Kdopak to jí: o jedení a krmení jako vztazích zdaleka nejen lidských

Na koho si vzpomeneme, když začneme mluvit o jídle? Kdo to tady vlastně jí a kdo bude sněden? A jak vůbec dochází k rozdělení do těchto dvou skupin? Eating Beside Ourselves (2023) pod editorským vedením Heather Paxson pojednává o jedení jako o transformativním, vztahovém, světotvorném procesu a vícedruhové socialitě. Klíčovou roli v analytickém aparátu knihy představuje přitom pojem „prahu“ a jeho přechodů. Jednotlivé kapitoly stavějí na rozsáhlých, mnohdy mnoho let trvajících etnografických a historických výzkumech a přímo vybízí čtenáře ke sledování vztahů jedení a krmení, které se netýkají jen člověka. Na rozdíl od knihy Annemarie Mol Eating in Theory (2021), jež se věnuje filozofické otázce, co znamená „být člověkem“, Eating Beside Ourselves vnáší po vzoru studií vědy a technologií do sociálněvědního zájmu o jedení a krmení „multidruhový přístup“ (s. 3) a co je podstatnější, konceptuálně tím takové myšlení deantropocentrizuje. Až příliš často vidíme v jedení „promyšlenou a fundamentálně kulturní záležitost odrážející nějaký záměr a význam“ (s. 3), zatímco přijímání potravy a různé transkorporeality mimo lidskou sféru zůstávají bez povšimnutí. Ve snaze napravit tuto nerovnováhu tak přispěvatelé do tohoto svazku zkoumají jako analyticky produktivní pole „jedení, které se netýká jen člověka“, například vynález a důsledky medikovaných (Landecker) a dochucovaných (Blanchette) průmyslově vyráběných krmiv, vztahy uvnitř lidské placenty (Yates-Doerr), „přikrmování“ pacientů kyslíkem (Solomon) nebo houbové matrice skýtající výživu pro podnož vinné révy (Heath).

Až příliš často vidíme v jedení „promyšlenou a fundamentálně kulturní záležitost odrážející nějaký záměr a význam“, zatímco přijímání potravy a různé transkorporeality mimo lidskou sféru zůstávají bez povšimnutí.

Těm, kdo se spíš než o studia jídla zajímají primárně o badatelské počiny zaměřené vícedruhově nebo překračující výlučnou sféru člověka, může svazek lákavě naservírovat jídlo a jedení coby plodná východiska pro jejich budoucí analýzy. Pro takové čtenáře budou obzvlášť zajímavé tři kapitoly: Hannah Landecker se ve svém příspěvku věnuje medikovaným krmivům a industrializaci metabolismu ve Spojených státech, Alex Blanchette analyzuje průmysl dochucování, který ve svém procesu velkokapacitní výroby svádí dohromady prasata, kočky a lidskou spotřebu, a Marianne Elisabeth Liense ve svých etnografických postřezích o části Norska za polárním kruhem věnuje zákonným normám střídavě (ne)povolujícím jíst ostružiník morušku, sobí maso a ryby. A jelikož publikace bere svou proklamovanou pozornost k prahům a jejich přecházení opravdu vážně, proplétá  mezi všech sedm samostatných a empiricky pestrých autorských kapitol kolektivně psané eseje-vsuvky , které operují na abstraktnější konceptuální rovině. Termíny zpracování, (ne)jedlost, dávání, transgrese a výživa jsou pokaždé podrobeny krátkému zamyšlení a „slouží střídavě jako vstupní brána i jako překážka“ (s. 6) mezi kapitolami.

Inspirací k tomu, aby se ústředním analytickým rámcem recenzovaného svazku stal pojem „prahu“ byla kniha Amy Moran-Thomas Traveling with Sugar (2019). Právě tato autorka napsala první kapitolu, která je současně jakýmsi druhým úvodem. Zájem o to, jak cukr – jako látka nebo nemoc – odhaluje a současně i vytváří nová měřítka, podnítil Moran-Thomas k etnografickému propojení takřka opuštěných cukrovarů-rafinerií v Londýně s primárním místem jejího terénního výzkumu v Belize. Věnuje pozornost prahům mezi těmi kdo jí a kdo jsou jedeni, které zároveň rozdělují i propojují krajiny suchozemské i akvatické, vysokou hladinu cukru v krvi a dozvuky kolonizace, do kontextu jejíž historie musí autorka své etnografické bádání situovat. Kromě pohybu cukru tak Moran-Thomas sleduje i toky pesticidů, které se v zemědělství aplikují na narušených půdách zbylých po koloniálních plantážích cukrové třtiny. Pesticidy překračují hranici mezi půdou a vodou, ovlivňují život řas a sinic a spolupůsobí tak při bělení korálů. Podobně jako všudypřítomný cukr se zřejmě podílejí na rostoucím výskytu cukrovky v belizské populaci. V této souvislosti načrtává Moran-Thomas paralelu mezi hranicí pro přežití korálových útesů pod vlivem rostoucí teploty moří a hranicí hladiny cukru v krvi, aukazuje na často zcela nerovnoměrně distribuované efekty posmrtného života komoditních řetězců. Zatímco v Londýně zůstalo po cukrovarnictví už jen pár stop, jeho důsledky dodnes rozhodujícím způsobem formují těla a vztahy v Belize.

Historička a socioložka Hannah Landecker se ve své kapitole věnuje dějinám medikovaných krmiv a industrializace metabolismu na půdorysu vědy o krmivech ve Spojených státech. Klade si za cíl popsat „systematické přetváření, přeškálovávání a přeuspořádávání pohybu hmoty pomocí bakterií, rostlin a zvířat“, jež „představuje rozsáhlé přeskupení vztahů tvořících metabolickou síť, do níž je vpleteno lidské jedení“ (s. 57). Landecker dostála svému slibu, když obratně manévruje mezi empirickým popisem a argumentací na makroúrovni, aniž ztrácí na přesnosti nebo analytické jasnosti. Po vzoru historika Tiaga Saraivy, který razí tezi, že technovědecké organismy jsou formou dělání světa, se Landecker ptá: Jaké světy se to vytvářejí během industrializace metabolismu a díky ní? (s. 59) Anebo prozaičtěji: „[J]ak je vlastně možné vyrábět levné jídlo a jaké to má konkrétní dopady na materiální podmínky současného života?“ (ibid.) Při hledání odpovědi na tyto otázky se v podstatě rozchází s antropocentrickými narativy o vzniku modernity. Landecker rozeznává tři fáze industrializace metabolismu charakterizované důrazem nejprve na konverzi, poté na měřítko a nakonec na zrychlení. Zatímco v letech 1880 až 1920, s nástupem „krmení na vědecké bázi“, byla zvířata primárně pojímána jako převodníky hmoty a energie, v období let 1920 až 1960 se do nových řetězců spotřeby a konverze zapojily mikrobiální metabolismus, chemická syntéza a živočišný metabolismus. V uvedeném období výrobu klíčových výživných látek za nižší cenu a v nevídaném měřítku usnadňovaly hlavně vitaminy a aminokyseliny. V 60. letech dvacátého století se pak stalo  novým cílem zrychlení: „rychleji dosáhnout vyspělosti zvířat a rychleji je dostat na trh“ (s. 59). Zavedení růstových stimulátorů drasticky změnilo poměr jídla k (nově) akcelerovanému růstu. Landecker dokládá, že zásadní proměny praxe krmení daly vzniknout modernitě, která je svou povahou biochemická. V ní se hmota přesouvá v úplně jiných měřítcích a jinou rychlostí a vynucuje si jiné metabolické vztahy. 

Landecker i Alex Blanchette se ve své analýze spíš než na izolované živočišné druhy zaměřují na sítě a řetězce jedení. Ve společné eseji-vsuvce konceptualizují proces zpracovávání nikoli jako rys vlastní tomu či onomu jídlu, ale jako proces modularizace, jenž v důsledku industrializace zahrnuje a propojuje čím dál více jedlíků, jakož i toho/těch, co má být snědeno / mají být snědeni. Jak ukazují jejich empirické příspěvky, metabolické a smyslové procesy vytvářejí a ovlivňují nové vztahy v podmínkách průmyslové produkce komodit. Vedle toho autoři popisují, jak se metabolismus i samotné smysly staly terčem i prostředkem komerce a inovací (s. 88).

Pozoruhodný příklad vzniku takových nových sítí vztahů je předložen v Blanchettově kapitole o politice chutnosti (palatability). Zkoumá, jak se ve Spojených státech životy koček a prasat skrze velkokapacitní vepříny průmyslově propojily a jak „jsou velkovýrobci vepřového masa nuceni budovat nová specializovaná pracoviště na tvorbu hodnoty z každé části těla prasete zvlášť, jen tak totiž mohou udržet na nohou svůj velký projekt industrializovaného života a smrti zvířete“ (s. 90). Výzkum Blanchett prováděl v závodě kdesi na Velkých pláních USA, který stojí vedle velkokapacitních jatek a je součástí neustále zdokonalovaného odvětví přidružené výroby velkokapacitního průmyslového chovu a zpracování vepřů. Tento konkrétní závod zpracovává milióny vepřových plic ročně,  ze kterých vyrábí dochucovací přísady do krmiv pro domácí mazlíčky (primárně psy a kočky). Takových pracovišť je na celém světě jen hrstka a rostou tam, kde vzniká nezvykle velká koncentrace částí prasečích těl, která je pro firmy natolik lákavá, že ji následují, stejně jako těžařský průmysl musí následovat naleziště. Chtějí totiž „těžit hodnotu“ ze zbytků těl prasat, z nichž se stává zisková „zpracovatelná surovina“, pakliže jsou dostupná v dostatečně velkém množství (s. 96). Stejně jako Sarah Besky upozorňuje Blanchette na neschopnost řady antropologických prací vysvětlit dlouhověkost monokultur, kterou doprovází nejen nepřetržitý rozvoj nových zvyklostí, hodnot, estetického cítění, ale i příliv nových participantů. I když svědčí hlavně o expandujícím transkorporeálním kapitalismu, rychlý nárůst výroby dochucovadel z odpadů živočišné výroby rovněž paradoxně poukazuje na křehké, nevypočitatelné a nezáměrné rysy monokultury: „[L]idští jedlíci by sami o sobě nedokázali udržet na nohou ekonomický model velkokapacitního vepřína“ (s. 92). Dalším postřehem, který vyplývá z příkladu výroby průmyslových krmiv, je role, jakou hrají dochucovadla při utváření současných mezidruhových vztahů mezi lidmi a jejich domácími mazlíčky. Dochucovadla  mají v živočišném druhu, jenž dělá člověku společníka, podněcovat viditelné reakce blaženosti, ať už je tím myšleno předení, protahování se nebo spěšné hltání. Dochucovadla sice vlastně cílí na lidského spotřebitele krmiva, pro kterého se zdrojem konzumní satisfakce stává snadno čitelná reakce domácího mazlíčka, ale efektivně jsou intervencí ve vztahu mezi oběma. I přesto, že se Blanchette nevěnuje etnograficky bližšímu zkoumání vzniku a uniformizace chuti koček, jeho příspěvek přesvědčivě dokládá úlohu dochucovadel při zintenzivňování a zhmotňování „preexistujících vlastností toho kterého pouta domestikace, ať už je daný vztah založený na citové blízkosti (u koček) nebo účinném vykořisťování (u prasat)“ (s. 95).

„[L]idští jedlíci by sami o sobě nedokázali udržet na nohou ekonomický model velkokapacitního vepřína“

Esejistická vsuvka autorské dvojice Blanchett a Marianne Elisabeth Lien se soustředí na společný původ stavů jedlosti a nejedlosti. Blanchett a Lien problematizují poživatelnost pro člověka jako univerzální princip dělení materiálního světa. Místo toho diskutují o (ne)jedlosti jako o situované socialitě překračující tu lidskou a projektu, který dynamicky vytyčuje sociální, kulturní a fyziologické (včetně trávení) prahy. Marianne Elisabeth Lien ve své empirické kapitole předkládá jemnozrnou, na vlastních pozorováních založenou ilustraci situačního charakteru (ne)jedlosti, když poukazuje na to, jak samy akty jedení a stávání se jedlým činí z jídla ontologickou entitu. Pod vlivem interpretativní etnografie a materiální sémiotiky Lien vychází z premisy, že „jídlo“ vyvstává čistě z praktik, které je jídlem dělají (s. 115). V kapitole, stavící na třicet let trvajícím etnografickém výzkumu v norské arktidě, předkládá šest hraničních momentů kdy se ryby, ostružiník moruška a jelení maso staly buď jedlými nebo naopak vypadly z legálního potravinového řetězce, a vybízí nás, abychom se u těchto normotvorných momentů pozastavili, protože právě „ve chvíli, kdy věci ještě nejsou nebo už nejsou jedlé, se odehrávají zásadní transformace“ (s. 114). Její kapitola plyne o poznání pomalejším tempem a nabízí podnětné přiblížení očima etnografky, jež čtenáři umožní právě takovéto pozastavení. 

Lien s Harrisem Solomonem obracejí naši pozornost ke vztahu jídla a smrti. Vzhledem k tomu, že je jedení bytostně spjato s umíráním, tato část vybízí k reflexi temporality a performativity smrti. Nechápou umírání jako nějaký konkrétní moment, ale spíš jako sekvenci událostí (s. 139). Harris Solomon potom ve své kapitole o podpoře životních funkcí v nemocničním prostředí rozšiřuje obvyklou představu jedení a výživy i o akt dýchání. Děje se tak v kontextu oddělení traumatologie v indické Bombaji. Autor zkoumá, jak stav závislosti na vnější podpoře životních funkcí je formou nacházení se na hranici života a smrti. Smrt jednoho pacienta na plicním ventilátoru zde znamená možnost podpory životních funkcí u druhého. Solomon ukazuje, proč dech jakožto nepostradatelná skutečnost a rys tělesnosti dělá z procesu plicní ventilace rovněž předmět zájmu badatelů v oblasti studií jídla. 

Solomon a Emily Yates-Doerr využili své intermezzo k přemítání o transgresi při návštěvě stejnojmenné instalace indické feministické umělkyně Nalini Malani. Při transgresi, jak shrnují, se transmise a transformace dějí dohromady. V následující kapitole se pak Emily Yates-Doerr zabývá otázkami vztahovosti a konceptuálního rozpuštění individua ve vtělených vyživovacích vztazích, jako je těhotenství. Rozvíjí své myšlenky vzhledem k vlastnímu těhotenství, zkušenosti, kdy se její „singularita změnila v podvojnost“ (s. 163). Placenta je pro ni hranicí a orgánem transgrese, která vyžaduje jak spojení, tak oddělení, což z ní dělá znamenitý objekt k myšlení o vztahovosti. Yates-Doerr a Deborah Heath následně diskutují o výživě jako práci na pomezí, o praxi péče, která se mnohdy vzpírá absolutnímu dělení na újmu či přínos a může se přesouvat mezi riziky a možnostmi. Deborah Heath završuje svazek popisem světotvorné role vinné révy na biodynamických vinicích v Aotearoji na Novém Zélandu.  

Ačkoli společné eseje-vsuvky dávají dobré podněty k zamyšlení, hlavním přínosem knihy Eating Beside Ourselves jsou nesporně kapitoly založené na empirickém výzkumu. Nabízejí množství témat a disciplín, od medicínské a ekonomické antropologie, přes historii, studia vědy a technologií, či feministická a postkoloniální studia až po vícedruhovou etnografii. Autorky a autoři se sice liší přístupem, metodou a stupněm empirického detailu, každý po svém se však potýká se společným tématem jedení. Kniha zdařile poukazuje na hluboké implikace jedení jakožto základního modu vztahovosti a ilustruje, jak jedení, jídlo a krmení mohou sloužit jako cenné analytické rámce, s jejichž pomocí lze odkrýt zásadní sociální a vícedruhové vztahy, jež dosud budily jen málo pozornosti nebo byly trivializovány.

... jedení, jídlo a krmení mohou sloužit jako cenné analytické rámce, s jejichž pomocí lze odkrýt zásadní sociální a vícedruhové vztahy, jež dosud budily jen málo pozornosti nebo byly trivializovány.