„Postupte dozadu“: obrat k neliberalismu ve střední a východní Evropě

„S liberální nedemokracií je konec. Krásný den! Krásný den! Krásný den!“
Viktor Orbán

“Postupte dozadu’ zněl pokyn, který jsem jednou zaslechl v tramvaji ve Varšavě. Navrhuji z něj udělat výzvu mocné Internacionály, která nikdy nespatří světlo světa. Tak zní úvodní věty památného článku Leszka Kołakowského s názvem „Jak být konzervativním liberálním socialistou“.

„Postupte dozadu“ by vskutku mohl být vhodný název článku, který se zabývá současnou regresí liberální demokracie v Kołakowského rodném Polsku a jiných částech střední a východní Evropy více než tři desetiletí od konce komunistické nadvlády a téměř dvacet let od vstupu do Evropské unie.  

„Postupte dozadu“ by vskutku mohl být vhodný název článku, který se zabývá současnou regresí liberální demokracie...

„Rückschlag“, regrese, je výraz, jímž maďarský politický myslitel Oszkár Jászi ve dvacátých letech dvacátého století popsal svou zemi za Horthyho režimu. Jde o pojem převzatý z psychoanalýzy: v dobách krize znovu vystupují na povrch staré struktury. Staré struktury, které se v současnosti navrací do popředí, nepocházejí z doby komunismu, jak se nás někteří lidé snaží přesvědčit,  jsou to spíše starší, předkomunistické struktury, které se znovu objevují v našem diskurzu a politické praxi. 

Když se Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán, lídři Polska a Maďarska, na podzim roku 2016 setkali v Krynici, oslavovali brexit a volali po „kontrarevoluci“ v Evropě. Kdysi se disidenti ze Solidarity a Charty 77 setkávali na polsko-československé hranici a plánovali demokratické strategie pro opozici. V současné době se dva bývalí disidenti, kteří reprezentují dvě země, dlouho považované za příklady úspěšné transformace ve střední a východní Evropě po roce 1989, setkávají v Tatrách, aby volali po „kontrarevoluci“ v Evropě.

Regrese k neliberalismu postihuje instituce a procesy liberální demokracie

Regrese k neliberalismu nepostihuje země v regionu stejnou měrou a typická je pro ni zejména eroze klíčových institucí a procesů liberální demokracie, především dělby moci a právního státu (nezávislost justice). Dalším doprovodným projevem tohoto procesu je útok na nezávislá média: veřejnoprávní média v obou zemích kontroluje vláda, přestože v Polsku zůstávají vlivná i některá soukromá média. Jsou zpochybňovány základní principy a hodnoty liberální demokracie, zejména v Polsku a Maďarsku, menší měrou i jinde.

„Nový stát, který budujeme, je neliberální stát, nonliberální stát.“ („Jestliže je něco neliberální, ještě to nutně neznamená, že to je nedemokratické.“) Viktora Orbána proslavil projev z roku 2014, ve kterém si od Fareeda Zakarii vypůjčil koncept „neliberální demokracie“, aby „teoreticky obhájil“ posun svého režimu k autoritarismu. 

K heslu, které Zakaria pojímal jako varování před šířením režimů s volbami, ale bez právního státu, se hrdě přihlásila skupina velmi asertivních, konzervativních kritiků liberalismu (z polských autorů můžeme zmínit Legutka, Krasnodębského, Cichockého, Wildsteina) a pojala je jako ctnost. Liberální důraz na ústavnost, brzdy a protiváhy a právní stát je prezentován jako prostředek, jímž elity, spojované s EU nebo nevolenými, zdánlivě politicky neutrálními institucemi typu Ústavního soudu nebo centrální banky, omezují svrchovanost lidu. Cílem je, Kaczyńského slovy, dostat se ze svěrací kazajky „ústavního imposibilismu“. S neomezenou svrchovaností lidu je nutně spojena svrchovanost národní. Národní státy musí zůstat klíčovými subjekty domácí i zahraniční politiky. Musí zůstat etnicky definovaným národem, který je chráněn před externími vlivy, ať už uprchlíky nebo institucemi EU.

„Pes, který neštěkal“ 

Jak jsme z takového výchozího stavu dospěli až sem, tj. jak jsme se od roku 1989, kdy došlo k přechodu k liberální demokracii, dostali k „pokušení neliberalismu“ v posledním desetiletí? Jistě, někteří přední polští intelektuálové před takovýmto vývojem včasně varovali. Bronisław Geremek, historik a prominentní postava polské demokratické opozice, v červnu 1990 varoval před třemi nebezpečími, jimž čelila nově se rodící demokracie. Zaprvé před populismem spojovaným s rozšířenými egalitářskými iluzemi. Zadruhé před „pokušením nastolit vládu pevné ruky“. A zatřetí před nacionalismem, mocnou silou kolektivního odporu proti komunismu, který by se v destabilizované společnosti mohl zvrátit v šovinismus. Adam Michnik, přední postava polského disidentského hnutí a od roku 1990 redaktor deníku Gazeta Wyborcza, na jaře 1991 na konferenci v Krakově varoval před hrozbami nacionalistického fundamentalismu, který usiluje o omezení demokratické debaty, a náboženského fundamentalismu, tj. pokušení zrušit oddělení náboženství a sekulární veřejné sféry. A konečně je zde způsob myšlení „my vs. oni“, který zůstal zakořeněný ve společnosti, jež byla po desítky let v opozici vůči totalitnímu státu, a který neskýtá vhodné podmínky pro rozvoj pluralismu. 

Tato varování se ukázala jako lichá, takže jsme je zařadili do kategorie „pes, který neštěkal“. Maďarsko a Polsko byly považovány za příklady úspěšné transformace po roce 1989 a v roce 2004 Maďaři a Poláci spolu s Čechy, Slováky, Slovinci a Pobalťany vstoupili do EU, což se v té době považovalo za dovršení jejich demokratické transformace. Jak tedy vysvětlit současné odmítnutí liberalismu? Můžeme nabídnout několik vysvětlení, která se vzájemně nevylučují.

A konečně je zde způsob myšlení „my vs. oni“, který zůstal zakořeněný ve společnosti, jež byla po desítky let v opozici vůči totalitnímu státu, a který neskýtá vhodné podmínky pro rozvoj pluralismu. 

Pět hypotéz pro odmítnutí liberalismu 

První hypotéza. V diskusi na Západě je nejrozšířenější hypotéza o růstu populismu, která má socioekonomický základ a kterou můžeme shrnout sloganem „vítězové vs. poražení“ transformací po roce 1989, což pěkně doplňuje argument o poražených globalizace a úbytku podpory pro liberalismu ze strany střední třídy. Samozřejmě je nepopiratelné, že existují podstatné rozdíly mezi různými regiony a je obrovský rozdíl mezi hlavními městy a velkoměsty na jedné straně a malými městy a venkovem, které netěžily z podílu na prosperitě své země (trickle-down efekt), na straně druhé. Liberální stoupenci volného trhu, kteří byli u moci (Balcerowicz v Polsku, Klaus v České republice a Bokros v Maďarsku), ve střední a východní Evropě bezmála dvacet let zanedbávali sociální otázku, čehož se později chopil Fidesz a PiS (vládnoucí strana Právo a spravedlnost – pozn. red.), když se s pomocí štědrých sociálních dávek dostaly k moci. Úpadek socialistických stran je rovněž spjatý s tímto paradoxem: staly se kulturně „levicovými“ (liberálními) a ekonomicky pravicovými (protržními); a v obráceném slova smyslu to platí pro konzervativce, kteří se kulturně posunuli dál napravo a v „socioekonomických“ otázkách nalevo. Populistické odmítnutí politického liberalismu je v tomto pojetí cena za tichou dohodu, kterou populisté uzavřeli s ekonomickým liberalismem.

Druhá hypotéza. Výzva, kterou pro liberalismus představuje nacionalismus. Migrační krize v roce 2015 byla katalyzátorem (nikoli příčinou) mohutného vzedmutí politiky identity, založené na organickém konceptu národa. Musíme mít na paměti, že z historických důvodů měl převažující koncept národa ve východní a střední Evropě blíže k německému Kulturnation než k francouzskému „národu občanů“. Pro staré národy, které přišly o vlastní státnost a jejichž „samotná existence nebyla samozřejmostí“ (Kundera), tj. jejichž existenci nebylo možné brát za danou, byly v 19. století klíčovými složkami jejich národnosti jazyk, kultura a náboženství, a tyto národy později usilovaly o politické uznání a vlastní státnost. Velký maďarský politický myslitel István Bibó ve svém díle Bída malých států ve východní Evropě (český překlad 1996 – pozn. red.) tvrdí, že demokracie je ohrožená, a dokonce se může objevit hrozba fašismu, když se „věc národa a věc svobody dostanou do vzájemného rozporu“. Jinými slovy u národů střední a východní Evropy, jejichž státnost, a dokonce samotná existence je křehká, bude mít kolektivní svoboda národa přednost před individuálními svobodami, které jsou základem liberální demokracie. Hlavním úkolem státní moci je tak ochrana národa (včetně jeho kulturní identity), argument, který je o to silnější v situaci, kdy se k demografickému poklesu přidává migrační vlna. Demografické paniky a obav z „velké výměny obyvatelstva“ mohou politické elity (Orbán, Kaczyński, ale také Fico na Slovensku a Babiš v České republice) využít o to snáze, že je složení obyvatelstva v tak očividném protikladu k skladbě obyvatelstva v západní Evropě. Druhá světová válka, populační ztráty a vysídlení obyvatelstva vytvořily v regionu homogenní národní státy. Železná opona v době studené války to jen umocnila: člověk se nemohl dostat ven ani dovnitř. Obyvatelé střední a východní Evropy nezažili migraci z bývalých kolonií do západní Evropy. Nesdílejí její postkoloniální pocit viny, který, z jejich hlediska, vysvětluje přijímání neevropských uprchlíků a velkorysou podporu multikulturalismu. Orbánovými slovy „buď budeme mít národní vládu, Maďarsko zůstane maďarské a budeme mít evropskou Evropu. Anebo budeme mít internacionalistickou vládu, kterou bude v zásadě formovat George Soros. A naše země se stane zemí migrantů.“

Třetí hypotéza. Kulturní války. Ryszard Legutko, prominentní polský konzervativní myslitel a poslanec Evropského parlamentu za PiS, ve své knize Démoni demokracie, totalitní pokušení ve svobodné společnosti tvrdí, že liberalismus se dnes stal závažnou hrozbou, což je pohled, který sdílí celá řada konzervativních ideologů. Komunisté, říká, byli posedlí třídou a liberálové jsou posedlí pohlavím (gender), sexuální orientací a rasou. Cíl však zůstává stejný: rozklad rodiny, národa a církve. Liberální konsenzus z období po roce 1989 je pryč, tvrdí Legutko, EU nyní prosazuje levicově-liberální agendu, včetně sňatků homosexuálů, práv leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob, potratu a multikulturalismu, čemuž všemu je třeba se bránit. Tento diskurz o dekadentní Evropě nepostrádá určitou přitažlivost ve společnosti, která má celkově konzervativnější sklony než společnosti v západní Evropě. Sociální liberalismus v podstatném ohledu rozděluje jednotlivé země v regionu, ale také všechny tyto země na jedné straně a země v západní Evropě na straně druhé.

Čtvrtá hypotéza. Skutečnost, že liberalismus byl ve střední a východní Evropě, historicky a sociologicky vzato, slabý. Z historického úhlu pohledu je liberalismus importem ze Západu. Bylo to dáno socioekonomickými důvody jako jsou méně rozvinutá města, buržoazie, kterou často tvořily německé a židovské menšiny, a relativně slabá občanská společnost. 

Byla zde liberálnědemokratická politická tradice, která sahala do období po roce 1848. V období rakousko-uherského vyrovnání (Ausgleich, 1867–1918) maďarská šlechta – osobnosti jako baron József Eötvös, „maďarský Tocqueville“ – přijala liberalismus a postavila parlament, který byl (větší!) kopií parlamentu ve Westminsteru. Rakousko-maďarská liberální tradice ale nepřežila konec mocnářství: maďarské liberály umlčelo trauma Trianonu (ztráta třetiny Maďarů, kteří žili v nástupnických státech); Rakušané se přesunuli do Ameriky (Hayek, von Mises, Schumpeter), kde se stali klíčovými osobnostmi chicagské školy zastánců volného trhu. Češi se těšili z období liberalismu za první republiky (1918–1938) za filozofa-krále Tomáše Masaryka, ale tato republika nepřečkala Mnichov a zradu západními liberálními demokraciemi, Británií a Francií. Většina ostatních zemí ve střední a východní Evropě se v meziválečném období postupně posouvala směrem k poloautoritářským režimům.  

K obnově liberalismu v politickém a filozofickém smyslu došlo až v sedmdesátých letech v souvislosti s úpadkem marxismu po porážce pražského jara a vznikem disidentského hnutí a hnutí za lidská práva. Byl rehabilitován jazyk lidských práv (v protikladu k revizionistickému handrkování o možnosti, resp. nemožnosti reformy socialismu) a význam občanské společnosti v boji proti diktatuře. V této souvislosti se tak na rok 1989 můžeme jednoznačně dívat jako na liberálnědemokratickou revoluci s trojí dimenzí: lidská práva a právní stát, občanská společnost jako neodmyslitelná součást demokratické obnovy a Evropa jako cíl a nutné ukotvení nových demokracií. 

Intelektuálové z řad bývalých disidentů však byli záhy zastíněni a jejich liberální odkaz se dále nerozvíjel. Václav Havel jako český prezident byl symbolem liberálních hodnot, přestože reálnou moc měl ve svých rukách jeho hlavní rival a pozdější nástupce Václav Klaus, žák Margaret Thatcher (trhy, silný národní stát a „neexistuje nic takového jako společnost“), který se později stal podporovatelem a hostujícím řečníkem na kongresech Alternativy pro Německo. Viktor Orbán začal jako liberál vyznávající ideály roku 1989, který byl se Sorosovým stipendiem vyslán na semestr do Oxfordu, kde studoval koncept občanské společnosti. Dnes se v Maďarsku občanská společnost omezuje a pojem open society Karla Poppera se proměnil v nebezpečný princip liberální ideologie. „(Otevřená společnost) je možná nejvlivnější a nejzhoubnější závěr, k němuž dospělo poválečné západní myšlení. Jeho význam je mimořádný, protože v dnešní době je otevřená společnost – můžeme s klidem říci – jediná intelektuální škola Západu, kterou lze pokládat za ideologicky konzistentní“ (řeč na Korvínově univerzitě, 2018). Lidé chtějí „demokratické, ne otevřené společnosti“, uzavírá Orbán.

Pátá hypotéza. Konec liberálního cyklu období po roce 1989. Jestliže v roce 1989 byla na pořadu dne demokracie, tržní ekonomika a Evropa, k dvacátému výročí jsme mohli prohlásit „úkol splněn“. S jednou výhradou: všechny tři principy byly v krizi. Následující dekáda pouze dovršila, co bylo jasné už tehdy: liberální cyklus období po roce 1989 se uzavřel. 

Bylo by však zavádějící chápat tento cyklus jako pouhou „východní“ aberaci, která nás opožděně staví před otázku, zda bylo prozíravé rozšířit EU na východ o země, z nichž některé dnes otevřeně napadají například principy právního státu, na nichž je založena. Růst populistického hnutí, které se staví proti liberalismu, jsme totiž v uplynulých letech viděli i v zemích, jako jsou Spojené státy nebo Spojené království, které jsou považovány za hlavní bašty liberální demokracie v poválečném období. Když vyhrál Trump a byl odhlasován Brexit, bylo to zadostiučinění pro Orbána a Kaczyńského a několik dalších. Už nebyli zpátečníky z východní Evropy, ale spíše předvojem populistického nacionalismu, který otřásl liberálním řádem období po roce 1989.

Růst populistického hnutí, které se staví proti liberalismu, jsme totiž v uplynulých letech viděli i v zemích, jako jsou Spojené státy nebo Spojené království, které jsou považovány za hlavní bašty liberální demokracie v poválečném období.

Meze neliberalismu 

Posun k neliberalismu však má své meze. Je-li cílem Orbána a Kaczyńského překreslit evropskou politickou krajinu s pomocí takových postav jako Salvini nebo Le Pen, pak transevropská povaha tohoto problému ukazuje, jak klíčová je rezistence institucí EU a politická vůle setrvat při hodnotách a principech, na nichž byla EU založena.

Možná, že se to opožděně začíná dít právě nyní. Poprvé ve svých dějinách EU aktivovala čl. 7 Lisabonské smlouvy, což teoreticky vzato může vést k pozastavení hlasovacích práv členského státu za závažné porušení vlády práva. Vzhledem k tomu, že tento postup vyžaduje jednomyslnost, může se jako účinnější ukázat současné rozhodnutí o podmíněném přístupu k fondům EU pro hospodářskou obnovu po covidu nebo k takzvaným „strukturálním fondům“, které jsou součástí celkového rozpočtu EU a tvoří asi 3 % HDP dotčených zemí. 

Druhé omezení neliberálního trendu můžeme hledat přímo v samotných společnostech ve střední a východní Evropě. Tyto země jsou hluboce rozdělené a jejich politika vysoce polarizovaná. Jistě, Orbán má dnes své učedníky a spojence, jako jsou autoritářští vůdcové Slovinska (Janša) a Srbska (Vučić). Sílí ale také opozice. Starostové a primátoři měst Budapešť, Varšava, Praha a Bratislava vydali v roce 2018 společné prohlášení, v němž vyjádřili nesouhlas s neliberální a euroskeptickou politikou svých vlád. Jediný způsob, jak porazit autoritářské vůdce, je zformovat na platformě obrany liberálních principů široké koalice od zelených nalevo od středu po křesťany napravo od středu. V Polsku v roce 2021 takováto koalice prohrála prezidentské volby o 1 %. V České republice nedávno ve všeobecných volbách široká koalice porazila populistického podnikatele Andreje Babiše. Klíčovým testem pro region však budou nadcházející maďarské volby: porážka Orbánova Fideszu by mohla obrátit vlnu neliberální demokracie ve střední Evropě (text vznikl před posledním Orbánovým vítězstvím – pozn. red.). 

Konečně je zde geopolitické omezení. Pro země střední a východní Evropy není brexit (nebo polexit) reálnou možností: vezmete-li v úvahu destabilizaci, a dokonce válku u vašich sousedů na Východě a hrozbu, kterou představuje asertivní Rusko, dvakrát si rozmyslíte, jestli zabouchnete dveře do EU, a to i se všemi jejími nedostatky. Chcete, aby vaši suverenitu ohrožoval mocný soused, nebo ji raději budete sdílet v rámci EU? 

Orbán, Kaczyński, a nejexplicitněji polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro a maďarská ministryně spravedlnosti Judit Varga, v odmítavých reakcích na obavy EU o stav právního státu ve svých zemích opakovaně přirovnali Evropskou unii k Sovětskému svazu a Brusel k Moskvě. To je samozřejmě skandální a je to urážka pro další Evropany, kteří už nějakých 70 let rozvíjejí evropský projekt, který si spojují s mírem, demokracií a prosperitou. Země Visegrádu se k němu připojily svobodně po referendu a vědí, jak ukázal brexit, že ho také mohou opustit.

Nejpádnější odpověď na absurdní tvrzení, že „Brusel je nová Moskva“, přišla z Kyjeva, když prezident Zelenskyj v živě přenášeném projevu k Evropskému parlamentu v zásadě řekl: „Zoufale se chceme připojit k Evropě, protože se chceme stát liberální demokracií, jejímž ztělesněním je Evropská unie a Evropský parlament.“ Zdálo se, že Orbán a Kaczyński jsou na vážkách mezi ruskou autokracií a evropskou liberální demokracií. Prezident Zelenskyj je chytřejší. Nic člověku nepomůže se zamyslet tak jako vpád ruských tanků do vlastní země. 

Nic člověku nepomůže se zamyslet tak jako vpád ruských tanků do vlastní země.