Michal Trčka je šéfredaktor revue Academix a působí jako odborný asistent na Katedře filosofie Technické univerzity v Liberci. Aktuálně se věnuje vybraným morálním dilematům spojeným s vývojem moderních biotechnologií, nanotechnologií a jejich propojení s informačními technologiemi.

Přestože se párkrát objevily zprávy o tom, že první neuronové sítě už možná nabyly vědomí, nakonec byly vyvráceny a v otázce superinteligence, která by mohla mít v blízké budoucnosti rozvinutější kognitivní schopnosti než člověk, je řada expertů, stejně jako většina autorů tohoto čísla, rovněž skeptická. Obdobně dopadá v hodnocení i kreativita umělé inteligence (AI). Rýsuje se před námi spíše jako iluze, která vzniká na základě toho, že současné techniky zpracování dat jich dokážou zpracovat více než člověk a lépe rozpoznávat vzory a statistické vztahy. Názor většiny autorů tak spíše připomíná postoj Aarona Hertzmanna, který se zabýval otázkou, jestli počítače mohou tvořit umění. Umění je podle něj v prvé řadě společenská aktivita, „AI“ software se jen mechanicky řídí pokyny, které mu dáváme, zároveň nemá inteligenci nebo emoce, které jsou s uměním spojené, a proto se spíše než o digitálního umělce jedná o umělecký nástroj. Současně jsou technologie s uměním spjaty, jsou jedním z motorů inovací, a mnohdy mění způsob, jak o umění přemýšlíme.

Pro mě osobně aktuální číslo revue Academix tvoří spojitou nádobu s číslem předcházejícím na téma kreativity přírody. Nejvíce pak v diskuzích o kreativitě, na kterých je dobře vidět, jak úvahy nad kreativitou umělé inteligence ovlivňují naše uvažování o kreativitě obecně.

Přes zmíněný skepticismus se však stránkami čtvrtého čísla prolíná myšlenková nit upozorňující na rodící se cesty pokroku ve vývoji AI. Úvahy o tom, že budoucí AI bude postavená na jiných principech, že dnešní počítače budou nahrazeny kvantovými či hybridními počítači, které budou využívat živé organismy, a že se postupně začne naplňovat vize umělé obecné inteligence (AGI), která přesáhne program tvůrců.

Výzkumníci ze společnosti DeepMind vlastněné Googlem zveřejnili v červenci v časopise Nature Human Behaviour výsledky vývoje umělé inteligence s názvem Physics Learning through Auto-encoding and Tracking Objects (PLATO), která zná asi tolik fyziky jako tříměsíční miminko. Inspirovali se procesem učení kojenců a vytvořili program, který dokáže zachytit jednoduchá fyzikální pravidla o chování objektů, ale vedle toho také vyjádřit překvapení, když se zdá, že se tato pravidla porušují. Toto jejich digitální miminko se naučilo zejména vzorce, jako je kontinuita, pevnost a stálost tvaru předmětů. Výzkumníci hledají cesty, ve kterých program vyvíjí vlastní algoritmy pro pochopení fyzického světa. Zbývá tedy popřát, ať miminko roste. 

Přes veškerou skepsi bych se vrátil k superinteligenci, jak ji popsal filozof Nick Bostrom ve svých provokativních vizích, a krátké úvaze o tom, zda má smysl se jí zabývat. To, že lidstvo jednou dojde k bodu, kdy bude schopno uvést superinteligenci v život, je podle autora nevyhnutelné a třeba se tak může stát v podobě kombinace stroje s biologickou matérií. Po mnoha letech tvrdé dřiny se dostaneme na úroveň inteligence myši, po mnoha dalších letech velkých investic až na úroveň inteligence šimpanze, jenže od něj jsme my lidé evolučně vzdáleni už jen nepatrně, rozdíly nejsou příliš komplikované. Skupina relativně malých změn nás přenesla od kognitivních schopností našich společných předků k vytvoření lidské mysli. Takže pokud se AI jednou dostane na úroveň šimpanze, pak už je to podle Bostroma jen kousek na úroveň vesnického idiota, odsud už jen krůček ke schopnostem lidských géniů, a pak už vlak rychle prosviští kolem zastávky jménem lidstvo. Proto má smysl se touto výzvou zabývat, jakkoli se jedná o vzdálenou budoucnost. Snad jí jen nevěnovat velkou pozornost na úkor problémů a dilemat spojených s AI, která bychom měli řešit tady a teď.