Konspirační dějiny protestního hnutí: Jak neomarxisté plíživě ovládli německou společnost

Ve své fakultní schránce jsem jednoho dne nalezl nevyžádaný recenzní výtisk nové knihy Aleše Valenty s titulem Německý rok 1968. Na první pohled se zdá, že by mohlo jít o vítaný příspěvek ke studiu tohoto vskutku v českém jazykovém prostředí nedostatečně diskutovaného historického momentu západoevropských dějin. Ale opravdu jen na první pohled. 

Kniha vydaná nakladatelstvím Leda ve spolupráci s Institutem Václava Klause se snaží tvářit jako odborná. Text splňuje některé vnějškové znaky odborného textu, jako je bibliografie nebo poznámkový aparát. I zde je ovšem celá řada nedostatků. Bibliografie neobsahuje zdaleka všechny citované zdroje a odkazy na literaturu jsou používány velmi nahodile; kniha je plná různých tvrzení, jejichž zdroj je nedohledatelný. Svou práci autor jen velmi povšechně zasazuje do historiografického rámce; v úvodu sice představí jisté množství literatury, ale k většině děl se nijak nevztáhne ani je dále nepoužívá, pouze informuje, že existují. Píše, že „značný rozsah literatury k danému tématu, jakož i omezené studijní možnosti v důsledku epidemie koronaviru si v důsledky heuristiky vynutily selektivní přístup“ (s. 17). To však neomlouvá autorovu zjevnou neznalost základní literatury a posunů na tomto badatelském poli v posledních dvaceti letech (např. Martin Klimke, Joachim Scharloth, Jeremy Suri, Jan Philipp Reemtsma, James Mark, Beatrice de Graaf, Donatella Della Porta, Marica Tolomelli, Dominique Grisard, Petra Terhoeven a mnoho dalších). Valenta navíc nezná ani českou nebo do češtiny přeloženou literaturu: zmiňuje sice knihy Martina Valenty a Jaroslava Pažouta, ale opomíjí publikace Ingrid Gilcher-Holtey, Jiřiny Šiklové, Šárky Daňkové, Stefana Austa nebo autora tohoto textu. Zcela seriózně naopak odkazuje například hesla z Wikipedie. 

Autor se v knize snaží představit hluboké filozofické kořeny německého protestního hnutí, jeho specifika a následně i jeho dlouhodobý zhoubný vliv na evropskou společnost. Výklad začíná rozborem německé mentality, který sahá hluboko do středověku. V tradici zvulgarizované teze o německé „zvláštní cestě“ (Sonderweg) hledá rysy německé povahy v Lutherovi, romantismu a německé klasické filozofii, které podle něj předurčily úpadek Němců do osidel nacismu i následné „měkké totality“: „Když Němci nemají diktátora, tak se koří alespoň před mocnými institucemi, soudy a úřady, obestřenými autoritou téměř polobožskou. Němci žijí v neustálém strachu, že poruší nařízení a dostanou se s vrchností do sporu. Kázeň nabývá podoby rituálu, je povýšena na svatý princip a každé odchylné chování je od počátku zavrženo“ (s. 114). Problematičnost takového zacházení s pojmy jako „národ“ a „mentalita“ je zřejmá. Je přitom symptomatické, že analýza německé filozofické tradice není založena na studiu textů dotčených myslitelů, ale je pouhým kompilátem z několika málo neustále dokola citovaných položek sekundární literatury. 

Následující kapitoly pokračují v tomtéž duchu. Je načrtnuta linie úpadku od předválečné moderny k Výmarské republice, od psychoanalýzy, kterou autor označuje za šarlatánství, ke kritické teorii. Té je věnována obzvláštní pozornost; autor ji interpretuje jako klíčový nástroj vedoucí k sebedestrukci Západu. V padesátých letech pak sleduje postupné posilování napětí a zrod kontrakultury až k podrobně, po jednotlivých zemích popisované erupci roku 1968. Od něj vede linie k levicovým teroristickým skupinám, které ve svém snažení sice neuspěly, ale nová levice i přesto zvítězila – podařilo se jí ovládnout univerzity, média, politické strany, tematizovat svou agendu a ostrakizovat své nepřátele. To kvůli dědictví nové levice se rozpadá tradiční rodina a do Evropy se nekontrolovaně hrnou miliony migrantů.

Hlavní překážkou, proč text není možné považovat za odborný, je totéž, co Valenta vyčítá autorům Frankfurtské školy: že jejich přístup není vědecký, že jsou zpolitizovaní a publikují k prosazení svých ideologických postojů.

Hlavní překážkou, proč text není možné považovat za odborný, je totéž, co Valenta vyčítá autorům Frankfurtské školy: že jejich přístup není vědecký, že jsou zpolitizovaní a publikují k prosazení svých ideologických postojů. Díky historikům inspirovaným lingvistickým obratem (jehož protagonisty Valenta rovněž nemilosrdně tepe) víme, že fakta je nutné interpretovat, a skrze tyto interpretace se do díla dostává autorovo vidění světa. Z tohoto pohledu tak žádný text, odborný či neodborný, není zcela apolitický; naprostá separace autora od jeho díla není možná. Přesto je však možné a nutné nastavovat pro odborný text kritéria, bez jejichž naplnění je třeba dílo zařadit do politické esejistiky. Největším problémem je metodologie a způsob výstavby argumentace. Autor totiž nepostupuje ve sledu formulace hypotézy – kritická analýza – interpretace – formulace závěrů. Hotové závěry v tomto případě analýze předcházejí, jejich optikou jsou vybírány a interpretovány zdroje, a bez velkého překvapení tak autor cyklicky dochází k sebeutvrzení. Celý text je hluboce zpolitizovaný a argumentace je vedena pouze za cílem potvrzení předem formulovaných ideologických postojů, což je ještě podtrženo dryáčnickým, senzacechtivým jazykem. Knihou se vine červená linie odporu vůči feminismu a vůči homosexuálům, jejichž destruktivní spojení s levicí autor sleduje již od proslovů Augusta Bebela v Reichstagu na konci devatenáctého století. Obranu práv homosexuálů pak Valenta považuje za nejvyšší formu zkaženosti, když ji používá jako ten nejzavrženíhodnější rys levicového liberalismu: „Omylu se dopouštějí nelevicoví liberálové, kteří se domnívají, že něčeho dosáhnou diskusí s ‚intelektuálními idioty‘, pro které je abnormální normou a exces se rovná standard. Pro které je manželství normálních mužů a žen přežitkem, zato zločinná obludnost v podobě manželství homosexuálních jedinců s právem na adopci dětí vrcholem pokroku, a kteří považují pohlavní úchylku za normu a bílé mužské ‚heterosexuály‘ za podezřelé existence“ (s. 541–542).

Kniha Aleše Valenty pochopitelně nevznikla ve vzduchoprázdnu. Lze ji zasadit do kontextu konzervativní esejistiky a publicistiky, jež se zabývá úpadkem a koncem západní civilizace. Více než sto let již uplynulo od prvního vydání Zániku Západu od Oswalda Spenglera a nit bychom mohli vést i dále do minulosti – třeba k Edwardu Gibbonovi, který vydal na konci osmnáctého století svůj bestseller Úpadek a pád Říše římské. Významnou roli hrál narativ úpadku v ideologii fašistických hnutí, která prezentovala své hodnoty – národ, čest, rodinu, disciplínu – jako záchranu před dekadentní avantgardou, před homosexuály i před bolševickým nebezpečím. Po ekonomické stránce se fašisté soustředili na vykreslování úpadku liberalismu, zdiskreditovaného velkou hospodářskou krizí, a nabízeli řešení v podobě státního korporativismu. V druhé polovině dvacátého století následovala celá řada autorů rozličných kvalit, kteří se zamýšleli nad morální a ekonomickou degenerací Evropy, často v souvislosti s rozpadem koloniálních říší a proměnou společnosti. S krizí liberalismu po finanční krizi v roce 2008 a s migrační krizí s vrcholem v roce 2015 zaznamenal tento žánr novou popularitu. Prodávají se díla romanopisců, kteří líčí své apokalyptické vize – jako je Vlastimil Vondruška (Kronika zániku Evropy), Marian Kechlibar (Krvavé levandule) nebo v jistém smyslu i Michel Houellebecq (Podvolení). Z akademických textů se pak v Česku prosadila „kolapsologická“ literatura, zejména četné sborníky editované egyptologem Miroslavem Bártou a historikem Martinem Kovářem (Kolaps a regenerace, Civilizace a dějiny, Povaha změny, Na rozhraní…). Po odhalení Kovářova plagiátorství pokračuje v práci Bárta sám, nejnověji knihou Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají. Opakujícím se motivem je myšlenka, že u všech zaniknuvších civilizací lze nalézt obdobné znaky úpadku, jako je například přebujelá byrokracie, a tyto znaky můžeme v současnosti pozorovat i u civilizace evropské; jsme nebo budeme tedy svědky jejího zániku.  

Více než sto let již uplynulo od prvního vydání Zániku Západu od Oswalda Spenglera a nit bychom mohli vést i dále do minulosti ... V druhé polovině dvacátého století následovala celá řada autorů rozličných kvalit, kteří se zamýšleli nad morální a ekonomickou degenerací Evropy, často v souvislosti s rozpadem koloniálních říší a proměnou společnosti. S krizí liberalismu po finanční krizi v roce 2008 a s migrační krizí s vrcholem v roce 2015 zaznamenal tento žánr novou popularitu.

Rozhodně to neznamená, že by všichni řečení autoři z předchozího odstavce byli hodni odsouzení, patřili do stejného ranku a vyznačovali se stejnou hloubkou či mělkostí svých myšlenek. Valenta patří mezi ty nejradikálnější; jeho přístup je v podstatě mytologický. Zatímco idea pokroku pracuje s lineárním pojetím dějin, které mohou směřovat i k jakémusi završení nebo konci (Hegel, Marx, Fukuyama), dle narativu úpadku směřují dějiny rovněž lineárně od lepšího k horšímu. Stejně často postupují mýty, vedoucí od božské, rajské kosmogonie ke stále horším a méně vznešeným společnostem. O tom mluví Hésiodos, který popisuje úpadek od zlatého věku přes věky stříbrné a měděné, přes věk hrdinů až k věku železnému, soudobému a mravně zpustlému. Podobné motivy najdeme v dalších světových mytologiích nebo i v Tolkienově mytologii umělé – sestup od krásného stvoření k všednosti, od vznešených civilizací k barbarství. 

I ve Valentově případě je zlatý věk zcela imaginární a ahistorický. Autor píše, že s trochou nadsázky se dá říct, že v Německu svoboda slova zanikla v roce 1933 – míněno, že v dlouhodobém horizontu nelze mluvit o svobodě slova ani v poválečném Německu (s. 14). Měli bychom se tedy vrátit k Výmarské republice, zmítající se v hospodářských a politických krizích? Nebo ještě dále, až k vilémovskému Německu? Nebo ke Svaté říši římské? Tyto otázky jsou samozřejmě zbytečné. Konzervativismus může ve směřování společnosti být užitečným a konstruktivním, pokud funguje jako účinný korektiv pro nové ideje. Ale pokud principiálně odsuzuje veškerou změnu jako úpadkovou, je jeho hodnota dosti mizivá. To můžeme vidět i na argumentech konzervativců let minulých. Během kampaně proti legalizaci rozvodů v Itálii v roce 1974 řekl tajemník Křesťanské demokracie Amintore Fanfani: „Pokud bude povolen rozvod, v Itálii pak budou možná i manželství homosexuálů a možná vám pak uteče žena s nějakou mladší dívkou.“ Jen o několik let dříve, v roce 1971, se v nedalekém Švýcarsku stále ještě vedly kampaně za to, aby v referendu nebylo umožněno ženám volit a být volena do politických funkcí. Argumentovalo se ženskou iracionalitou, tradiční rodinou a neslučitelností mateřství s politickým životem. Ještě v roce 1960 byla zákonem zakázána smíšená manželství mezi černochy a bělochy ve 31 státech USA jako narušující „mír a důstojnost.“ 

Valenta ovšem vidí zdroj všech problémů v marxismu a v neomarxismu. Změna není výslednicí progresivních idejí a konzervativního korektivu, nýbrž ďábelským plánem Frankfurtské školy na zničení západní civilizace. Původcem této strategie byl již Antonio Gramsci, jenž dle svérázné autorovy interpretace rozpracoval termín „kulturní revoluce“ jako „efektivní nástroj k ovládnutí buržoazního státu“ (s. 12).  Navazující zejména Marcuseho koncepce pak odstartovaly kulturní války, které vedeme dodnes. Tento konspirační přístup je zjevně velmi lákavý – i Petr Koubský v Deníku N nachází přímou spojitost mezi Frankfurtskou školou a soudobou cancel culture, byť buduje argument s nesrovnatelně větší intelektuální poctivostí. Marcuseho vliv na protestní hnutí je však zřejmě přeceňován – jeho teoretické práce četla ve skutečnosti menší část studentů. A zejména tento přístup nereflektuje podstatné rozdíly mezi rozličnými proudy, které se na událostech spojených s protestním hnutím podílely: anarchisté, operaisté, provos, mírové hnutí…

Tím nechci význam protestního hnutí a roku 1968 pro vývoj evropského myšlení snižovat. Je třeba přiznat, že protestní hnutí sice neprosadilo své nároky revoluční cestou v roce 1968, ale mnozí příslušníci jeho generace pak získali místa v médiích, na univerzitách i v politice. A mnohá témata, která byla součástí protestu, se v následujících dekádách dostala do středu společenských diskusí: emancipace a osobní autonomie, rovné zacházení se ženami a etnickými menšinami, environmentální otázky a tak dále. Valenta však vývoj po roce 1968 vidí výhradně optikou úpadku a ztráty svobody na úkor domnělé rovnosti. Svoboda je pro něj tou nejdůležitější hodnotou – používá ji ve spojení „svoboda bez přívlastků“, podle vzoru svého chlebodárce Václava Klause, jenž hovořil o „trhu bez přívlastků“. Valenta ovšem ignoruje, že právě v ekonomické rovině prošel svět od šedesátých let velmi výraznou liberalizací. Po hospodářské krizi sedmdesátých let začaly západní státy postupně opouštět keynesiánský model, jenž převládl po druhé světové válce. Počínaje thatcherovskou Británií a reaganovskými Spojenými státy se Evropa i Severní Amerika vydaly směrem, pro který se vžil pojem neoliberalismus. Neoliberální politika se prosadila (zejména prostřednictvím půjček a na ně navázaných programů strukturální přeměny) i v tzv. třetím světě a po roce 1989 skrze ekonomickou transformaci i ve střední a východní Evropě. Trendy osmdesátých, devadesátých i nultých let tedy byly deregulace, liberalizace, rušení celních bariér, tedy více „ekonomické svobody“. A přístup Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu k řešení dluhové krize v Řecku ukázal, že neoliberální recepty byly stále v módě i v roce 2015. 

I v této oblasti je však Valenta v zajetí své ideologie úpadku. V jejím rámci zmiňuje i idealizovaný obraz minulého, svobodného kapitalismu (a nehledí přitom na drobnosti jako poválečný welfare state) v protikladu k soudobému, regulacemi zdušenému postkapitalismu, který do sebe nasál tolik z neomarxistické kulturní revoluce, že jej již ani kapitalismem nazvat nelze. Toto je v souladu s obecným ultrakonzervativním přesvědčením, že liberalismus a marxismus jsou dnes totéž, že mainstreamová filmová a hudební produkce je neomarxistická, že nadnárodní korporace jsou neomarxistické, že největší světoví multimiliardáři jsou neomarxisté. Valenta k neomarxismu bez potíží řadí Angelu Merkel, Jiří Ovčáček označil za „velekněze neomarxismu“ zase Tomáše Halíka. Přispěním těchto autorů tak „neomarxismus“ přestal být pojmem a stal se náhodnou zaměnitelnou nadávkou.

...je v souladu s obecným ultrakonzervativním přesvědčením, že liberalismus a marxismus jsou dnes totéž, že mainstreamová filmová a hudební produkce je neomarxistická, že nadnárodní korporace jsou neomarxistické, že největší světoví multimiliardáři jsou neomarxisté.

Aleš Valenta je ultrakonzervativní historik s afiliací k Institutu Václava Klause, v jehož službách diseminuje kromě pseudoodborných knih také dezinformace (např. na Neviditelném psu, jak ukázali Manipulátoři.cz). Není příliš překvapivé, že jako mnoho jiných ultrakonzervativců viděl Valenta alternativu k dekadentnímu Západu v Rusku. V rozhovoru pro Parlamentní listy uvedl: „Také v Rusku vidím určitou naději pro evropskou křesťanskou kulturu, i když Rusko je jiné. Je to země, v níž s ohledem na její kulturu, tradice, velikost a dějiny nelze očekávat, že by tam někdy byla demokracie západního typu. Tyto iluze si nedělejme. Je to ale země, která v zákoně zamezuje šíření homosexuální kultury mezi mládeží. To je vysoce pozitivní. Jde to přímo proti trendu, který je v Německu, kdy tam mládež je doslova vystavována sexuálním perverzím. To pak vede k rozpadu společnosti a rodin. V Rusku je ale rodina více chráněná. To je pozitivum.“ 

Zda vidí Valenta v Rusku naději pro evropskou kulturu i po invazi na Ukrajinu, se nepodařilo zjistit.

V čísle 02 Zánik Západu? najdete také ukázku z knihy: Mikuláš Pešta, Terorista. Praha: Vyšehrad 2021.