Vítáme vás u čísla věnovaného podceňované, vytěsněné námezdní práci. Často slýcháme, že populace stárne, že tradiční formy zajištěné práce jsou přežitek. Abychom si nestěžovali na špatné pracovní podmínky, ale stali se vlastními pány v některém z odvětví platformové ekonomiky, i když pak budeme pracovat víc, jen méně pravidelně a bez příjmu v případě nemoci nebo jiných komplikací. Mnozí nás dokonce přesvědčují, že všechny potíže pracovního trhu vyřeší více flexibility, fluktuace, nejistoty. Protože jedině tak v mnohých představách vypadá svoboda v pracovních vztazích. Nicméně, jak ukazují autorky a autoři v tomto čísle, různé podoby práce ve stínu sice mohou přinášet jisté výhody, ale také specifické nároky a omezení, které se mnohdy odbíjí s tím, že je přeci krásné pracovat „na sebe“, případně mít nikoli povolání, ale „poslání“.
Rozhovor nám laskavě poskytla Simona Bagarová, která se dlouhodobě věnuje jak sociální práci, tak snaze zlepšovat podmínky lidí pracujících v pečovatelství a osvětě o tomto odvětví. V čísle přinášíme rovněž úryvek z její druhé knihy Hladím, kterou vydala na konci loňského roku.
Diskusní esej do čísla napsal divadelník Vojtěch Bárta. Soustředí se v něm na práci v kultuře, především s ohledem na možnosti veřejného, a do jisté míry také soukromého financování. Na jeho text reaguje nezávislý badatel a nakladatel Radek Ocelák a kritička vizuálního umění Anežka Bartlová.
Kolegyně Anna Nová v čísle představuje tvorbu sester Jitky a Květy Válových, který doprovází soubor fotografií od Marcela, Davida a Martina Steckerových.
Na platformovou ekonomiku, tlak na flexibilitu a především na situaci podnikatelek, například podnikajících matek v domácnosti, se zaměřila socioložka Markéta Švarcová. Své zkušenosti ze vzdělávání i práce v sociálních službách sepsala Ester Fischerová; její text uzavírá dosud nepublikovaná báseň Veroniky Dvorské. Otázky a úskalí spojená se základním nepodmíněným příjmem, který se mnohdy jeví jako relativně snadné řešení problémů, o kterém se v tomto Academixu píše, zkoumá se svém eseji ekonomka Jitka Špeciánová. Esejistickou sekci uzavírá socioložka Lenka Formánková, která svůj text věnovala emocionální práci a dopadům, jaké na její výkon měla pandemie covidu-19.
V čísle se rovněž představuje projekt Socionaut, který má za cíl zapojit širší veřejnost do debat o podobě veřejného prostoru a analyzovat, jakým způsobem je prostor kolem nás přetvářen. Text o činnosti této organizace i průvodní fotografie poskytly Hana Janská a Lucie Klicperová.
Rozsáhlou, s tématy čísla v mnoha ohledech provázanou báseň Hoříme v čísle publikuje redaktorka a básnířka Martina Lupínková. Původní povídku Poslední promítání pro nás napsala Adéla Holemá, která se věnuje psaní prózy i dramatických textů.
V čísle ještě najdete například recenzní esej věnovaný poslední knize Naomi Klein a úryvek z chystané Knihy o Praze, kterou Ondřej Pokorný sestavuje z rozhovorů mimo jiné s lidmi, kteří pracují v prekérních pracovních pozicích.