Příběh afrického moru prasat zahrnuje řadu překvapivých vztahů a souvislostí. Podle některých vědců například nedostatek vepřového v Číně vytvořil podhoubí pro přenos viru SARS-CoV-2 na člověka. Esej o (nejen) české zkušenosti s virovým onemocněním prasovitých, motivacích klíšťáků přisát se na vhodném hostiteli i prasečím kanibalismu. Úvaha o (metabolickém) vztahu lidí a prasat a divočácích jako subverzivních zbojnících, kteří nám připomínají leccos podstatného o lidském světě.
Nevstoupíš dvakrát do stejné epidemie. Tento fakt jsme si vyzkoušeli už při druhé covidové vlně a zjevně platí i při druhém příchodu afrického moru prasat (dále AMP) do Česka.
AMP je virové onemocnění prasovitých. Pochází z východní Afriky, kde je v roce 1921 popsal Robert Eustace Montgomery – „veterinární poradce ugandské vlády, dříve veterinární patolog Východoafrického protektorátu“. Nebyla to náhoda, protože právě britská koloniální přítomnost dala viru AMP nové příležitosti být vidět, nad rámec evolučně dobře etablovaného vztahu s prasetem bradavičnatým (Phacochoerus aethiopicu), které s virem kohabituje, aniž by mělo zásadní potíže. To se nedalo říci o domácích prasatech (Sus scrofa domesticus) bílých kolonistů, která dle Montgomeryho vykazovala na nakažených farmách úmrtnost 98,9 %.
V roce 1957 se geografické horizonty viru AMP rozšířily nevídaným způsobem, když se pravděpodobně z Angoly dostal do Portugalska, kde se s drobnými přestávkami udržel v domácích chovech až do roku 1999. Následovalo několik dalších zemí v Evropě (Francie: 1964, 1974; Malta: 1978; kontinentální Itálie: 1967, 1969, 1983; Nizozemsko: 1986; Španělsko: 1960–94), ale i mimo ni (Kuba: 1971–80; Dominikánská republika: 1978–81; Haiti: 1978–82; Brazílie: 1978–84). Ve všech, s výjimkou Sardinie, kde se virus po roce 1978 stal endemickým, se nakonec podařilo nákazu dříve nebo později vymýtit. Skutečný přelom pak nastal v roce 2007.
Dne 6. 6. 2007 ohlásila Gruzie nákazu AMP, která se do země s největší pravděpodobností dostala přes černomořský přístav Poti a již ke konci měsíce zasáhla větší část země. V ten moment začal virus AMP spektakulární cestu Eurasií. V současné době vir AMP zabíjí domácí i divoká prasata od východu Německa a severu Itálie po Filipíny a Papuu Novou Guineu, a také za oceánem v Dominikánské republice a na Haiti. Za poslední dekádu způsobil obrovské ekonomické škody, rozkolísal trhy, ohrozil obživu, soběstačnost, potravinovou bezpečnost a tím i politickou stabilitu zejména v řadě asijských zemí – jen Čína jako největší producent i spotřebitel vepřového masa přišla dle některých zdrojů o 40 % prasat. Od roku 2020 se důsledky epidemie AMP prolínají a kombinují s důsledky pandemie covid-19. Skupina badatelů dokonce uveřejnila v časopise Science názor, že nedostatek vepřového, více než dvojnásobný nárůst jeho ceny a související přesuny různých druhů mraženého masa napříč Čínou i jejich import z řady míst jihovýchodní Asie, vytvořily podhoubí, ve kterém došlo ve Wu-chanu k přenosu viru SARS-CoV-2 na člověka. Další bolestnou kapitolou v šíření viru AMP Asií je snižování biodiverzity – podle odborníků je přímo ohroženo vyhynutím jedenáct endemických druhů divokých prasat jihovýchodní Asie (například bornejské prase vousaté – Sus barbatus barbatus nebo javánské prase sundské – Sus verrucosus).
Skupina badatelů dokonce uveřejnila v časopise Science názor, že nedostatek vepřového, více než dvojnásobný nárůst jeho ceny a související přesuny různých druhů mraženého masa napříč Čínou i jejich import z řady míst jihovýchodní Asie, vytvořily podhoubí, ve kterém došlo ve Wu-chanu k přenosu viru SARS-CoV-2 na člověka.
Do Česka se virus AMP dostal poprvé v roce 2017. Naprosto nečekaně, při rutinní proceduře vyšetření vzorku z uhynulého divokého prasete nalezeného na Zlínsku, potvrdila jeho přítomnost národní referenční laboratoř. Stalo se tak přesně deset let poté, co byl tento vir, respektive jeho genotyp II (předešlé epidemie v Evropě a Americe měl na svědomí genotyp I, stále se vyskytující na Sardinii) potvrzen v Gruzii. V té době sice nákaza ohrožovala baltské státy, Rusko, Ukrajinu i východní Polsko, ale od našeho území se nacházela stovky kilometrů. Jak se tedy dostala do České republiky?
Ve východní Africe se vir AMP přenáší mezi bezpříznakovými prasaty bradavičnatými (a případně štětkouny africkými či prasaty pralesními) díky vektoru – klíšťáku Ornithodoros moubata. V něm se virus AMP množí, mezi klíšťáky se při pohlavním styku přenáší a při přisátí klíšťáka na savce se tomu přenese do krve. S příchodem domácích prasat bílých kolonistů získal klíšťák nového potenciálního nedobrovolného dárce krve, kterou potřebuje jedenkrát v každém ze svých několika vývojových stadií. Virus AMP pak v praseti domácím našel vnímavý organismus, pro který má ale fatální důsledky – v závislosti na klinické formě většinou horečku, krvácení, průjmy a smrt. Virus se v různých koncentracích nachází v celých tělech infikovaných zvířat i v jejich exkretech a sekretech. Prasata se v důsledku mohou nakazit jak přímým kontaktem s infekčním jedincem, tak s infekčními tělními tekutinami a tkáněmi. Když se nákaza AMP dostala v padesátých letech minulého století do Portugalska a později Španělska, nemoc bylo obtížné vymýtit mimo jiné i proto, že na rozdíl od jiných evropských zemí v té době tu vir AMP našel nový vektor, středomořského klíšťáka Ornithodoros erraticus (Carios erraticus) a do určité míry i další vnímavý organismus – prase divoké. To se totiž od toho domácího liší především způsobem života spíše než nějakou zásadní biologickou charakteristikou – Sus scrofa a Sus scrofa domesticus se mezi sebou bezproblémově kříží a reagují stejně také na nemoci včetně AMP. Při druhém příchodu AMP do Evropy v roce 2007 virus zřejmě žádný nový vektor v podobě některého z druhů klíšťáka nenašel, ale nemoc se začala efektivně šířit dvojkolejně – v chovech domácích prasat a v populacích prasat divokých, pravděpodobně s občasným prolínáním obou trajektorií.
Prasata divoká jsou přitom v Evropě na rekordních stavech. Na našem území byla ve volnosti v podstatě vyhubena kolem roku 1800 a opět se začala rozmáhat až po druhé světové válce. Roční úlovky, vcelku dobrý ukazatel populačních trendů, vyrostly od několika tisíc v 60. letech na více než 200 tisíc v současné době. Porozumění šíření AMP mezi volně žijícími divokými prasaty je předmětem stále probíhajících výzkumů. Už v roce 2017 ale bylo jasné, že „přirozené“ šíření v populaci středoevropských divočáků, tj. kontaktem mezi nakaženými a nenakaženými jedinci a kontaktem s částmi jejich těl a jimi kontaminovaným prostředím, je relativně pomalé a pozvolné. Skok o několik stovek kilometrů tak je možné vysvětlit v podstatě jen lidským zaviněním. Tím nemám na mysli úmyslné zavlečení nemoci, o kterém spekulovala řada konspiračních teorií rojících se na sociálních sítích. Daleko přesvědčivějším vysvětlením je lidská neopatrnost, neinformovanost a ignorance, které umožnily, že se část nějakého nedostatečně tepelně opracovaného výrobku (klobásy, špeku či uzeného masa) ze země, kde se v té době AMP vyskytoval (Polska, baltských států, Ukrajiny nebo třeba Rumunska) dostala na Zlínsko, kde jej snědlo divoké prase.
V této chvíli se konečně dostáváme k jádru této glosy. Z pohledu klíšťáka je AMP nákazou venerickou, která na něj nemá vliv. Pro prasovité, na které se infekční klíšťák přisaje, jde o nákazu přenášenou parazitem (vector-born disease) a její efekt se liší podle infikovaného druhu prasovitého od nulové reakce po rychlou smrt. Z hlediska domácích i divokých prasat nakažených kontaktem s infikovanými jedinci svého druhu jde o infekční nemoc přenášenou blízkým kontaktem s nemocným a jeho tělními exkrety a sekrety, většinou končící fatálně. Ovšem v případě přenosu, který se pro zlínskou epidemii AMP v roce 2017 zdá nejpravděpodobnější, máme co do činění s nemocí z kontaminované potravy. AMP není nemocí metabolismu – nechutenství jako jeden z klinických příznaků je zřejmě spíše sekundární a souvisí s vysokými horečkami. Virus vlastní metabolismus nemá – biologický bonmot praví, že mu nejlépe můžeme porozumět jako špatné zprávě (v případě AMP viru ve formě DNA, na rozdíl od SARS-CoV-2, který je RNA virem) zabalené v troše bílkovin. Virus deleguje své (životní?) funkce na hostitelský organismus. Ovšem to, jak se AMP přenáší a proč je pro nás jako pro lidi důležitý, souvisí více než úzce s příjmem potravy a metabolickými procesy našimi i jiných organismů.
Virus vlastní metabolismus nemá – biologický bonmot praví, že mu nejlépe můžeme porozumět jako špatné zprávě … zabalené v troše bílkovin.
Začněme u klíšťáka. Jeho motivace přisát se na vhodném hostiteli vychází z potřeby přijmout potravu, ke které je evolučně uzpůsoben. To, že se na počátku 20. století klíšťák infikovaný AMP napil krve prasete bílých britských kolonistů ve východní Africe, bylo důsledkem lidských metabolických potřeb. Kolonisté patřili mezi ty lidské populace, pro které je prase důležitým zdrojem potravy – masa a tuku. A důležitým zdrojem je právě pro své metabolické schopnosti efektivně a rychle přetvářet různorodou biomasu ve vlastní tělo, biomasu, kterou lidé často neumějí nebo nechtějí využít jako vstup svým vlastním metabolickým procesům. Jinak řečeno (lidský jídelní) odpad, metaforický i doslovný, prasata přemění v tuky a bílkoviny, kterých si lidé cení jako jídla. Mnohé lidské populace si zkrátka za několik posledních tisíciletí vybudovaly určitou, často cirkulární, metabolickou intimitu s prasetem domácím. Ta může mít charakter sdílení prostoru, brilantně karikovaný irským spisovatelem Flannem O’Brienem v románu An Béal Bocht (česky vyšlo v roce 1997 jako Řeči pro pláč: mizerný příběh jednoho krušného osudu v Nakladatelství Lidové noviny), kde nuznému příbytku vypravěče dominuje vepř, jehož puch jej činí neobyvatelným, a přímého postoupení zbytků či dokonce exkrementů od lidí směrem k praseti, jak ukazuje slavná čínská soška (200 př. n. l.) zobrazující vesnický záchod ústící přímo do prasečího chlívku. Nutno říci, že ani exkrementy produkované prasetem nepřicházely vniveč, díky skvělému designu chlívku se sbíraly a včetně moči se vracely do rýžových polí, kde umožňovaly dostatečný výnos pohánějící cirkulární metabolickou intimitu. Jak ale uvidíme níže, tato intimita není ani uniformní ani statická.
Epidemie AMP na Zlínsku byla úspěšně vymýcena a ČR oficiálně prohlášena AMP prostou na jaře 2019. Byl to skvělý úspěch, protože jsme se stali první zemí, které se to po roce 2007 podařilo. Nezpochybnitelné kompetence a nasazení všech zainteresovaných stran od Státní veterinární správy po místní myslivecká sdružení byly zásadní, stejně jako fakt, že se jednalo o epidemii s jedním konkrétním ohniskem. V prosinci 2022 byl AMP v ČR potvrzen podruhé, tentokrát v uhynulém divokém praseti ve Frýdlantském výběžku. Těžko nazvat tuto situaci překvapením. Již několik let byla ohniska nemoci i na jihu Polska blízko našich hranic a v září 2020 se AMP dostal přes polsko-německou hranici. Jenže, jak bylo řečeno na počátku, dvakrát do stejné epidemie nevstoupíš. Takový „frontální“ postup nemoci populací divoké zvěře je zcela jinou epidemickou situací, představující daleko větší výzvu než izolované ohnisko, které jsme znali ze Zlínska. Realistický předpoklad veterinárních epidemiologů říká, že postup nemoci se tentokrát nemusí podařit zarazit, a proto bude třeba se soustředit především na to, aby se AMP nedostal do chovů domácích prasat. V „infikované oblasti“ vytyčené veterinární správou byl jeden větší chov a desítky domácích malochovů. Majitelé malochovů pak dostali 10 dní na preventivní porážku a vepřové maso nesmělo opustit oblast. To je standardní postup, smutná situace, ale také dobrý příklad pro zamyšlení nad (metabolickým) vztahem lidí a prasat v současném Česku i mimo něj.
I kdybychom vzali v úvahu šedou zónu prasat chovaných doma a nenahlášených veterinární správě, celkový počet prasat v domácích chovech ve Frýdlantském výběžku těžko přesahuje nízké stovky. Území přitom čítá 18 samosprávných obcí (celkem o něco méně než 50 sídelních jednotek) a kolem 25 tisíc lidských obyvatel. Troufám si říci, že před sto lety by byl obrázek úplně jiný, s jedním nebo více prasaty ve značném množství domácností, prasaty krmenými pomyjemi a dalšími zbytky z malých hospodářství, tedy žijícími v metabolicky intimním vztahu s lidmi, na jejichž talíři jednou skončí. (Naopak tu tenkrát téměř vůbec nebyla prasata divoká.) To ale neznamená, že dnes jíme méně masa nebo specificky méně vepřového. Zatímco v roce 1922 činila roční spotřeba masa na obyvatele ČSR zhruba 22 kg (z toho zhruba 7 kg vepřového), v roce 2021 to bylo 84 kg na obyvatele (z toho 44 kg vepřového). Jedná se o určitý paradox – prasata méně vidíme (současný velkovepřín je z důvodů „biologické bezpečnosti“ místo veřejnosti zcela nepřístupné), ale o to více konzumujeme. Nizozemská umělkyně Christien Meindertsma v knize „Pig 05049“ zmapovala všech 185 výrobků, ve které bylo proměněno tělo náhodně vybraného prasete z holandského velkovepřína. Tyto komodity zdaleka nebyly jen očekávatelné masné výrobky, nebo naopak klíh z paznehtů. Zahrnovaly od sladkostí po cigarety, papír a farmaceutické produkty, například inzulin. Metabolická intimita mezi lidmi a prasaty se tak dostává na novou úroveň, dobře symbolizovanou právě inzulinem, kterým lidští diabetici intervenují ve svém metabolismu. Hranice se přitom stále posouvají, všudypřítomnost prasečích těl se rozrůstá a zřejmě skrytě expanduje i do těch částí světa, kde jsou prasata vnímána jako nečistá (nekošer, haram). Alex Blanchette v knize Porkopolis, představené Paulem Keilem v tomto čísle Academix, ukazuje, že v USA dochází k ekvivalentu těžby z prasečích těl, která se dnes při průmyslovém zpracování dělí již na více než 250 částí / výchozích surovin přetvářených do nepřeberné palety použití. (Jak Blanchette ukazuje ve své kapitole knihy Eating Beside Ourselves, kterou v tomto čísle Academix revue představuje Laura Kuen, například extrakt z prasečích plic se používá jako zlatá ingredience krmiv pro psy a kočky, druhy, které dnes dominují v mezidruhové metabolické intimitě lidských příbytků v Evropě, USA a dalších částech světa.) Dalším mezníkem se mohou stát zamýšlené xenotransplantace, tj. užití geneticky modifikovaných prasat pro tvorbu lidských orgánů.
... v USA dochází k ekvivalentu těžby z prasečích těl, která se dnes při průmyslovém zpracování dělí již na více než 250 částí / výchozích surovin přetvářených do nepřeberné palety použití.
AMP je vnímán jako nebezpečí pro uspokojování stále větší potřeby unifikovaných prasečích těl nutných pro stále se prohlubující, a přesto čím dále méně viditelnou metabolickou intimitu mezi lidmi a prasaty. V zájmu její ochrany jsou domácí prasata koncentrována do rok od roku větších megavepřínů obehnaných palisádou biologické bezpečnosti, která by dle jejích tvůrců měla sahat až do nebe. To pak zásadně proměňuje i status divokých prasat, která se z myslivci většinou ceněné zvěře a zemědělci často proklínaného škůdce stávají především faktorem epidemického rizika. Více jsou tak vidět nejen v mediálním prostoru, ale také na poli vědy. Jak AMP, tak divoká prasata se po roce 2007 stala předmětem intenzivního výzkumného snažení, na které se v době, kdy AMP trápil jen africké ekonomiky a divočáci část zemědělců, obvykle nenašly prostředky. Víme tak nejen, jak dlouho vydrží vir AMP mimo hostitele nebo jak od něj nejlépe dezinfikovat kontaminované prostředí, ale také jak se to má s kanibalismem mezi divočáky. Domácí prasata ve velkochovech jsou známá příležitostným apetitem pro své soukmenovce, resp. jejich tělesné ostatky. Podobný sklon u divokých prasat, některými předpokládán a jinými vyvracen, představuje důležitý potenciální mechanismus šíření AMP – nejspolehlivější zdroj nákazy je tělo prasete uhynulého na AMP, které jiné prase pozře. Výzkumy také českých badatelů prokazují, že po prvotní fázi ostychu, v době, kdy dochází k intenzivnímu rozkladu, se může tělo divočáka stát atraktivní potravou pro vlastní soudruhy. Toto zjištění má pak zásadní důsledky pro boj s AMP, protože potvrzuje nutnost náročného vyhledávání a likvidace uhynulých divokých prasat, která mohou být zdrojem nákazy po dlouhé měsíce.
Divoké prase je dnes potvrzeným kanibalem, žolíkem, který se odmítá přizpůsobit pro lidi výhodné formě lidsko-prasečí metabolické intimity. Divočáci se nechtějí spokojit s tím, co na ně zbude poté, co si lidé vybrali pro svůj stůl, nebo s tím, co z něj odpadlo, a sami se obslouží v našich polích. Stejně tak se aktivně snaží neskončit ani se šípkovou, ani se zelím. Jako subverzivní zbojníci a desperátové nám přitom divoká prasata připomínají leccos podstatného o světě, který jsme vytvořili, o jeho rysech viditelných, neviditelných a (potenciálně) patologických. Vzpomeňte si na to, až vám po ránu překříží cestu někde na předměstí, kde budou testovat (staro)novou formu lidsko-prasečí metabolické intimity vybíráním odpadkového koše a užívat si relativního klidu (loveckých) zbraní v intravilánu.