Vývoj klimatu, nebezpečí jaderné katastrofy a varovné trendy v socioekonomické oblasti jsou výzvy, které podkopávají samotné základy soužití na této planetě a zároveň jde o úzce propojené a vzájemně se umocňující problémy. Ještě jedno je jim společné: současnou politikou hýbou buďto nedostatečně, nebo vůbec. Proč dlouhodobě přehlížíme tyto problémy a věnujeme pozornost méně akutním tématům, jako jsou migrace, terorismus a hybridní hrozby? Esej o převádění úzkosti ze ztráty budoucnosti do strachu z hmatatelných, ale druhořadých problémů.
Svět je plný různých nebezpečí. Společnosti, státy, ani mezinárodní organizace ale nemohou čelit všem problémům najednou. Je tedy zcela nevyhnutelné, že si mezi nimi vybíráme, kam napřeme své obavy i zdroje. Proč ale dlouhodobě neřešíme, či přímo přehlížíme problémy, které ohrožují samotnou existenci života na planetě i fungování současného mezinárodního řádu? A proč se naopak fixujeme na hrozby, které jsou z dlouhodobého pohledu druhořadé?
Vycházíme-li z dostupných faktických znalostí, pak lze jen těžko popírat, že lidstvo čelí výzvám, které podkopávají samotné základy soužití na této planetě. Situace je opravdu vážná, jak nám neustále připomínají zprávy různých expertních těles a organizací.
Jednou z nich je Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC), jehož letošní závěry opět přináší velmi neveselé čtení. Aktuální prognózy vývoje klimatu jsou bohužel ještě horší, než jsme si donedávna mysleli. IPCC konstatuje, že vysoké riziko závažných či dokonce nevratných dopadů lze očekávat již při relativně nižším oteplení, často pouze v řádu 1,5–2 °C oproti předindustriálnímu období. Hranici 1 °C jsme přitom už překročili a souhrn současných opatření nás směřuje nad 3 °C během života dnes narozených dětí. „Okno příležitosti k zajištění žitelné a udržitelné budoucnosti pro všechny se rychle zavírá,“ tvrdí panel. Jednat je proto třeba začít okamžitě, změny musí být „rychlé a dalekosáhlé“.
Optimističtější není ani časopis Bulletin of the Atomic Scientists. Ten na svých „hodinách posledního soudu“ (Doomsday Clock) posouvá pomyslný čas, který lidstvo dělí od jaderné katastrofy. V roce 2023 zbývá pouhých 90 vteřin, což značí „bezprecedentní nebezpečí“, kdy jsme „nejblíže globální katastrofě, co jsme kdy byli“. Hlavní příčinou je válka na Ukrajině, konkrétně Putinovy výhrůžky či ostřelování jaderných elektráren. Tato válka ale bohužel jen zhoršuje dlouhodobě nepříznivé trendy. Nezávisle na ní dochází také k modernizaci či navyšování jaderných arzenálů stávajících jaderných mocností, neposouvají se jednání s Íránem či Severní Koreou. Hrozí, že brzy odpadne i poslední z kontrolních smluv mezi USA a Ruskem. Jadernou válku přitom nemusí spustit jen cílený útok, ale také selhání techniky, nedorozumění či chyba v úsudku. Právě pro omezení těchto rizik jsou smlouvy a diplomacie zcela zásadní.
Vycházíme-li z dostupných faktických znalostí, pak lze jen těžko popírat, že lidstvo čelí výzvám, které podkopávají samotné základy soužití na této planetě. ... Aktuální prognózy vývoje klimatu jsou bohužel ještě horší, než jsme si donedávna mysleli.
Podobně varovné trendy zaznamenáme i v socioekonomické oblasti. Nemusíme přitom ani opakovat pro mnohé vzdálené teze o vykořisťování globálního Jihu či malém pokroku při řešení extrémní chudoby (aktuální zpráva OSN k udržitelnému rozvoji např. konstatuje, že současná úroveň hladu ve světě je nejhorší od roku 2005). Stačí se podívat na situaci střední třídy v nejbohatších zemích světa – tedy skupiny, která by měla na globálním kapitalismu vydělávat. Její situace se ale podle Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) už třicet let nezlepšuje. Reálné příjmy stagnují či klesají, životní náklady rostou a sociální mobilita funguje hlavně sestupným směrem. Mladá generace je „jednou z nejlépe vzdělaných, ale přesto má nižší šance dosáhnout stejného životního standardu jako její rodiče.“ Citovaná zpráva přitom vyšla už v roce 2019 – před pandemií, energetickou krizí či dvoucifernou inflací.
V podobném tónu bychom mohli pokračovat. Pojďme se ale místo toho podívat, co mají tyto tři problémy společného. Zaprvé se jedná o fenomény, které ohrožují samotné základy způsobu života, jak jsme na něj zvyklí. V terminologii Ortwina Renna a jeho kolegů se jedná o „globální systémová rizika“, která znamenají ohrožení systému jako celku, ne pouze jeho částí. Změna klimatu a jaderná válka jsou hrozbou pro samotné materiální předpoklady života na Zemi. Socioekonomické napětí a chudnutí nejchudších i donedávna zajištěných obyvatel pak delegitimizuje společenský řád a destabilizuje vládnutí, a to na všech jeho úrovních – lokální, národní i globální.
Zadruhé jde o úzce propojené a vzájemně se umocňující problémy, které se slévají do jednotné „polykrize“, použijeme-li možná až příliš módní termín, který zpopularizoval zejména Adam Tooze. Instituce národního i globálního vládnutí jsou čím dál zahlcenější a jejich kapacita řešit problémy naráží na lidské, technologické i politické limity. Řešení jedné krize navíc často přináší náklady v jiných oblastech. Střety o globální distribuci těchto nákladů přispívají k rostoucímu geopolitickému napětí, které dále znesnadňuje řešení globálních problémů a zdůraznňuje odlišnosti na úkor sdílených zájmů.
Zatřetí, navzdory naléhavosti výše uvedeného, tyto otázky současnou politikou hýbou buďto nedostatečně – neadekvátně svému významu a v porovnání s jinými tématy – nebo vůbec. To neplatí pouze v Česku, které je ke změně klimatu, kontrole zbrojení či sociální otázce tradičně vlažné, ale v různé míře prakticky všude na světě. V Česku a Evropě to lze jistě pochopit s odkazem na bezprostřední význam brutální války na Ukrajině, které patří většina naší pozornosti. Válka ale výše zmíněné problémy, nenahrazuje, ale ještě umocňuje: nepřímo, tedy navázáním potřebných zdrojů, které potom musí zákonitě chybět jinde, i přímo, tedy extrémním ničením planety i ekosystémů (ekocidou) v průběhu válečných operací, zvyšováním rizika jaderné války, i socioekonomickými náklady.
Polykrize tedy sice může ohrožovat samotnou existenci naší planety, politicky však netáhne. Imaginaci veřejnosti i bezpečnostních elit namísto toho dlouhodobě dominují úplně jiná témata. Často se jedná o problémy, které sice jsou globálního charakteru, ale vnímáme je spíše v perspektivě lokálních dopadů a naším vlastním kulturním prizmatem.
Typickými příklady jsou migrace, terorismus a hybridní hrozby. Ve všech případech jde o vysoce komplexní výzvy, k jejichž uchopení je třeba kombinace různých hledisek: humanitárního, sociálního, ekonomického, rozvojového či vzdělávacího. Vlády i společnosti k nim ale přistupují primárně bezpečnostní optikou, v níž jsou tyto jevy redukovány na hrozby. Ruku v ruce s tím pak přichází jejich personifikace do děsivých obrazů vypočítavého migranta s iPhonem, islámského teroristy či ruského agenta.
V Česku máme v tomto kontextu nejintenzivnější zkušenost s migrací, kdy toto téma po roce 2015 zcela ovládlo veřejnou debatu. Jak ukazují třeba výzkumy Jana Kováře, média i politici k tématu přistoupili v naprosté většině právě optikou bezpečnostní hrozby. Elity se tak staly aktivními spolutvůrci pociťovaného ohrožení; připomeňme si hesla „Stop imigrantům a Drahošovi“ či „Ani vítač, ani kývač“. Tyto postoje ale rezonovaly i ve veřejném mínění, kdy např. průzkumy Eurobarometru ukazovaly pro Česko vyšší znepokojení než pro téměř všechny ostatní, i tak silně vyděšené, státy EU.
Obraz migranta splynul právě s obrazem teroristy, a to na základě etnických, rasových či kulturních stereotypů. To ostatně známe i ze zemí, kde se obavy z terorismu staly klíčovým politickým faktorem: tedy třeba Spojených států, Spojeného království a dalších zemí západní Evropy. Dodejme, že v těchto zemích vedl strach z terorismu k řadě plíživých opatření, která významně podkopávají občanské svobody. Ta se vlažnějšímu Česku naštěstí víceméně vyhnula.
Velmi významnou roli naopak v české debatě sehrály hybridní hrozby a zejména dezinformace. V knize Politics of Hybrid Warfare, která vyjde v příštích měsících, spolu s Janem Danielem ukazujeme, jak se „hybrid“ stal ústředním pojmem nového chápání bezpečnosti v Česku, NATO i EU. Odhalování dalších a dalších hybridních hrozeb se tak stalo ústředním posláním i výnosným zdrojem sociálního a politického kapitálu pro řadu byrokratů, novinářů, aktivistů i politiků. Nejasná představa „hybridního“ nebezpečí také posloužila jako užitečný nástroj vymezení se proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi.
Migrace, terorismu a hybridních hrozeb se evropské společnosti nepochybně skutečně bojí (či bály). Přesněji řečeno: Tyto problémy se podařilo se významněji politizovat a směřovat k jejich údajnému či skutečnému řešení velké množství zdrojů v podobě pozornosti, času, energie i finančních prostředků. To vše i přesto, že tento důraz lze jen těžko odůvodnit čistě faktickými argumenty – a to zvláště ve srovnání třeba právě s vědeckým konsensem na závažnosti změny klimatu.
Můžeme tedy dokola opakovat, že migrace má řadu pozitivních dopadů z demografického, sociálního i ekonomického hlediska. Stejně tak lze znovu poukazovat na to, že počet obětí teroristických činů je v Evropě i Severní Americe zanedbatelný. Obdobně můžeme jmenovat výzkumy poukazující na velmi omezený vliv dezinformací na veřejné mínění či volební chování – v Česku třeba od Jonáše Syrovátky nebo Vojtěcha Bahenského. Takové argumenty obvykle brzy narazí na hradbu nepochopení, podezřívavosti či prostého nezájmu.
O holé informace a argumenty totiž v politice téměř nikdy nejde, a tím méně ve vypjaté debatě o tom, co nás ohrožuje. Obrazy migrace, hybridu či terorismu politicky fungují také proto, že si účinně hrají s naší imaginací, vzbuzují emotivní reakce a brnkají na zažité myšlenkové vzorce. Nabízejí také zdánlivá, ale lehce srozumitelná řešení. Problémem podle nich není naše vztahování se k planetě a k sobě navzájem, vystačí si místo toho s představami o „shnilých jablcích“, která hrozí „otrávit“ naše společnosti kulturní odlišností, sklonem k násilí či nepřátelskými narativy.
Místo hledání hlubších příčin tak stačí aktivovat známé bezpečnostní rutiny a pokusit se tyto barvité běsy „vyloučit“ z imaginárního těla společnosti, či je v něm alespoň „zapouzdřit“. O úspěšnosti tohoto snažení svědčí nejlépe to, s jakou pravidelností se pocity ohrožení migrací, terorismem či nějakou variantou konspiračních či nepřátelských narativů ve vlnách vrací přinejmenším poslední dvě století.
Dosavadní argument by se tedy dal shrnout tak, že pozornost naší politické imaginace i konkrétních politik je příliš málo upřená na globální systémová rizika, jakými jsou klimatická krize, jaderná válka, socioekonomické napětí a mnoho dalších. Příliš mnoho se naopak zabýváme relativně méně závažnými otázkami, jakými jsou migrace, terorismus a hybridní hrozby. Tyto problémy navíc uchopujeme nešťastným způsobem, kdy je redukujeme na hrozby bezpečnostní.
...pozornost naší politické imaginace i konkrétních politik je příliš málo upřená na globální systémová rizika, jakými jsou klimatická krize, jaderná válka, socioekonomické napětí a mnoho dalších. Příliš mnoho se naopak zabýváme relativně méně závažnými otázkami, jakými jsou migrace, terorismus a hybridní hrozby. Tyto problémy navíc uchopujeme nešťastným způsobem, kdy je redukujeme na hrozby bezpečnostní.
Znamená to ale, že se systémových rizik méně bojíme, či je méně vnímáme? Domnívám se, že se především obou typů problémů bojíme trochu jinak. Podíváme-li se blíže na podobu našich obav, lépe porozumíme také odlišným politických odpovědím – a snad i pochopíme, co tyto zdánlivě oddělené problémy spojuje.
Na pomoc si zde můžeme vzít rozlišení mezi strachem a úzkostí, které vychází z existenciální filozofie a psychoanalytické sociální teorie, ale pro analýzu společnosti jej rozpracovali zejména R. D. Laing a Anthony Giddens. V této tradici chápeme strach a úzkost jako dva příbuzné a propojené, ale ve svých důsledcích odlišné pocity či stavy, které jsou způsobovány stejně tak širšími společenskými vztahy jako individuálními problémy.
Strach je konkrétní a hmatatelný, protože se vztahuje k uchopitelnému zdroji ohrožení (skutečného či domnělého) – pavouk, pád z výšky, terorista či ruský agent. Úzkost je oproti tomu mnohem neurčitější stav, který je velmi složité připsat jednotlivému hmatatelnému zdroji. Jde spíše o obecný a nejasný, ale o to nepříjemnější pocit existenciální nejistoty či znepokojení. Úzkost je mlhavé očekávání bolestivých událostí, u nichž nevíme, odkud přesně přijdou.
Strach má ve své podstatě jasné a jednoduché řešení – bojovat či utéct. Zážitek strachu nás proto mobilizuje, a to jako jednotlivce (vlnou adrenalinu při konfrontaci objektu našich obav), ale i celé společnosti či jejich části (společenskou mobilizací proti údajné či skutečné hrozbě). Úzkost naopak paralyzuje a ve svém důsledku podemílá naši schopnost fungovat v každodenním životě i v rámci společenství, jak ukazuje třeba zmíněný Giddens.
Úzkost se zadírá hluboko pod kůži i do vláken mezilidských vztahů a vede ke stavům permanentního napětí či nervozity. Podle řady současných autorů, třeba sociologa Williama Daviese nebo politoložky Andreji Zevnik (a jejích spoluautorů), jsou tyto úzkostné „nervózní stavy“ typickým rysem dnešních společností, vyčerpaných erozí sociálních vazeb, úpadkem veřejných služeb i přívalem jedné krize za druhou. Tuto tezi potvrzují i data o vzestupu úzkostných poruch ve většině zemí světa, která pak ještě dále umocnila pandemie Covid-19.
S oporou v této literatuře si dovolím tvrdit, že k těmto široce rozšířeným úzkostným stavům přispívají právě i zmíněná globální systémová rizika, tedy např. hrozba klimatického kolapsu a jaderné války, nebo pozvolný rozpad socioekonomického řádu. Tato rizika jsou totiž příliš neurčitá. Ne proto, že bychom je snad neznali, ale proto, že nevíme, v jaké konkrétní podobě přijdou a kdy přesně se tak stane. Jejich důsledky jsou zároveň příliš děsivé a nehmatatelné; popsané a částečně i zažité, ale zároveň obtížně představitelné.
Systémová rizika nemají charakter hrozby, které by se dalo čelit krátkodobou mobilizací k boji či útěku. Měřeno horizontem běžného života se tedy mohou zdát jako neřešitelná. Ne proto, že bychom nevěděli, že klimatické změně můžeme čelit dekarbonizací, jaderné válce předcházet kontrolou zbrojení, a nerovnosti odstraňovat přerozdělením. To samozřejmě víme, ale uskutečnění těchto kroků by často znamenalo naprosto zásadní změnu nejen v uvažování, ale i chování na úrovni jednotlivce, států i lidstva jako celku. To vše bez jakékoliv záruky, že to nakonec dobře dopadne.
Globální systémová rizika nás připravují o budoucnost. Ne snad proto, že by po dnešku nutně nepřišel zítřek (i když ani to se bohužel nedá vyloučit), ale že ten zítřek bude nevyhnutelně jiný, obtížně předvídatelný, ale pravděpodobně horší. Přiměřená jistota, že život bude v budoucnosti probíhat podobným způsobem, je přitom podle Lainga i Giddense jedním z předpokladů, jak se úzkosti bránit. O takovou jistotu se dnes ale opírat nemůžeme.
Chybí-li očekávání příznivé budoucnosti, pak se logicky rozpadá také důvěra ve společenský řád, který by ji měl garantovat, či dokonce existenci sdílené reality jako takové. Symptomy těchto procesů můžeme pozorovat v úpadku legitimity demokratického vládnutí či nahlodání „epistemického konsenzu“ (shody na tom, co je pravdivé), který se zrcadlí právě v popularitě „alternativních fakt“ či konspiračních teorií. Ke zborcení řádu však (zatím) nedochází, a to na národní ani planetární úrovni.
Proti setrvalé úzkosti totiž existuje silný obranný mechanismus: napětí lze účinně uvolňovat převedením pozornosti na jiné, lépe představitelné hrozby. Nehmatatelnou úzkost lze přetvářet ve hmatatelný strach pomocí konstrukce zdánlivě řešitelných běsů: migrace, které lze údajně zamezit hraničními ploty; terorismu, kterému se lze zdánlivě bránit sledováním populací; dezinformací, které se zdají být řešitelné vypínáním webů, factcheckingem či mediálním vzděláváním.
Globální systémová rizika nás připravují o budoucnost. Ne snad proto, že by po dnešku nutně nepřišel zítřek (i když ani to se bohužel nedá vyloučit), ale že ten zítřek bude nevyhnutelně jiný, obtížně předvídatelný, ale pravděpodobně horší.
Nahromaděné úzkosti můžeme krátkodobě ulevit, pokud si ji převedeme ve strach či nenávist projektovanou do archetypální a dehumanizované postavy islámského teroristy, nepřizpůsobivého migranta, případně „proruského švába“. Tato „řešení“ navíc nevyžadují zásadní změnu našich životů. V diskurzu migrace, terorismu či hybridních hrozeb nejsme nikdy problémem „my“, ale vždy jsou to „ti druzí“. Pokud hledáme nějaké slabiny u sebe, pak je to v podobě nedůslednosti či naivity, která údajně nedovoluje tvrdě a jasně bránit naše hodnoty či způsob života.
Při takovém pohledu na svět se otázka budoucnosti neklade, alespoň ne ve skutečně závažné podobě. Zítřek má prostě zůstat pokračováním včerejška či dneška. Taková „budoucnost“ se pak jeví na dosah – stačí jen, abychom zůstali „pevní“ a příliš toho neměnili. Jakkoliv je tedy obava z migrantů, teroristů, špionů či dezinformátorů pro mnohé bezesporu autenticky děsivá, pro rozkolísané identity či společenské řády funguje spíše jako kotva a stabilizátor. Dobře pojmenované nebezpečí totiž může být paradoxně zdrojem uspokojení a bezpečí v pocitu, že svět dává smysl, víme, kdo jsme, kam směřujeme a co máme dělat dál (tzv. ontologické bezpečí).
Převádění úzkosti ze ztráty budoucnosti do strachu z hmatatelných, ale druhořadých problémů, je tedy formou politického zklidňování znejistěných populací. Na jedné straně lze tento přístup politikům a institucím jen stěží vyčítat. Zajištění bezpečnosti je považováno za základní úkol státu nejpozději od Hobbese – a státy a jejich bezpečnostní aparáty pochopitelně hledají (a nepřekvapivě nacházejí) nebezpečí tam, kde jsou na něj tradičně zvyklí.
Na druhé straně nás tato logika zavádí do bludného kruhu, a to prostou kumulativní silou nezamýšlených důsledků nereflektovaných rozhodnutí – tedy převážně nezáměrně a bez úmyslů konkrétních aktérů. Soustředění zdrojů na dobře představitelné běsy vede k upozaďování globálních systémových rizik. Ta však s přibývajícím časem ještě nabývají na vážnosti. Budoucnost se s každým dalším odkladem nadále rozplývá a úzkostné napětí je čím dál silnější. Pokud toto napětí zklidňujeme soustředěním se na „pohodlné“ hrozby, pak systémová rizika nejen přehlížíme, ale také dále prohlubujeme: ať už přímo, nebo nepřímo.
Mezi naší otupělostí vůči dalším a dalším zprávám o eskalaci klimatických, jaderných či sociálních rizik, a periodickým panikařením z migrace, terorismu či hybridních hrozeb je tedy jasná souvislost. Pokud máme ale vykročit z tohoto bludného kruhu, nepůjde to bez překonání převládajících vzorců přemýšlení o bezpečnosti, které stále dominují veřejným debatám i institucím. Do nejisté budoucnosti musíme vykročit úzkosti vstříc, nikoliv pokračovat v jejím překládání do barvitých a politicky pohodlných běsů.