nesmírně zajímavé a důležité diskuse na poli aplikované etiky.