9.
Měření inteligence

Kdo neměří s námi…

Antonín Handl pracuje jako redaktor a knihovník. Příležitostně ilustruje knihy, například sbírku Spodní patra Tomáše Čady (2013, revidované ilustrace pro e-knihu 2024) a Чачак Alžběty Stančákové (2022). Pravidelně spolupracuje s časopisem Heroine.

Academix Revue Kdo neměří s námi…

Zájem o rozdíly mezi lidmi jistě není vlastní až moderní době, v té se nicméně staly předmětem plnohodnotného vědeckého zkoumání. Autoritativní zdroje umísťují počátky psychometriky jako vědy přibližně do třetiny devatenáctého století. Disciplína se rozvíjela s tím, jak se rozšiřovaly a precizovaly možnosti měření i statistické metody. Fascinaci kvantitativním měřením a zkoumáním rozdílů ve fyzických kapacitách a inteligenci nacházíme u mnoha představitelů tehdejší vědy a významných činitelů na jejím pomezí – Francise Galtona, Jamese McKeena Cattella, Gustava Theodora Fechnera, Wilhelma Wundta a mnoha dalších. Koncem století Alfred Binet s kolegy přichází s testy pro měření schopnosti porozumět a samostatně řešit problémy a se škálami pro určování kognitivních schopností. Binetova-Simonova škála byla v pozdějších variantách používána například při testování žáků v severoamerických školách a v první světové válce při rozřazování branců. Nejznámější z těchto variant, Stanford-Binetův test inteligence, se užívá dodnes. V roce 1912 Binetův současník William Stern představuje metodu vyhodnocování testů, tj. první inteligenční kvocient a dodnes užívanou zkratku IQ

Měření kognitivních schopností od té doby ohromně pokročilo, nicméně dodnes je předmětem sporů nejen metodologických, ale také etických a politických. Nemusíme se vracet k někdejším slepým uličkám – průkopníkem jedné z nich, eugeniky, byl ostatně sám Galton – ani brát zcela za svou radikální kritiku mocenské kategorizace lidí, určování jejich rolí a medicinizace odlišností, kterou razili především francouzští poststrukturalisté. Naše společnost staví na jedinečnosti individua, na možnosti rozvíjet potenciál každé osoby s jejím bohatým vnitřním světem. Současně se ale většinově hlásíme k meritokratickým principům, které vyžadují, aby se do příslušných pozic v rámci vzdělávání nebo dělby práce dostali ti s nejlepšími předpoklady. Potřeby pokud možno rychle a přesně testovat malé i obrovské skupiny lidí se nejspíš jen tak nezbavíme.

Určité riziko, že politická třída, společenské instituce či firmy zneužijí testování lidských vlastností pro nespravedlivé postupy nebo politiky, bude přítomné nejspíš vždy. Každá klasifikace na výkonnější a méně výkonné, schopnější a méně schopné, zdravější a nezdravé bude proto vždy pod pečlivým dohledem. Psychometrika neustále usiluje o větší přesnost a spolehlivost měření, další společenské a politické instituce mají zajistit férovost způsobu, jak se s poznatky bude nakládat. Troufáme si tvrdit, že cílem samotných vědkyň a vědců v psychologických a příbuzných oborech není vytvářet nové hierarchie, ale rozpoznávat potenciál co nejvíce lidí, včasně diagnostikovat potíže a podporovat další rozvoj. 

Některé aspekty měření v psychologii v rozhovoru pro Academix nastínil vedoucí Laboratoře behaviorálních a lingvistických studií a čerstvý profesor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Filip Smolík. Diskusní text je tentokrát překlad eseje neurovědce Erika Hoela o limitech ukazatelů inteligence a snah na jejich základě predikovat úspěch jedince, který následují komentáře od Tomáše Urbánka a Hany Sotákové. Zazní také kritika zneužívání měření inteligence pro diskriminaci různých společenských skupin v podobě aktualizovaného textu socioložky Johany Chylíkové, který původně vyšel v časopise Sociální teorie. Socioložka a propagátorka animal studies v českém prostředí Tereza Vandrovcová ve svém eseji upozorňuje na způsoby, jakými užíváme IQ a další koncepty potvrzující lidskou výlučnost při využívání, vyčerpávání a přímo ničení jiných druhů života. Na zbývajících stranách tohoto čísla se můžete dočíst mimo jiné o zvířecí a umělé inteligenci, výstupech z výzkumu neziskové organizace PAQ Research a dvou inspirativních vzdělávacích podnicích zaměřených na rozvoj intelektuálních a tvořivých kapacit – Ateliéru radostné tvorby a filozofických dialozích o umění v Atriu Žižkov.

Přejeme příjemné čtení jak esejistických textů, tak tematických knižních tipů a partnerského obsahu.