Nové technologie a riziko technofilie, hybridní válka jako analyticky sporný koncept, válka na Ukrajině, proměna mediálního světa nebo odklon od velkých teorií mezinárodních vztahů. Analytik Vojtěch Bahenský v rozsáhlém rozhovoru přibližuje celou řadu témat, která se pojí se současnými konflikty a budováním odolné společnosti.
Často se mluví o tom, že v současnosti pozorujeme hybridní války, kybernetické války, v nějaké míře probíhá robotizace a tak dále. Podle některých komentátorů jde o radikální zlomy, podle jiných se spíše jedná o posilování již existujících trendů. Zejména v souvislosti s hybridní válkou existuje také kritika samotného konceptu. Ať na konceptuální, nebo věcné rovině, myslíte, že máme před sebou nějak radikálně novou tvář konfliktů? A do jaké míry se nové nebo staronové trendy promítají ve válce na Ukrajině?
Existuje koncept revolutions in military affairs, tedy revoluce ve vedení války. Ten sám je kontroverzní a vedou se diskuse o tom, jestli to nebo ono opravdu byla či nebyla revoluce, zvlášť pokud se jedná o vývoj, který pozorujeme v reálném čase. Pokud bychom se tohoto konceptu drželi, při pohledu do minulosti bychom mohli zmínit například nástup masových válek, plošných odvodů v napoleonských válkách, nástup dělostřelectva se střelným prachem, jevy tohoto typu.
U vojenských konfliktů obecně platí, že k nim naštěstí nedochází tak často, takže probíhá-li nějaká technologická změna, obvykle se projeví až s určitým odstupem v příštím konfliktu. Například rozmach užívání dronů na Ukrajině je v mnoha ohledech spíše evolucí než revolucí, ale může se jako revoluční jevit lidem, kteří blízce nesledovali konflikt s Islámským státem nebo poslední válku o Karabach. Zároveň pro většinu lidí jsou tyto skutečnosti zprostředkovávány médii, které mají sklon představovat události jako ostré předěly. Často čteme nebo posloucháme, že „to jsme tady ještě neměli“. Já se kloním k tomu, že vývoj bývá většinou postupný spíše než revoluční, ale diskuse o tom, co je ještě evoluce a co už revoluce, není jednoduchá.
U vojenských konfliktů obecně platí, že k nim naštěstí nedochází tak často, takže probíhá-li nějaká technologická změna, obvykle se projeví až s určitým odstupem v příštím konfliktu.
Když se vrátíme k otázce hybridní války, myslím, že tam dochází k jistému zmatení. Případné revoluce, o kterých jsem mluvil, se obvykle týkají konvenčních ozbrojených konfliktů. Samotný konflikt, včetně konfliktu mezi státy, je lepší chápat jako kontinuum co do jeho intenzity. Může znamenat, že se například dva státy na něčem neshodnou a snaží se navzájem ovlivnit pozici toho druhého. Spektrum prostředků, kterých pro to použijí, sahá od přesvědčování protistrany, působení na populaci druhého státu přes výhrůžky, oslabování postavení po působení škod v různé intenzitě, teoreticky až po nasazení jaderných zbraní.
Podle mého se od konce studené války velká část tohoto spektra stala pro veřejnost relativně neviditelnou. Mnoho lidí o těchto prostředcích přestalo uvažovat jako o součásti mezinárodní politiky. Dokonce i o sankcích máme dnes sklon uvažovat velmi legalisticky, přitom je to typický prostředek, kterým se nějaký stát (nebo státy) snaží působit na protistranu ve sporu nebo konfliktu, aby změnila své chování nebo přinejmenším aby se oslabila její pozice. Kybernetické útoky, informační působení, to vše jsou prostředky, které se poměrně běžně nasazují.
S tak velkým kontinuem se špatně pracuje. Navíc jsme zvyklí, že v případě konvenčních útoků přichází nějaké mimořádné opatření, mimořádný stav, mobilizace apod. Nabízí se proto otázka, jaké intenzity musí být konflikt, aby ospravedlnil mimořádná opatření. A to není jednoduché, nelze hodnotit pouze samotné nástroje a univerzálně říct, že například informační nebo kybernetické útoky jsou méně intenzivní než ty konvenční: existují fyzické potyčky například mezi Indií a Čínou, o kterých bychom stěží mohli tvrdit, že jsou intenzivnější než například masivní kybernetický útok.
Právě protože se jedná o kontinuum, je v zásadě na nás, jak si ty rozličné formy a intenzity rozdělíme, abychom dosáhli nějakého účelu. Například rozdělení na konvenční a nekonvenční konflikt je nástroj, jak se v tom obrovském poli orientovat. V jednom z mých oblíbených textů Stephen Biddle a Jeffrey Friedman tvrdí, že v konvenčním konfliktu se bojuje o území, v nekonvenčním nikoli, v konvenčním se bojovníci kamuflují v terénu, v nekonvenčním splývají s populací… podobné typologie nám pomáhají konflikty klasifikovat, identifikovat jejich odlišnosti a volit vhodné postupy pro úspěch v nich.
Takovým pokusem je i koncept hybridní války. Je v dobrém slova smyslu účelový; původně byl zamýšlen tak, aby vyplnil chybějící prostor mezi koncepty konvenčního válčení a nekonvenčního, povstaleckého boje. Jeho autor Frank Hoffman například popisoval stav, kdy nekonvenční bojovníci začnou používat některé nástroje konvenční války. V evropském kontextu, zvláště po ruské okupaci Krymu, se ten koncept interpretuje jinak – opět v reakci na tehdejší absenci odpovídajícího pojmosloví pro to, co jsme pozorovali. Z mého pohledu ten pokus nebyl úplně šťastný, protože není analyticky příliš užitečný. Jak jsem zmínil, evropské vnímání toho, co je konflikt, se po studené válce velmi zúžilo a my použili koncept hybridní války na to, aby vyplnil obrovský prostor mezi absolutně mírovým soužitím a konvenčním konfliktem. Většina prvků, které nyní asociujeme s hybridní válkou, by přitom nebyla překvapivá například pro někoho, kdo se podrobně věnoval studené válce; také tehdy se řešily politické subverze, špionáž, materiální subverze, dezinformace nebo informační operace. Jenže právě tyto prvky po těch přibližně třiceti letech od studené války vypadly z veřejného povědomí – a teď se tam vrací. A to je samo o sobě dobře, jen se obávám, že máme někdy sklony k přehnané kompenzaci nebo ne zcela funkčním řešením, což zase souvisí s tím, že kategorie hybridních hrozeb, jak se dnes v Evropě užívá, je extrémně široká.
Možná právě proto, že je ta kategorie tak obtížně vymezitelná, vznikají matoucí situace, kdy se třeba liberální a konzervativní komentátorky a komentátoři navzájem obviňují z podporování ruské hybridní války kvůli politickým postojům, které s Ruskem nutně nesouvisí.
Myslím, že máme tendenci hledat zaručeně správný zdroj informací jako jakýsi pevný bod ve vesmíru. Ale i to je výsledek nějakého politického vyjednávání, nezávisle na hybridní válce. Součástí politických debat vždy bude otázka „Komu tím prospějete?“ – a někdy to bude na místě, někdy ne. Obavy související s hybridní válkou tuto debatu, která v nějaké podobě bude probíhat vždy, můžou vychylovat, může se posilovat strach z vnitřní nejednoty, rozkladu společnosti a jejich vnějšího původce. Ale to není nutně problém samotného konceptu, spíš už toho, co se s ním děje ve veřejné debatě.
V jednom ze svých článků uvádíte, že se s konceptem hybridní války mnohdy pojí pragmatismus, který ale nakonec může vést k úplně jiným výsledkům, než jaké se očekávaly. Například někdo, kdo není zcela přesvědčen o užitečnosti konceptu, se k němu může přiklonit, aby přilákal veřejné prostředky a docílil například větších výdajů na zbrojení. Ale vinou šíře konceptu hybridní války může nastat pravý opak a peníze se na úkor zbrojení mohou přelít do jiných položek, například na kyberbezpečnost, kampaně proti dezinformacím a podobně.
Já si právě myslím, že to je koncept, který v důsledku dost možná vedl k nižšímu zbrojení. Rozumím například, že pro voliče Pirátů je kyberbezpečnost priorita, ale není to dlouho, co v předvolební kampani tvrdili, že nepotřebujeme silnější armádu, ale namísto toho posilovat obranu proti kyberútokům. Což je legitimní diskuse a nechci snižovat význam kyberbezpečnosti, spíš mi připadá problematické, že se to často vnímá jako hra s nulovým součtem: buď posílíme to, nebo ono. Přitom s tím, jak stoupá intenzita různých hrozeb, je potřeba posilovat schopnost odolat různým nástrojům, které může protistrana využít.
Jiný problém úzkého zaměření na konkrétní nástroje protivníka je, že ten pak oslabí svůj tlak právě v místě, kde je jeho cíl silný – logicky cílí na slabiny a snaží se porovnávat, v jakých prostředcích může mít výhodu. Proto není strategické výrazně preferovat jen jednu ze složek obrany, ale posilovat celý jejich komplex. Skutečnost, že Čína a Rusko v posledních desetiletích tak posílily například kybernetické útoky, samozřejmě vychází z vědomí, že oproti NATO jsou konvenčně slabší. To ale nemusí platit donekonečna. Nelze se fixovat na to, že protivník bude trvat na jediném typu boje. Existuje ostatně koncept eskalační dominance, kterou má ta strana, která bude v případě eskalace intenzity konfliktu mít výhodu. Například Rusko vůči Ukrajině od roku 2014 použilo řadu různých prostředků a masivní invaze roku 2022 je v určitém ohledu odrazem neschopnosti méně intenzivních nástrojů dosáhnout ruských cílů. Vidíme, že byla chyba se domnívat, že podobné konvenční konflikty už jsou minulostí a že se války nevratně přesunuly do jiných prostorů a prostředků.
Skutečnost, že Čína a Rusko v posledních desetiletích tak posílily například kybernetické útoky, samozřejmě vychází z vědomí, že oproti NATO jsou konvenčně slabší. To ale nemusí platit donekonečna. Nelze se fixovat na to, že protivník bude trvat na jediném typu boje.
Pokud jde o pragmatismus, každý koncept je do nějaké míry pragmatický, otázka spíš zní, zda jsou pragmatické analyticky, nebo politicky. Debata o hybridní válce se v posledních letech posunula, stejně tak odborné poznání, a některé limity tohoto konceptu se již ukázaly.
Hybridní hrozby kromě toho ze své podstaty překračují hranici mezi vnitřní a vnější bezpečností. Toto rozlišení je přitom dobré udržet, protože vnitřní bezpečnost, která se řídí především zákony a ztělesňuje ji v prvé řadě policie, se zásadně liší od vnější bezpečnosti, kterou garantuje především armáda. Obavy z hybridní války velmi často míří právě dovnitř, chápeme to tak, že válka vstoupila mezi nás, a sílí tendence bojovat s vnitřním nepřítelem. To může být problém, protože to otvírá velký prostor pro politicky pragmatické používání toho konceptu v rámci vnitropolitického boje. Snahy o potírání hybridní hrozby se tak mohou více řídit politickou poptávkou části elektorátu než společnými bezpečnostními zájmy – a mohou pro společné zájmy být i kontraproduktivní.
V případě podobných aktivit relativně nízké intenzity je navíc z mého pohledu nesmírně obtížné přimět protivníka, aby je přestal vyvíjet. Řada nástrojů informační války není příliš nákladných, navíc konkrétně na Rusko už byly uvaleny poměrně silné sankce. Samozřejmě má smysl snažit se i tak zvyšovat protivníkovi jím nesené náklady různých sabotáží nebo kyberútoků, které realizuje.
Zároveň je ale důležité kromě nástrojů vnější bezpečnosti využívat citlivě i nástrojů vnitřní bezpečnosti, tedy využívat zákonů a potírat některé aspekty jako kriminalitu; zkrátka kombinovat různé nástroje pro posilování vlastní odolnosti a oslabování hrozby.
A připustit, že ten problém tu s námi bude, podobně jako terorismus, který rovněž nemůžeme s konečnou platností vymýtit. Další problém politiky totiž je vyvolávání nesplnitelných očekávání o rychlém a definitivním vyřešení problémů, jako jsou dezinformace. Tyto hrozby definitivně nezmizí, zmizet mohou jen na čas z veřejného povědomí.
Pokud lze mluvit o problémech, které oslabují společenskou soudržnost, nabízí se, co jste už naznačil, tedy používat řadu obranných postupů a současně posilovat obecnou resilienci systému. Nehrozí, že politická reprezentace bude tyto problémy odkládat, aby je nakonec sekuritizovala a mohla alespoň po nějakou dobu tvrdit, že „něco dělá“, i když tak bude prosazovat ve svém důsledku nepříliš funkční řešení?
To sice ano, ale některá témata by možná stála za to sekuritizovat i víc. Také to je legitimní debata. Například nakolik sekuritizovat otázky, jako je společenská koheze. Podle mého osobního názoru se zde spíš projevuje to, že specificky v České republice příliš neumíme debatovat o systémových problémech. Jsou to obvykle problémy složité, a pokud se mají řešit, často to spoustu lidí bolí. Vždy pak narazíte na skutečnost, že mnoho lidí jak ve správě, tak například v hospodářské sféře, má zájem na tom, aby věci fungovaly jako dosud. Například aby se nezvyšovaly daně. Samozřejmě všichni chtějí bezpečí a společenskou soudržnost, klíčová otázka je, co jsou ochotni sami obětovat, aby jich dosáhly.
Abych dal příklad takového systémového problému s přímým vztahem k odolnosti a tématu dezinformací, můžeme se podívat na mediální prostředí. To se z mého pohledu dosud nevyrovnalo se změnami, které přinesl internet. Stále ještě se hledá funkční ekonomický model. Lidé si zvykli na média zdarma online, což je vykoupeno tím, že média více prodávají pozornost čtenáře inzerentům než zpravodajství čtenářům. Online prostředí pak vytvořilo extrémně rychlou zpětnou vazbu mezi získáním pozornosti a příjmem. Není pak překvapivé, jak rozšířeným problémem je třeba clickbait. Nelze přitom jednoduše vinit média, že se k němu uchylují – informační a ekonomický model je k tomu reálně nutí.
Ve Spojených státech tištěná média téměř vymizela; New York Times v tuto chvíli zaměstnávají okolo sedmi procent amerických novinářů pracujících v novinách, ještě před 15 lety to bylo jedno procento. K tomu si přidejte sociální sítě, takzvaná alternativní média, influencerské kanály. Tahle masivní technologicky hnaná proměna informačního prostředí je skutečně systémovou otázkou, dalece přesahující hranice České republiky. Úzce souvisí s otázkou, proč je ve veřejném prostoru spousta dezinformací a misinformací, proč názorová žurnalistika a obecně názory na sociálních sítích vytlačují faktické informace a zpravodajství nebo proč upadá důvěra v tradiční média. A není na ní žádné zázračné rychlé řešení, které by čekalo u někoho v šuplíku.
Stejně jako u jiných systémových problémů je dost obtížné vůbec postihnout celý rozsah změny a je nebezpečně snadné a lákavé hledat konkrétního viníka a s tím také jisté jasné řešení. Pro někoho to je představa o zkorumpovaných dezinformujících novinářích v mainstreamových médiích, pro jiného ruské dezinformace nebo algoritmy sociálních sítí.
V médiích se někdy objevuje teze, že současné technologie a postupy například týkající se komunikace, zaměřování, robotizace a podobně, dokáže lépe využívat ukrajinská strana. Myslíte, že toto tvrzení obecně platí?
Na to se těžko odpovídá, protože jednak spousta těchto prvků není tak docela „vidět“, jednak bychom ukrajinskou stranu museli propojit se západním arzenálem. Ale pokud to spojíme, tak mnoho západních zbraňových systémů je jistě pokročilejších, Rusko na druhou stranu v posledních letech velmi investovalo do elektromagnetického boje. Nakolik je ale pravda, že jsou v tomto ohledu Rusové silnější než Západ, upřímně osobně nedokážu ověřit.
Mluví se také o vyčerpávání zásob. Na Ukrajinu jdou samozřejmě dodávky ze Západu. Ruský válečný průmysl se rozjel naplno a někdy se objevovaly zprávy, že potřebu zbraní a munice dokáže pokrýt. Ukazuje se ale, že tomu tak není. Ukrajinským silám se navíc podařilo udržet Černé moře a koridory pro vývoz obilí, a naopak dopomoci k částečné izolaci Ruska. Bylo by asi hloupé hledat paralely například s vyčerpáním ruských sil za krymské války, ale je opotřebení pro ruskou stranu – respektive pro obě strany – zásadní problém?
Konflikty tohoto typu obvykle trvají delší dobu. Myslím, že naše nazírání ovlivňuje skutečnost, že jsme v minulých letech neměli mnoho srovnatelných zkušeností. Počáteční invaze Iráku a Afghánistán, Gruzie… mnoho lidí očekávalo, že tento případ bude podobný.
V tomto konfliktu se projevuje obecně platný, banální fakt, že útok je obtížnější než obrana. Útočník povětšinou utrpí větší ztráty když ne na strategické, tak alespoň na taktické úrovni. V tomto kontextu je válka v opotřebovací fázi, protože ani jedna strana nemá potřebnou převahu a zdroje k tomu, aby překonala výhody obrany a skutečně významně prolomila frontu. To ale samozřejmě nemusí platit navždy a většina úspěšných postupů obou stran v průběhu konfliktu stála na opotřebení druhé strany, které následně umožnilo postup.
Opotřebení přitom nemusí být ničí strategie, ale prostý fakt. Opět: v posledních desetiletích jsme byli zvyklí na ztráty ve válkách, které byly sice na individuální rovině tragické, ale přece omezené. Totéž lze říci o vojenské technice. Nyní vidíme velkou válku, která připomíná spíš požár, do kterého musí obě strany neustále dodávat ohromné množství lidí a materiálu, a svým způsobem se čeká, komu prvnímu dojdou zdroje. Občas se nyní píše, že Rusko nedokáže nahrazovat své ztráty. Upřímně řečeno, snad žádný současný stát by nedokázal nahrazovat takové ztráty, které má Rusko na Ukrajině. Myslím, že v tomto rozměru by to nedokázaly ani Spojené státy.
Do jisté míry se tak čeká, komu dojdou zásoby ve skladech – mimochodem na obou stranách skladech ještě z doby SSSR –, pak evropské sklady a kapacity v USA, které také nejsou neomezené. Ten, kdo jako první vyčerpá zdroje, bude v zásadní nevýhodě, pokud by do té doby válečná produkce nedokázala repasování zásob nahradit, což ale není příliš pravděpodobné. Zároveň je třeba si uvědomit, že to nebude vypadat tak, že někdo vystřelí poslední náboj a hotovo. Ani ruská strana, se všemi problémy, které má, nepřestane počítat, kolik má k dispozici, a ve chvíli, kdy se zásoby začnou tenčit, omezí útoky a bude s municí šetřit. Ukrajinská strana tak postupuje celou dobu: při všech potížích s dodávkami munice ze Západu se nikdy nedostala do situace, že by neměla v zásobě nic. Velmi pečlivě se rozdělovala munice mezi jednotky, klesla intenzita operací, používaly se jiné nástroje a podobně.
Nyní vidíme velkou válku, která připomíná spíš požár, do kterého musí obě strany neustále dodávat ohromné množství lidí a materiálu, a svým způsobem se čeká, komu prvnímu dojdou zdroje.
Další limit představují lidi. Při velkých ztrátách se může stát, že vojáci budou extrémně demotivovaní, odráží se to ostatně také na vnitropolitické situaci. Nicméně o lidských ztrátách máme ještě méně informací než o zničené vojenské technice, takže v tuto chvíli těžko soudit, jaká je situace. Klíčové jsou mobilizace, které představují pro obě strany pochopitelně problém na politické rovině, ale jejichž rozsah, načasování, případně absence se výrazně projevují na bojišti.
Z tohoto pohledu by výhodný scénář pro Ukrajinu vypadal pravděpodobně tak, že Rusko se opotřebí dřív a ukrajinská strana bude moci využít toho času k čerpání z průmyslového potenciálu Západu, který je pořád výrazně větší než ten ruský. Výsledného rozdílu v síle by Ukrajina mohla využít pro útočné operace.
V této souvislosti bych ještě rád zmínil složité zbraňové systémy. Ve veřejné debatě se někdy zdá, že na nich vše stojí, že je zásadní problém, když se nedaří je opravovat, vyrábět náhradní díly a podobně. Jistě je to problém, ale válečná výroba je mnohdy kompromisní a umí nahrazovat; vyrábí se zkrátka to, co se vyrábět dá. Malý počet superpokročilých zbraní nebo zbraňových systémů sotva může být rozhodující a někdy se mi zdá, že očekáváme zcela nerealistické důsledky dodávky několika kusů toho či onoho. Také za druhé světové války se spousta zbraní vyráběla ne proto, že byly nejlepší, ale protože se daly vyrábět rychle, ve velkém množství, v továrnách, kde byla zaběhlá výroba. Americká samonabíjecí puška M3 byla zkrátka méně nákladná než samopal Thompson Gun, stejně tak Shermany nebo T-34 nebyly nutně nejlepší modely tanků, ale dalo se jich vyrábět a dodávat mnohem víc než jiných. Proto bych varoval před místy až technofilií, která se ve veřejné debatě objevuje. Lze očekávat, že v nějaké fázi budou strany konfliktu uzpůsobovat taktiku tomu, co jim zbývá, a co budou schopné vyrábět v dostatečném množství.
Mediální pokrytí v tomto ohledu není a asi ani nemůže být odpovídající. Těžko někdo bude přinášet pravidelné zprávy o tom, že se fronta příliš nezměnila, padlo nevíme kolik lidí, Rusko možná vyrobilo tolik a tolik munice, ale možná také ne. To nikoho nebude zajímat, místo toho se jednou napíše, že Rusko má dostatečně silnou výrobu na nahrazování ztrát v dalších několika letech, což je nesmysl, a podruhé, že jeho válečná výroba každým dnem zkolabuje, což také není pravděpodobné.
Co se týče teorie mezinárodních vztahů, z politických kampaní a jiných veřejných aktivit se může zdát, že dochází k renesanci nějaké podoby ofenzivního realismu. Máte pocit, že se tak děje také v akademickém prostředí?
Nějaká lehká renesance realismu nejspíš vcelku přirozeně nastává. Obecně řečeno každá z velkých teorií dává důraz na nějakou stránku věcné skutečnosti: liberalismus jej například klade na mezinárodní obchod nebo mezinárodní organizace, realismus na velmoci a vojenskou sílu států. Proto se může zdát, že realismus je nyní na nějakém vzestupu.
Jedním z možných pohledů může být, že realismus má smysl pojímat ne ani tak jako teorii, která obsáhne a vysvětlí, jak státy jednají, ale jako studium ideového nastavení představitelů moci. Pokud vedení nějakého státu vnímá svět v nějakých přibližně realistických intencích, a jedná podle toho, má smysl tuto představu o světě studovat. Tyto interpretace se nabízejí už proto, že Rusko evidentně pohlíží na Ukrajinu jako na svou zónu vlivu, Putin mluví o státech s plnou suverenitou (jako je Rusko), do jejichž politiky nemá nikdo zasahovat, a státech s omezenou suverenitou, které se této politice musí podřídit. Ale rozhodně bych neřekl, že to je nějak výlučný nebo nejlepší způsob, jak ruské uvažování číst. Konstruktivismu bližší přístupy zase budou zdůrazňovat rovinu uznání, kdy si Rusko údajně připadá, že nebylo v mezinárodním poli bráno dost vážně. Ty roviny přitom nemusí být ve vzájemném rozporu.
Lze říci, že příklon k realismu a obecněji velmocenské perspektivě je častější u krajní pravice?
Nemyslím, že by realismus měl nutně blízko ke krajní pravici, například ve Spojených státech je populární spíš u levice a jako protiklad neokonzervativismu a liberálním teoriím. Obecně afiliace politických sil k určitým teoriím je většinou instrumentální a podmíněna konkrétní situací. A to, že se nyní v Evropě některým politikům a političkám hodí realistické argumenty, není tak docela chyba těch teoretiků. Ani John Mearsheimer, se kterým v mnohém nesouhlasím a rusko-ukrajinský konflikt podle mého vykládá špatně, není představitel extrémní pravice.
V ČR ani v Evropě konec konců není moc důsledných realistů, což souvisí s obecnějším trendem, že k velkým teoriím mezinárodních vztahů se už tolik lidí nehlásí. Jednotlivé přístupy už se nechápou jako výlučné pozice. Každá z velkých tradic je užitečná pro jiný segment skutečnosti, pro analýzu stavu věcí je proto mnohdy užitečné ty přístupy kombinovat. A myslím, že hlavní proud evropské politiky je dosud informován liberální a idealistickou tradicí, mluví se o světě postaveném na pravidlech a podobně. Na což zase reaguje realismu bližší kritika, že tato pravidla vznikla na Západě a pro Západ; jsou to zkrátka široké debaty, které probíhají na různých úrovních.
Rozumím. Mně šlo vlastně primárně o jistý návrat velmocenského chápání politiky, které některé politické síly zakrývají mluvením o míru, především na Ukrajině.
V té souvislosti je dobré si uvědomit, že realismus – alespoň z mého pohledu – není univerzalistický. Nehledá správné řešení pro všechny, ale z podstaty věci sleduje relativní zisky pro „svou“ stranu. Realistická doporučení pro Spojené státy tak budou úplně jiná než realistická doporučení pro ruskou politiku nebo třeba pro Českou republiku. Pokud realisté v USA kritizují východní rozšíření NATO, neříkají tím, že nebylo výhodné pro nás a další státy východní Evropy, ale že nebylo výhodné pro USA. Pokud jde o volání po ústupcích vůči Rusku, asi by se dala najít také argumentace ve prospěch ústupků, pokud by realista došel k závěru, že trajektorie války je pro Ukrajinu dlouhodobě nevýhodná a bylo by lepší jednat hned. Problém je v tom, že na ruské straně taková poptávka není. Smutné na tom je, že nejlépe se tlumí boje a přechází k jednání ve chvíli, kdy obě strany dojdou k závěru, že pokračování války se jim zkrátka nevyplatí. A přinejmenším Rusko si zatím zjevně myslí, že je pro ně výhodné v bojích pokračovat.