Michal Ulvr vyučuje nejnovější světové dějiny, politické ideologie a dějiny vědy a techniky  na Technické univerzitě v Liberci, 
v minulosti však psal i science fiction povídky a publikoval například v časopisu Ikarie
K sepsání článku ho inspirovali právě studenti jednoho z jeho předmětů, 
s nimiž se tématem „snů 
o budoucnosti“ zabýval.

Academix Revue Nějak bylo...

Těžko si představit období v dějinách, v němž by lidé nesnili o pokročilejších, užitečnějších, případně také esteticky uspokojivějších technologiích. Historik Michal Ulvr se zamýšlí nad někdejšími sny o technologické dokonalosti ať v oblasti nástrojů a postupů v životě jednotlivců, nebo na úrovni společenského uspořádání. Ukazuje mimo jiné, jak se v těchto představách odrážely dobové vlny optimismu a deziluze a jak se v některých případech s totožným fenoménem – například jádrem či robotizací – pojilo a nadále pojí současně jak nadšení, tak úděs.

Sny, přání, obavy, varování, náhody, návody i diktáty –⁠⁠⁠ vize budoucnosti vždy byly, jsou a budou formovány velmi různorodými motivy.

Představy budoucnosti předkládají teoretikové, politici i filozofové od nepaměti. Nejčastěji se jednalo o vize utopické, příjemné, pozitivní. Al Gore ukázal, že kandidovat do politické funkce s „nepříjemnou pravdou“ o temných zítřcích je přinejmenším sázka na nejistotu. Při notné dávce zobecnění se od středověku pravidelně setkáváme s vizí budoucnosti, která dnešnímu člověku může připomínat lehce srozumitelnou reklamu na určitý diplomatický nebo politický projekt. Ať už se jednalo o Sluneční stát Tomassa Campanelly nebo Utopii Thomase Mora, komuny Harmonie Roberta Owena nebo beztřídní společnost „rovných“ Marxe a Engelse, myšlenka se ve své podstatě a účelu příliš nezměnila dodnes. 

Orwellovo varování před totalitarismem, oděné do univerzálního hávu, patří k tomu druhu varovných vizí budoucnosti, jež s lidstvem kvůli jeho vrozeným vlastnostem budou zůstávat možná až do jeho konce, nebo jeho zapomnění.

Když zlomení, znavení a mnohdy zoufalí lidé východně od železné opony upřeli po nejkrvavější válce dějin svůj zrak k jediné státem povolené naději, spatřili vytesané, odlité a malované Leniny, Staliny a další toporné postavy socialistického realismu, jak hledí mírně vzhůru někam za obzor a natahují ruku do neznáma. Ve lživém gestu se snažily vyvolat dojem, že světlé zítřky jsou již skoro na dosah a stačí držet krok a směr, kupředu levá! Taková vize pochopitelně lákala mnohé, dokonce i na západ od železné opony. Koneckonců příslib blahobytu v budoucnosti je obvykle příjemnější než realita nouze v současnosti. I proto se pravicoví politikové křesťanských demokracií snažili vylíčit iluzorní budoucnost v pravém světle: „Wir können nicht zaubern aber arbeiten.“ Zároveň se na opačné straně železné opony rozepsal George Orwell, obklopen hustým kouřem z cigaret a nedopalky, o značně odlišných, silně dystopických vizích, v nichž měly „světlé“ zítřky výrazný nádech uniformní šedivé, zápach hnoje a příchuť beznaděje a znásilnění mysli. Orwellovo varování před totalitarismem, oděné do univerzálního hávu, patří k tomu druhu varovných vizí budoucnosti, jež s lidstvem kvůli jeho vrozeným vlastnostem budou zůstávat možná až do jeho konce, nebo jeho zapomnění. Orwell nestál o kariéru v politice, jen dokázal dříve než jiní pochopit a reprodukovat hrozby, které s sebou přinášela poválečná doba.

Pokud se odpoutáme od světa politiky, společenských zřízení a různých druhů despocií a pokusíme se více zaměřit na technologický rozvoj, je na výběr pestrá plejáda různorodých tvůrců, kteří stimulovali fantazii celých generací. Pohlednice s vyobrazením budoucnosti se staly velmi populárními především v době Belle Époque. Toto z dnešního pohledu úžasné období na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy desetiletí míru na starém kontinentu, probíhající druhá průmyslová revoluce a vrtkavý sociální smír s dělnickou třídou vyvolaly dojem, že není žádných bariér, žádných hranic, žádných nebezpečenství, jež by lidstvo nedokázalo zdolat.

Vzrušující vyobrazení života v roce 2000 přinesli na sklonku 19. století mnozí umělci. Podobně jako Jules Verne, jímž se dost možná někteří z nich inspirovali, pracovali i malíři a kreslíři v zásadě v diskurzu vědeckého a technologického světa 19. století a jeho logického progresu do století dvacátého. Tak jako on povzbuzovali svými motivy fantazii tehdejších lidí, ale činili tak téměř výhradně prostředky a obrazy, jež tehdejší lidé dokázali pochopit. Se snahou předkládat vize budoucnosti dobovými prostředky se koneckonců setkáváme dodnes.

V českých zemích se umělci pokusili zachytit na sérii pohlednic  jednotlivá města jako Ústí nad Orlicí nebo Česká Skalice o sto let později. Jejich oblíbená metoda dokreslované koláže jim sice neumožnila reflektovat různorodost změn, ale leitmotiv pohlednic je jasný – dopravní prostředky se nachází prakticky všude a na dopravní infrastrukturu je kladen velký důraz. Centra měst jsou plná automobilů (ovšem i vzducholodí, letadel, tramvají a vlaků).

Pohlednice z německé čokoládovny Theodor Hildebrand & Sohn se drží německé racionality a lpí na logických řešeních, která jsou dnešní realitě velmi blízká. Na vyobrazeních můžeme vidět domy posunované po kolejích, osobní dopravní prostředky ne nepodobné dnešním dronům a stroje na hezké počasí a zahánění mraků.

Koneckonců i tvůrci sci-fi se shodují s mnoha současnými neurology, že přenos složitější digitální informace skrze implantáty do lidského mozku je jen záležitostí zdokonalení již existujících technologií.

Francouzští malíři v čele s Jean-Marcem Côtéem popsali svět budoucna v cyklu pohlednic En L’An 2000 vydávaném mezi lety 1899 a 1901 a v roce 1910. Budoucnost vykreslují v zásadě v kulisách svého vlastního světa – budovy jsou stejné, i lidé se oblékají podobně jako na konci 19. století. Pohlednici ovšem vždy dominuje jeden zásadní vynález, ať už se jedná o poštovní doručovatelky v drobných letadlech a kožených leteckých kuklách předávající dopisy a balíčky rovnou do oken, válečnou vzducholoď nebo elektrický zametací a stírací přístroj. Po funkční a technické stránce přístroje světových malířů začátku dvacátého století samozřejmě moc přesvědčivé nejsou, ale fundamentální myšlenka, která za nimi stojí, je vlastně logická a správná. Kupříkladu na pohlednici zobrazující vzdělávání ve školách roku 2000 vidíme obří mlýnek na kávu, do něhož učitel hází další a další knihy. Drátky vedoucí z mlýnku směřují ke speciálním sluchátkům na uších žáků ve školních škamnách. Podobnost s dálkovou výukou a e-learningem čistě náhodná? Kdepak. Koneckonců i tvůrci sci-fi se shodují s mnoha současnými neurology, že přenos složitější digitální informace skrze implantáty do lidského mozku je jen záležitostí zdokonalení již existujících technologií. Chcete umět kung-fu? 

Optimismus Belle Époque vystřídalo vystřízlivění meziválečného období, v němž se zřetelně projevilo, že každý problém sice má své řešení, ale nezřídka tím řešením může být válka. Ukázalo se, že technické vynálezy a pokrok dokážou hranice a hrozby stejně tak překonávat jako vytvářet. Z pohledu historika se právě v tomto období ukázalo, že v úspěšném předvídání budoucnosti budou hrát nejvýznamnější roli autoři fantastických románů. Přestože Jules Verne se svým optimistickým líčením pokroku zůstával nepochybně nejčtenějším autorem žánru, jejž dnes nazýváme sci-fi, temnější vize budoucnosti H. G. Wellse z románů Stroj času a Shape of Things to Come nakazily svým skeptickým viděním budoucnosti velké množství dalších autorů, jako byl Aldous Huxley s jeho románem Konec civilizace. Ke spisovatelům se ale již ve sdílení optimistických i pesimistických vizí přidávala generace odrostlých čtenářů, inženýři, vědci a politici. Rozdvojení vize do dvou extrémů nádherně zosobňuje německý režisér Fritz Lang. Zatímco jeho Žena na Měsíci je spíše optimistickou vizí navazující na Verneův román Ze Země na Měsíc (a film z roku 1902, jejž natočil Georges Méliès), přetechnizovaná, sterilní a dystopická Metropolis s uniformními lidskými otroky žijícími v podzemí odkazuje spíše na díla Wellse, Čapka a Marry Shelleyové. Zatímco se raketový inženýr Wernher von Braun významně inspiroval ve Verneových dílech i Langově Ženě na Měsíci, jaderný fyzik, jenž se snad nejvíce zasloužil za to, že se jaderná bomba v USA vůbec dostala do vývoje, Leó Szilárd, se prokazatelně inspiroval ve Wellsově knize Osvobození světa z roku 1913. Mimochodem Wells již v této knize celkem přesně předpověděl harmonogram vývoje atomových bomb i dopady jejich existence na lidskou společnost. 

Druhá světová válka do velké míry splní především Wellsovy předpovědi a očekávání. Obzvláště objev a uvolnění skrytých sil spoutaných v jádru postaví lidstvo znovu do situace, kdy se zdá, že vlastně nic není nemožné – v pozitivním i negativním slova smyslu. Atomová schizofrenie na přinejmenším dvacet let od války uvrhne světovou populaci do záchvatů panického strachu z kompletního vyhlazení života na Zemi střídaných stavy fascinace a opojení z neuvěřitelných nukleárních sil, které budou pohánět vlaky, letadla, lodě i rodinné létající talíře. Jedna z nejvýznamnějších průmyslových výstav padesátých let, Motorama, konaná v areálu hotelu Waldorf Astoria v New Yorku, ukázala zázraky časů příštích, například úžasnou kuchyň budoucnosti pro americké ženy v domácnosti, která jim v zásadě umožnila z prefabrikovaných potravin zmáčknutím pár knoflíků udělat úžasný dort, či automatizované vozy budoucnosti poháněné jaderným reaktorem. Vozy s aerodynamickými tvary, prodlouženou karoserií a „ploutvičkami“ na zádích, které připomínaly chvosty vesmírných raket. Koneckonců se předpokládalo, že cesty do vesmíru budou brzy naprostou samozřejmostí. Již zmiňovaný Wernher von Braun poskytl celkem přesný návod, jak jich snadno dosáhnout (tentokrát i bez pracovních a koncentračních táborů a Londýna v troskách). Ve spolupráci se studiem Disney natočil v roce 1955 epizodu „Man in Space“ seriálu Disneyland, v níž budoucím generacím inženýrů v zábavné formě ukázal, jak dostat lidstvo do vesmíru. Jeho vize však nebyla pouhým snem, zakládala se na pečlivých výpočtech a spolehlivých poznatcích z dlouholetého nacistického raketového výzkumu. Mohou mít sny černé svědomí?

I v této době velkého rozpuku vědeckofantastických románů a filmů však autoři přehlížejí, případně nedoceňují jeden aspekt tehdejší existence, který budoucnost skutečně významně poznamená – počítače. V roce 1982 zvolí redaktoři magazínu Time stolní počítač za osobnost roku a umístí jeho vyobrazení na titulní stranu speciálního čísla. Autoři fikce i jiných druhů literatury ovšem vidí počítač dlouho spíše jako jednoúčelové zařízení, které má zkrátka jen provádět komplikované výpočty. Pokud už chtějí autoři polidštit chladné strojové uvažování, pak ho vtělí do robota či androida. Nelze ovšem konstatovat, že toto pravidlo platí univerzálně. Kupříkladu jeden z Wellsových následovníků E. M. Forster ve své povídce z roku 1909 „Stroj se zastaví“ popsal vizi lidstva, které žije v podzemním světě, kde všechny tělesné i duševní potřeby jednotlivců zajišťuje uctívaný a všemocný Stroj. V okamžiku, kdy se Stroj kvůli poruchám, jež neumí zpohodlnělé lidstvo opravit, zastaví, podzemní civilizace zanikne. Forsterova mrazivá vize, v níž jsou lidé v zásadě svobodní, ale zároveň kvůli Stroji příliš pohodlní, než aby si své svobody užívali a cenili si jí, o sto let později velmi silně rezonuje. 

Obzvláště vesmírný program a vynález tranzistoru ukázaly vnímavým myslitelům, že počítače sehrají v budoucnosti lidstva mnohem zásadnější roli, než se předpokládalo. Jako prvního z těchto vizionářů musím zmínit spisovatele Arthura C. Clarka, který měl očividně talent na předvídání dalšího vývoje lidstva. V roce 1964, jen čtyři roky před uvedením 2001: Vesmírné odysey v kinech, popsal v televizním pořadu BBC život lidí v roce 2000. Předpověděl, že díky rychlému vývoji satelitů a tranzistorů čeká lidstvo revoluce v komunikaci. Díky ní se bude moci kdokoliv okamžitě zkontaktovat a spřátelit s kýmkoliv na světě. Cestovat měli lidé již jen pro potěšení. Podle něj za všehovšudy padesát let „... bude možné, abychom řídili své podnikání z Tahiti nebo Bali stejně dobře, jako by to bylo z Londýna… Téměř jakákoli manažerská dovednost, jakákoli administrativní dovednost, dokonce jakákoli fyzická dovednost budou zcela nezávislé na vzdálenosti. Myslím to naprosto vážně, když říkám, že jednoho dne možná bude mozkový chirurg z Edinburghu operovat pacienty na Novém Zélandu.“ O hlasovém ovládání, umělé inteligenci (a rizicích s ní spojených) psal A. C. Clarke i ve svých románech v době, kdy ty nejsilnější počítače NASA neměly výpočetní potenciál dnešních sušiček na prádlo. O deset let později slavný spisovatel svůj odhad ještě upřesnil a v roce 1974 konstatoval, že počítače budou prakticky všudypřítomné a budou plnit mnoho různých účelů, jako je třeba bankovnictví na dálku. Celkem dokázal vystihnout i jejich velikost na přelomu tisíciletí. Na rozdíl od většiny západní civilizace se také nespletl v časovém harmonogramu pronikání lidstva do vesmíru. Na začátku 70. let, ve světle přistání na Měsíci a odkazu Wernhera von Brauna, bylo snadné podlehnout dojmu, že pronikání do univerza bude probíhat v dosavadním rychlém tempu, což se nakonec ukázalo jako naivní myšlenka. Clarke konstatoval, že až po polovině jedenadvacátého století budou někteří lidé nazývat Měsíc svým domovem. 

Teprve v tu chvíli, kdy lidé přestanou snít o své budoucnosti, budoucnost se stane irelevantní a zanikne. Stroj se zastaví.

Další slavný spisovatel žánru science fiction, Isaac Asimov, také správně odhadl podobu počítačů a jejich univerzální využití, koneckonců umělá inteligence a roboti se stali hlavními tématy mnoha z jeho tří set knih. Není divu, že si dokázal představit i autonomní automobily: „Vozidla s ‚robotickým mozkem‘ … lze předem nasměrovat do konkrétního cíle …, poté tam pojedou, aniž by se musela zatěžovat pomalými reflexy lidského řidiče.“ Stejně tak dokázal na začátku osmdesátých let předpovědět LCD panely, LED osvětlení a mnohé další vymoženosti dneška jako restaurace, kde se podávají náhražky různých jídel a masa vyrobené z mořských řas. 

Ve světle algoritmů internetu a naší vlastní mysli se nám mohou zdát tito autoři a vizionáři až překvapivě neomylní. Nutno konstatovat, že při bližším zkoumání pochopitelně zjistíme, že se jim v průběhu let podařila nastřádat i řádka nepřesných vizí, jimž se internet a případné populárně-naučné práce straní. Blogeři a badatelé inklinují k tunelovému vidění, jednostrannosti a hledání srozumitelné „pravdy“. Nelze jim to mít za zlé, koneckonců vizionáři, o nichž jsem psal, činili veskrze totéž. 

Dlouho jsem se zamýšlel, jak celou věc shrnout, završit. Pokud bych chtěl zahlédnout náznaky časů příštích, určitě bych je hledal ve filmech a na stránkách románů od vědeckofantastických autorů a připravil se s jistotou na skutečnost, že se  ve spoustě věcí úsměvným způsobem spletou. Čím dál víc mám však dojem, že ponaučením z celé věci není hledat vize, které se naplní, ale tvořit další a další, aby se třeba některé z nich staly inspirací pro další pokolení. Teprve v tu chvíli, kdy lidé přestanou snít o své budoucnosti, budoucnost se stane irelevantní a zanikne. Stroj se zastaví.