Academix Revue Proč biologie nerovná se osud
3.
Kreativita
přírody

Proč biologie nerovná se osud

M. W. Feldman a Jessica Riskin

Přeložila Miluše Kotišová

From The New York Review of Books

Copyright © 2022 M.W. Feldman and Jessica Riskin

Academix Revue Proč biologie nerovná se osud

Kathryn Paige Harden, The Genetic Lottery: Why DNA Matters for Social Equality. Princenton University Press , 300 s.

Tento text je prvním překladem z The New York Review of Books, předním světovým periodikem zaměřeným na recenzní esejistiku, se kterým tímto začínáme dlouhodobější spolupráci. M.W. Feldman a Jessica Riskin se ve svém recenzním eseji polemizují s textem Kathryn P. Harden Genetická loterie a jejím kontroverzní myšlenkou, že sociální nerovnosti mají genetické příčiny, a že pokud se progresivci chtějí vypořádat s nerovností, měli by se nejdřív popasovat s tímto faktem.

Jistě znáte podobenství o žábě, která sedí v kotlíku s pomalu ohřívanou vodou, až je nakonec uvařena zaživa. Inu, jelikož změna nastává ponenáhlu, žábě nedojde, že by měla vyskočit ven. Při četbě knihy Kathryn Paige Hardenové Why DNA Matters for Social Equality prý zažijete podobnou zkušenost, upozorňuje s odzbrojující bezelstností autorka. „Jako žábu pozvolna vařenou zaživa,“ píše Hardenová, povede čtenáře svými argumenty „od nekontroverzního předpokladu až k vysoce kontroverznímu závěru“. Ten „nekontroverzní předpoklad“ Hardenové spočívá v daném případě v tom, že sourozenci vyrůstající v téže rodině prožili dětství ve stejném prostředí a padesát procent jejich DNA jim bylo náhodně přisouzeno při početí, a lze na ně tudíž nahlížet jako na subjekty v kontrolované studii genetických odlišností. Optejte se někoho, kdo má sourozence, zda dětství prožili, tak jako jejich sourozenec, ve stejném rodinném prostředí a hned můžete vyloučit, že předpoklad Hardenové je nekontroverzní. Leč odsuňme pro danou chvíli tuto námitku stranou. Trpělivě posečkejme a nechme Hardenovou pozvolna navyšovat teplotu, až dospějeme k jejímu „vysoce kontroverznímu tvrzení“, že „pokud se sourozenci, kteří se liší po genetické stránce, odpovídajícím způsobem liší i svým zdravotním stavem nebo osobní pohodou (well-being) či dosaženým vzděláním, je to důkaz, že tyto sociální nerovnosti způsobují geny“.

Hardenová je přímo zapálená vařička žab. V příjemné pokojové teplotě servíruje čtenářům řadu prvotních předpokladů: pro vědu je zásadní měření; lidé se liší po genetické stránce; geny zapříčiňují kupříkladu hluchotu; recept na kuře na citronu vede sice k různým výsledkům, nikdy se však nemůžeme nadít čokoládových sušenek. Ukolébáni do stavu samolibého uspokojení podobnými neslaně nemastnými postřehy a místy až domáckou atmosférou, náhle se ocitáme uprostřed bublajícího varu kontroverzních výroků: geny rozhodují o naší vyšší nebo nižší inteligenci, bohatství nebo chudobě; každý druh nerovnosti má svůj genetický základ. 

Hardenová má pravdu v tom, že podobná tvrzení jsou kontroverzní, ale nejde o nic nového pod sluncem. Myšlenka biologicky dané inteligenční hierarchie se vynořila již spolu s prvními teoriemi o vývoji člověka. Nikdy zcela nezmizí poté, co je zdiskreditována, pouze mění formu. V roce 1810, rok po uveřejnění první moderní evoluční teorie, dva němečtí lékaři, Franz Joseph Gall a Johann Kaspar Spurzheim, uvedli do života nauku o frenologii v přesvědčení, že velikost částí mozku odráží stupeň duševních schopností jedince a ty bylo možné odhadnout na základě zkoumání tvaru lebky. 

Tato myšlenka se udržela po celé devatenácté století. V roce 1869 si bratranec Charlese Darwina Francis Galton nespokojeně postěžoval, že nemá „čas“ na otřepané banality typu „děti se rodí víceméně stejné“. Galton odmítal „pomýlené domněnky o přirozené rovnosti“ jako moralizující báchorky pro děti a tvrdil, že u měření „hlavy, velikosti mozku, váhy šedé hmoty mozkové, počtu mozkových vláken“ apod. platí „zákon odchylky od průměru“. A stejně tak to prý platilo o „duševních schopnostech“. Galton byl zakladatelem moderní statistiky, již rozvinul spolu s novou naukou eugeniky. Zhruba v té době, v roce 1876, Herbert Spencer, anglický spisovatel, popularizátor vědy a evolucionista, vykládal členům Antropologického ústavu, že lidé se liší objemem, spletitostí a plasticitou „duševní hmoty“ a v závislosti na tom také „úrovní myšlení“. 

Nakonec myšlenka korelování fyzických rysů mozku a lebky s duševními schopnostmi nebo úrovní myšlení vyšla z módy, vypadala totiž poněkud naivní v porovnání s modernějšími metodami, které se tehdy začaly používat. Na počátku dvacátého století se psychologové ve Francii, Německu a Americe jali vytvářet kognitivní testy. Tento přístup se stal vlivným v Americe, především na Stanfordově univerzitě (kde sami vyučujeme). V roce 1916 stanfordský profesor pedagogické průpravy Lewis Terman zveřejnil svou verzi inteligenčního testu, který záhy pronikl do světa vzdělávání, veřejné politiky a různých pracovních oborů. Terman prohlásil, že jeho test odráží nikoli výsledek učení nebo kultury, ale vrozené inteligence. „Všeobecné přesvědčení, že dítě z kultivované rodiny bude mít v testech lepší výsledky už jen proto, jaké výhody mu přináší vyspělejší rodinné prostředí“, bylo, jak deklaroval, „zcela bezdůvodné“: těmto dětem vycházely lepší výsledky „z toho prostého důvodu, že je zvýhodňovala jejich dědičnost“. 

„Dědičností“ měl Terman na mysli biologickou dědičnost, ačkoli nevěděl, co to je ani jak funguje. Jen pět let předtím dánský botanik Wilhelm Johannsen zavedl pojem „gen“ k označení (stále ještě hypotetického) „prvku dědičnosti“. Geny vzápětí zaujaly ústřední místo v biologických teoriích inteligence, zvláště pak když se podařilo objasnit strukturu DNA v roce 1953. Po zmapování lidského genomu kolem přelomu dvacátého století se tyto teorie zaměřily na individuální geny či sekvence nukleotidů v molekule DNA. Ovšem o dvě desetiletí později se pokusy korelovat duševní rysy s takzvanými kandidátními geny opět stočily ke studiu lebečných hrbolků a mozkových vláken.

 

Hardenová, profesorka psychologie na Texaské univerzitě v Austinu, to připouští. „No dobrá,“ nenechá si kazit svůj optimismus, „kandidátní geny nevyšly.“ Nevadí! Biologický esencialismus, zaměřený na prokázání vrozené hierarchie inteligence, po více než dvou staletích empirických selhání i přesto sílí. V závětří na svou příležitost čeká zas nějaký nový přístup. Tentokrát je to „celogenomová asociační studie“ „jednonukleotidových polymorfismů“ u lidí.  

Jednonukleotidový polymorfismus (angl. zkratka SNP) je místo v lidském genomu, které vykazuje různé varianty: alternativní nukleotidy ve své DNA. Průměrný člověk má ve svém genomu kolem 3,1 miliardy nukleotidů a 4 až 5 milionů jednonukleotidových polymorfismů, přičemž genomy jakýchkoli dvou osob jsou totožné zhruba z 99,9 procenta. Celogenomová asociační studie (GWAS) vypočítává statistickou korelaci mezi vzorci variant DNA a konkrétním fenotypem či pozorovatelnou vlastností u zkoumaných osob. Při jedné z prvních celogenomových asociačních studií z roku 2005 badatelé srovnávali genomy osob trpících makulární degenerací sítnice s kontrolní skupinou osob se zdravým zrakem. Zjistili dvě sady jednonukleotidových polymorfismů, kde se skupiny od sebe významně lišily. U komplexních onemocnění, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, však genomové studie neodhalily žádná místa vykazující statisticky významné rozdíly mezi pokusnou a kontrolní skupinou; nicméně existují tisíce míst vykazujících statisticky nevýznamné rozdíly.  V roce 2007 přišli tři genetici s návrhem, že u těchto onemocnění by bylo možné sečíst statistické účinky všech těchto míst v genomu konkrétního jedince, a vytvořit tak všeobecnou bodovací škálu rizika onemocnění touto nemocí.

Doposud žádný z těchto tzv. polygenických indexů ani v nejmenším nenaznačil konkrétní vhodné léčebné opatření, a jejich přínos je proto diskutabilní. Mezitím však této metody využívá čím dál větší počet společenských vědců, zvláště v ekonomii, psychologii a sociologii, ke studiu vlastních témat. Společenští vědci zabývající se „sociogenomickým“ výzkumem vytěžují stávající genetické databáze, jejichž tvorba v posledních letech zlevnila a jsou tedy snadno dostupné, a provádějí celogenomové asociační studie s vidinou „výsledků relevantních pro společenské vědy“. Například tu, kterou Hardenová cituje ve své knize nejčastěji: o „dosaženém vzdělání“. Pro ten který výsledek v životě – ať už předčasné ukončení studií, získání doktorského titulu, otěhotnění v mladistvém věku, zbohatnutí, bankrot – její autoři tvrdí, že se mohou opřít o celogenomovou asociační studii a vytvořit „polygenický index“ či všeobecnou genetickou bodovací škálu, která stanoví pravděpodobnost, s jakou daný jedinec může tuto událost ve svém životě zažít.  

Mezi fenotypy spojovanými s „dosaženým vzděláním“, kde Hardenová cituje genomové studie, jsou „pevná vůle“, „myšlenkové nastavení zaměřené na růst“, „intelektuální zvídavost“, „zaměření na dokonalé zvládnutí“, „sebepojetí“, „motivovanost zkoušet nové věci“ a zvláště pak „rys nazvaný otevřenost zkušenostem, čímž se myslí fakt, že jedinec je zvědavý, dychtí učit se nové věci a je otevřený zbrusu novým zkušenostem“. Hardenová nám ovšem neprozradí, kdo že nazval tento důležitý rys „otevřenost novým zkušenostem“ ani jak se vlastně měří. I mezi samotnými badateli jistě panují neshody stran toho, co tvoří ten který fenotyp na výše uvedeném seznamu, dejme tomu „pevnou vůli“. Každopádně v daleko větší míře než o tom, co je podstatou makulární degenerace. 

Vysvětlení, jak společenští vědci provádějí celogenomové asociační studie a sestavují polygenické bodovací škály, podává Hardenová následovně: „Korelace mezi individuálními jednonukleotidovými polyformismy a fenotypem je odhadována pomocí metody ‚GWAS‘ opírající se o velké vzorky zkoumaných dat… Posléze je vyhodnoceno DNA nového jedince. Pro každý jednonukleotidní polymorfismus je spočítán počet minoritních alel (0, 1 nebo 2) v genomu daného jedince a toto číslo porovnáno s předpokladem korelace mezi SNP a fenotypem získané metodou GWAS, čímž vzniká polygenický index.“

Tento písmenkový guláš v trpném rodu naznačuje, jako by ani nikdo aktivně neprováděl nic z toho všeho zjišťování, měření, počítání, vážení, korelování – nebo jako by se snad jednalo o technické postupy, u nichž je lidská přítomnost zbytná. Nicméně v každé jednotlivé fázi činí nějací lidé interpretační rozhodnutí: jak definovat fenotyp a vybrat osoby, které ho mají zastupovat, jak tyto osoby počítat, jaké vzít v potaz jednonukleotidové polymorfismy, jak je vážit a sdružovat. Rozhodnutí o způsobu interpretace jsou ve vědě pochopitelně zásadní, jenže v knize se setkáváme hlavně se snůškou názorů převlečených za fakta. „Tento polygenický index bude mít běžnou distribuci dat,“ pokračuje Hardenová, zahalujíc do hávu objektivního faktu pouhou domněnku – že už z podstaty existují nějaké kognitivní a osobnostní rysy, jejichž distribuce v populaci opisuje zvonovou křivku, základní to axiom eugeniky. Hardenová poté čtenářům vypráví, že „polygenický index vytvořený na základě  GWAS o dosaženém vzdělání typicky pokrývá zhruba 10–15 procent odchylek ve výsledcích“. I pokud vezmeme v potaz všechny nástrahy vědecké objektivity, polygenický index „vysvětluje“ rozdíly v dosaženém vzdělání asi tak, jako obraz Summertime Jacksona Pollocka zachycuje roční období: jako odraz radikálně subjektivního náhledu tvůrce (což je u abstraktního expresionismu pochopitelně zcela v pořádku).

Pokud se vám podaří nalézt kouzelné kladivo, které vás po každém jeho použití odmění novými zdroji financování a kariérním postupem, nepotrvá dlouho a budete se po svém výzkumném poli rozhlížet, a neuvidíte kolem sebe nic než hřebíky.

Pokud se vám podaří nalézt kouzelné kladivo, které vás po každém jeho použití odmění novými zdroji financování a kariérním postupem, nepotrvá dlouho a budete se po svém výzkumném poli rozhlížet, a neuvidíte kolem sebe nic než hřebíky. A právě celogenomová asociační studie je takovým kouzelným kladivem společenských věd. I makulární degenerace vypadá vcelku uvěřitelně jako hřebík: genomická analýza objevila dvě sady jednonukleotidových polymorfismů, které vykazují významnou souvislost s tímto onemocněním. Schizofrenie naproti tomu se nezdá být hřebíkem, třebaže má určité strukturální rysy, s nimiž by kladivo mohlo vypomoci. Záležitosti, do kterých se společenští vědci jali bušit kladivem, ale nejsou jen pouhé nehřebíky. Mají se k hřebíkům asi tak, jako se má pečetní vosk k lodím nebo zelí ke králům. Pokud chci naznačovat, že makulární degenerace má genetické příčiny, musím vypracovat nějaký empiricky ověřitelný model; jestliže naznačuji, že své genetické příčiny mají „pevná vůle“ nebo „otevřenost novým zkušenostem“, dopouštím se kategoriální chyby. Jedná se totiž o interpretační popisy, poskládané z myšlenek, názorů a praktik, nikoli molekuly.

Když si usmyslíme, že budeme provádět celogenomové asociační studie o  „myšlenkovém nastavení zaměřeném na růst“ a „zaměření na dokonalé zvládnutí“, máme doslova bezbřehé možnosti. Co třeba taková celogenomová asociační studie rysu, jejž bychom si mohli nazvat „náchylnost ke korporátní hantýrce“, označující sklon přebírat do své slovní zásoby pojmy z motivačních letáčků o vůdcovství? Nebo „pseudovědátorství“, myšleno tendenci předkládat interpretační názory jako objektivní fakta? Nebo studie „zavádějícího redukcionismu“, pod nímž se skrývá tendence předpokládat, že všechny jevy jsou redukovatelné na nukleotidy? Zúžení komplexních jevů na jednodušší aspekty sice může na věc vrhnout užitečné světlo, ale může být i notně zavádějící. Tím nechceme říct, že by snad geny byly pro společenský život nedůležité. Při psaní divadelních her Shakespeare pochopitelně bral energii z dýchání, jenomže schéma Krebsova (citrátového) cyklu nám drama Král Lear rozhodně nijak neosvětlí.

Ještě předtím, než se objevily celogenomové asociační studie, lidé argumentující ve prospěch genetického podloží sociálních rozdílů prováděli studie, při nichž se porovnávaly sourozenecké dvojice a dvojčata vychovávaná společně anebo každé v jiném prostředí. Hardenová v této tradici pokračuje: spoluřídí Projekt Dvojčata (Twin Project) na Texaské univerzitě a odvolává se na analýzy dat o dvojčatech jako na důkazy, že „rozdíly v dosahovaných výsledcích ve škole způsobují právě genetické příčiny“. Cituje i notoricky známou stať z roku 1969 amerického psychologa Arthura Jensena, jenž trval na tom, že rasy se liší v IQ, vycházel při tom ze studie dvojčat, čímž chtěl podepřít svou argumentaci, že sociální intervence nemohou překonat slabší školní výsledky zapříčiněné slabšími genetickými dispozicemi.

Hardenová odsuzuje Jensenův rasismus a odmítá jeho tvrzení, že sociální intervence jsou zbytečné, nijak však nezpochybňuje  jeho základní předpoklad, že genetické rozdíly produkují přirozeně danou hierarchii dosahovaných školních výsledků. Rovněž si nepřipouští, že Jensen je odkázán na nesprávná data ze statě z roku 1966 anglického psychologa a genetika Cyrila Burta, který srovnával jednovaječná dvojčata vyrůstající buďto společně, nebo každé zvlášť. A ani jednou se nezmiňuje o tom, jak v roce 1974 psycholog Leon Kamin tento Jensenův a Bartův výzkum nelítostně rozcupoval na kusy a vyvrátil jej, ani se nezaobírá kritickými problémy, jež Kamin nadnesl, když se těmi studiemi dvojčat zabýval, totiž nemožnost izolovat genetické faktory od faktorů vnějšího prostředí. Ačkoli Hardenová, která se jinak označuje za politickou progresivistku, zavrhuje Jensenův neskrývaný rasismus, v posledku onu pomýlenou vědu, která za tím vším stojí, pomáhá oživovat.

 

Záměrem Hardenové v knize Genetická loterie je zpopularizovat myšlenku, že sociální nerovnosti mají genetické příčiny, a snést argumenty, že pokud se progresivci chtějí vypořádat s nerovností, měli by se nejdřív popasovat s tímto faktem. Při svém výkladu Hardenová křísí klíčové charakteristiky někdejších, dnes již zdiskreditovaných biologických teorií inteligence: předkládání interpretativních názorů jako objektivních faktů, jak jsme viděli výše; pochybná redukce na biologický mechanismus, která není jen hypotetická, ale i dost vágní; a tvrzení, že píše v zájmu společenského pokroku.

Co se týká sporného redukcionismu na vágní mechanismus, i když se Hardenová verbálně hlásí k principu, že korelace nerovná se příčinnost, naznačuje a občas také výslovně tvrdí, že korelace genetických odlišností se sociálními rozdíly indikují, že za sociálními rozdíly vězí genetické příčiny. Ve chvíli, kdy si pouze pohrává s myšlenkou příčinnosti, vyjadřuje se jako kluzká lasička: geny mají jistou „relevanci“ pro úroveň dosaženého vzdělání; mají „souvislost“ s prvním pohlavním stykem v ranějším věku; „mají význam“ v případě agresivity a násilí; sociální a ekonomické nerovnosti „vycházejí“ z genetiky. Hardenová se ovšem vyjadřuje i na rovinu: to geny „způsobují“ rozdíly v dosažené úrovni vzdělání; genetické rozdíly „se projevují“ rozdílně jak v sociální oblasti, tak v oblasti lidského chování; mezi genotypem a sociálním chováním (školní docházkou) existuje „kauzální pojítko“ a jiné takové pojítko zase spojuje genetiku s výsledky v inteligenčních testech. 

Zmatení kolem korelace a příčinnosti vyvstalo poprvé ve spojitosti s argumentací ve prospěch biologického, dědičného základu inteligence. Matematické pojetí korelace – míry, v jaké jsou navzájem provázány dvě proměnné – spatřilo světlo světa coby stmelující prvek dvou vědeckých disciplín statistiky a eugeniky v 80. letech 19. století. Fundamentální koncepty statistiky, včetně korelace, odchylky a regrese, rozpracoval Galton, čímž dal matematický základ novému oboru „šlechtění hospodářských zvířat“, pro který vymyslel výraz „eugenika“. Matematika dědičnosti, jak Galton pevně věřil, měla pomoci odhalit evoluční vzorce v „lidských vlastnostech a schopnostech“ – například skutečnost, že přirozeně kopírovaly „normální distribuci dat“ či zvonovou křivku.

Matematiku korelace pak dál rozvíjel Galtonův mladší kolega Karl Pearson, další průkopník statistiky a eugeniky. Příležitostně Pearson podtrhoval rozdíl mezi korelací a příčinností, ale častěji rozdíl mezi nimi spíš rozostřoval, mimo jiné tvrzením, že příčiny jsou nepoznatelné, leda skrze korelace. Pearsonovy eugenické argumenty v podstatě stály právě na zamlžování tohoto rozdílu, třeba když argumentoval, že dobré rodinné zázemí „nemá prakticky žádný vliv na inteligenci chlapců“, zatímco „rodinný původ“ – dědičnost – ano. Zkorelujeme-li inteligenci s „rodinným původem“, pokračoval Pearson, „ihned si uvědomíme, jak velký význam má dědičný faktor v porovnání s faktorem prostředí!“ Numerické korelace, tvrdil Pearson, odhalují „první fundamentální princip praktické eugeniky“: „Je pět- až desetkrát výhodnější zlepšovat stav rasy skrze rodinný původ nežli změnou prostředí.“ 

O téměř století a půl později tu máme déjà vu v plné parádě. Hardenová nezamlčuje eugenické počátky statistiky a distancuje se od nich. Svou knihu uzavírá kapitolou, jež prosazuje cosi, co nazývá „antieugenickou vědou a politikou“, čímž má na mysli politiky na dorovnávání přirozených nerovností. Nicméně reprodukuje také někdejší statistickou nelogičnost eugeniky, v jejímž jádru je zaměňování korelace s příčinností. Věnuje celou jednu kapitolu na vytvoření kouřové clony kolem otázky „Co znamená příčina?“ V ní Hardenová, podobně jako kdysi Pearson, naznačuje, že příčiny jsou z podstaty nepoznatelné, leda skrze korelace. 

Popisuje bukurešťský projekt Raná intervence, experiment, který se rozběhl v roce 2000, deset let poté, co vyšlo najevo strašlivé zanedbávání dětí v rumunských sirotčincích. Během diktátorské vlády Nicolae Ceauşesca, od 60. do 80. let 20. století, byly antikoncepce a přerušení těhotenství většinou nezákonné. Čím dál přeplněnější sirotčince se staly místem nezměrné bídy, kde děti jen ležely v kovových postýlkách bez péče a dozoru. Po pádu Ceauşescova režimu nalezli návštěvníci v sirotčincích stovky tichých, apatických dětí. Američtí psychologové a psychiatři si vybrali skupinku dětí a náhodně zařadili polovinu z nich do pěstounské péče, přičemž druhou ponechali v institucionalizované péči, následně srovnávali vývoj v obou skupinách. Ponechání dětí v podobných podmínkách ve jménu racionálního výzkumu je trefný příklad pochybného uplatnění vědecké metody. Badatelé totiž nepřekvapivě zjistili, že bylo lepší být v pěstounské péči, neboť u dětí se projevilo zvýšení v hodnotách IQ ve srovnání s těmi, které zůstaly v institucionální péči.

Hardenová vypráví zmíněnou historii proto, aby tím dokreslila fundamentálně mysteriózní povahu příčinnosti: neznáme přesný mechanismus, píše, díky němuž děti v pěstounské péči dosáhly vyššího IQ. Mohlo se tak stát zásluhou snížení „fyziologické reaktivity“ v pečujícím prostředí, díky tomu, že „glukokortikoidy nezasahovaly do rozvoje synaptických spojů“ nebo zvýšenému obsahu jódu ve stravě nebo „zmnožení synapsí“ díky vyšší expozici vůči jazykovým podnětům. Avšak Hardenová píše, že badatelé „netvrdili toliko, že pěstounská péče má spojitost s vyšším IQ nebo koreluje s vyšším IQ“, nýbrž že „způsobila zvýšení IQ“. Badatelé přijali to, že „odchod z instituční péče způsobuje nárůst IQ, ale jak k němu dochází? To doopravdy nikdo netuší.“

 

Inu, my pochopitelně víme, proč je lepší být v pěstounské péči. Kterýkoli z mechanismů či všechny, které Hardenová uvádí, mohly sehrát nějakou roli, ale jádro vysvětlení je prosté: péče dětem prospívá; zanedbání péče způsobuje jejich strádání. Tím, že Hardenová trvá na tom, že nikdo doopravdy neví, jak to zafungovalo, vydává se v šlépějích staré eugenické logiky kruhem: zaprvé představa, že sociální situace je možné zredukovat na veskrze technicistní, hluboce skryté přirozené příčiny; a zadruhé myšlenka, že tyto příčiny jsou fundamentálně nepoznatelné, takže to nejlepší, co si lze počít, je posuzovat jejich vliv na podkladě statistických údajů. Obojí pak připravuje půdu pro třetí krok, při němž statistická analýza potvrzuje, že sociální svět odvozuje své hierarchické uspořádání od vrozených rozdílů v biologii.

„V běžných sociálních vědách a v lékařství,“ píše Hardenová, „nám nečiní potíže nazvat něco příčinou, i když a) nerozumíme mechanismům, skrze něž příčina působí, b) příčina je jen pravděpodobnostně, ale ne deterministicky spjatá s účinky a c) není jasná přenositelnost přes vzdálenost času a prostoru... Budu tomu říkat ‚slabý‘ model příčinnosti.“ 

Navzdory uspokojení Hardenové a jejích kolegů ve skutečnosti jejich „slabá příčinnost“ není nic jiného než korelace, ba dokonce ani to ne, když si uvědomíme „nejistotu přenositelnosti“ v bodě c), tedy že výsledky dosažené v jednom prostředí nemusí být nutně reprodukovatelné v jiném.

Hardenová v posledku nenabízí žádné vysvětlení, proč by to měl být spíš adenin než guanin na určitém místě v genomu jedince, který způsobuje, že dotyčný jedinec s větší pravděpodobností dosáhne při zkoušce SAT počtu 800 bodů, asi tak jako Gall a Spurzheim nedokázali specifikovat, jak lebka vypouklá určitým způsobem může ovlivnit kognitivní schopnosti, anebo Galton nijak nedoložil, čím to, že více „mozkových vláken“ by mělo vysvětlovat zvýšenou mentální kapacitu, ani Spencer neobjasnil spojitost mezi „duševní hmotou“ a „úrovní myšlení“ nebo Terman neupřesnil, co myslel slovním spojením „lepší dědičnost“. Hardenová navíc píše, že každý jednonukleotidový polymorfismus způsobuje jen velmi nepatrný rozdíl, rovnající se nanejvýš „několika týdnům školní docházky navíc“ a v některých případech – jako u „SNP nazvaného rs 11584700“ – jen „dva dny navíc“. Copak je to asi za rozdíl, který někomu pomůže vytrvat ve školní docházce o dva dny více?

Pochopitelně tato měření představují statistické průměry, ne jedince. Ale i tak, pokud máme uvěřit tomu, že statistiky odrážejí smysluplné rozdíly mezi lidmi, musíme přijmout nejen představu genetického profilu pro chození do školy, ale také myšlenku, že daný genetický profil se skládá ze stovek až tisíců infinitezimálních výhod, jejichž specifická povaha a mechanismy jsou nám neznámé – a skutečně, jsou tak nepatrné, až jsou poznatelné jedině prostřednictvím statistické metody. Bez kauzálního vysvětlení, jak nepatrné proměny v genomu mohou přivodit procentuální rozptyl v délce školní docházky, nemáme sebemenší důvod se domnívat, že sociogenomičtí badatelé počítají něco jiného nežli vlastní projekce. Čtyřicet osm procent konstelací na hvězdné obloze je pojmenováno po živočiších, zatímco třicet třiprocent tvoří předměty; je snad tohle důkaz, že nejoblíbenější souhvězdí se uspořádávají do tvarů napodobujících zvířata? Nebo že lidé ve hvězdách nejraději vidí zvířata? Odvěká, proměnlivá tradice tím na sebe vzala novou podobu: genomické astrologie.

 

Redukcionismus Hardenové je následujícího střihu: „Nejsem žádná redukcionistka, ale —.“ Neexistuje sice žádný konkrétní gen inteligence, ale existuje polygenické skóre beroucí do úvahy všechny vaše geny; „genetika nemusí determinovat vaše výsledky v životě, ale přesto je nějak spjatá, mimo jiné, se stavem, kdy je jedinec bohatší o stovky tisíc dolarů“: genetické rozdíly a rozdíly prostředí jsou do sebe „vpletené“ a „provázané dohromady“, ovšem Hardenová tvrdí, že bychom si měli dát tu práci je rozplést a rozmotat.

Podobné řeči o zapletení a propletencích jsou zavádějící, neboť sugerují, že genetika a prostředí jsou jakési nespojité prameny, třebaže ve skutečnosti živé organismy jsou v neustálé interakci se svým prostředím, a to nejrůznějšími způsoby, jež transformují obojí na všech možných úrovních. Již zesnulý harvardský evoluční biolog a genetik Richard Lewontin razil pro popis této interakce a jejích důsledků výraz „reakční norma“ – křivka vyjadřující vztah mezi genotypem a fenotypem jakožto funkce prostředí. Lewontin přesvědčivě ukázal, že jelikož vztah mezi genotypem a fenotypem závisí na prostředí, v němž fenotyp měříme, z korelace a regresivních výpočtů nelze vyvozovat závěry o genetických příčinách. Hardenová se zmiňuje o Lewontinovi jako o kritiku behaviorální genetiky, ale naznačuje, že k danému oboru měl výhrady z čistě ideologických důvodů. Nikde se nezmiňuje, natož aby s ním polemizovala, o jeho zásadním vyvrácení klíčové myšlenky, že genetické příčiny chování a příčiny chování pocházející z vnějšího prostředí jsou od sebe oddělitelné.

S obdivuhodně kamenným výrazem pokerového hráče popisuje Hardenová, že to, na čem behaviorálním genetikům opravdu záleží, je prostředí: chtějí identifikovat genetické příčiny různých životních výsledků jen proto, aby je mohli „odklidit z cesty, a lépe jsme tak viděli na vlivy prostředí“. To je nemožné, dokonce i jako ideál, jelikož prostředí je v genomu a genom je zase v prostředí. Genetiku a prostředí od sebe nedokážeme rozplést o nic víc, než dokážeme rozplést historii od kultury nebo klima od krajiny, případně jazyk od myšlení. 

Progresivci, uvádí Hardenová, by se neměli bát přiznat si genetické příčiny nerovností; namísto toho by se měli zasazovat za zmenšování „nerovností plynoucích z genetiky“ s pomoci programů přinášejících zvláštní prospěch právě geneticky znevýhodněným osobám. Upozorňuje, že jde o nové východisko pro politické progresivce, kteří se dokážou smířit s myšlenkou přirozeně existujících rozdílů v inteligenci, ve skutečnosti vědci argumentující ve prospěch biologicky dané hierarchie inteligence vždy tradičně vycházeli z progresivních hodnot. A opravdu, Hardenová zní jako kdysi Spencer, který říkával, že jeho nová disciplína pomůže napravit důsledky „ignorantské legislativy“ a „zracionalizovat naše pokřivené způsoby vzdělávání“.   

Ptáte se, jak může behaviorální genetika posloužit zájmům společenského pokroku a jak nám pomůže docílit větší rovnosti? O to se s námi Hardenová nikdy nepodělí. Zmiňuje, pravda, tři příklady programů či politik, které, jak uvádí, pomohly vyrovnat přirozené nerovnosti v inteligenci, jenže žádný z nich se netýkal genomické analýzy. Prvním je zákon z roku 1957 ve Spojeném království, kterým byla vyhlášena povinná školní docházka pro děti do šestnácti let; druhým je intervenční program na půdě Oregonské univerzity na snížení množství zkonzumovaného alkoholu mezi mládeží, nazvaný Rodinná prohlídka; a třetím je přístup k výuce matematiky na „privilegovaných středních školách“. Všechny tři, píše Hardenová, přinesly prospěch zejména těm, kdo jsou, jak ona říká, geneticky znevýhodnění. 

Pokud jde o lepší výsledky v matematice na bohatých středních školách, Hardenová uvádí, že „zatím není jasné, proč tomu tak je“: snad zásluhou vyučujících a mentorů nebo díky sociální normě, která si cení výkonů v matematice. Což není pravděpodobné, že se na tom podepisují oba faktory, ale stejně tak i jiné, dejme tomu menší velikost tříd, méně rušivé prostředí, kvalifikovanější pedagogický sbor? Asi není žádnou záhadou, proč je o tolik lepší učit se matematiku na bohaté střední škole, právě tak jako není nezbytné kvůli tomu sekvenovat genom studentů, abychom to uměli vysvětlit. Hardenová dále doporučuje sociální politiky, které by vyrovnávaly „přístup k čisté vodě, nutričně hodnotné stravě, zdravotnické péči a svobodě od fyzické bolesti“. Jen houšť! Co má ale cokoli z toho společného s genomikou?

Nechávali bychom snad při nástupu dětí do školky sekvenovat jejich genomy a umísťovali geneticky znevýhodněné děti, převážně neevropského původu, do speciálních školních zařízení? Mnohem snazší je představit si nevýhody než výhody takového systému pro děti neevropského původu, které by končily ve speciálních školních zařízeních pro geneticky hendikepované děti.

Když už je řeč o progresivních, rovnostářských hodnotách Hardenové, dostáváme se tak konečně k příslovečnému „slonu v místnosti“, respektive v knize, jehož jméno se nesmí vyslovit: rase. Hardenové tvrzení o rase nedrží pohromadě. Tak předně, autorka se hlásí k sílícímu konsenzu mezi biology, že lidské rasy jsou sociální kategorie, ne přirozené typy, a že koncept rasy „je vědecky neudržitelný“. Biologové dnes povětšinou upouštějí od výkladů o rase a hovoří o genetických populacích majících společné genetické předky. Genetické populace, které studují, se nepřekrývají se sociálními kategoriemi rasy, jež se nepřekrývají ani jedna s druhou přes vzdálenost času a prostoru, což je poměrně bezpečný způsob, jak určit, že jde o sociální kategorie a nikoli přirozené typy.

Poté co si dala Hardenová tu práci, aby od sebe odlišila genetické předky od rasy, ve zbytku knihy toto rozlišení ignoruje, kupříkladu v momentě, kdy píše, že genomický výzkum se až doposud prováděl takřka bezmála na „lidech, jejichž genetičtí předci v poslední linii jsou výhradně Evropané a kteří by se v drtivé většině nejspíš označili za bělochy“. Hardenová zmiňuje tento fakt ohledně genomického výzkumu, aby vysvětlila, že její tvrzení o genetickém základu rozdílů v inteligenci se týkají jen rozdílů mezi lidmi, kteří se identifikují jako běloši, a ne rozdílů mezi bělochy jakožto skupinou a osobami s jinou rasovou identitou. 
    Zde Hardenová opět přizvukuje svému předchůdci, Galton totiž v roce 1869 napsal: „Rozpětí duševních schopností mezi – neřeknu nejschopnějším europoidním jedincem a posledním divochem, nýbrž mezi nejskvělejším z anglických mozků a tím nejubožejším – je ohromné.“ Společenská třída, právě tak jako rasa, určila Galtonově eugenickým spisům další směřování; i on argumentoval ve prospěch vrozené biologické hierarchie inteligence mezi bílými lidmi. Úvaha Hardenové, že „za stratifikací ve společnosti může stát genetika“, pěkně ladí s Galtonovým náhledem, že společenské třídy vycházejí z biologie. 

Co se rasy týká, poselství Hardenové nás má uklidnit: ke genetice a inteligenci nebílých lidí nemá co říct, tak jak by mohla mít její argumentace rasistické implikace? Mimoto píše, že zjištění z genomových studií mezi bělochy nejspíš nelze „přenést“ na ostatní rasy, neboť se liší co do četnosti a společného výskytu genetických variant, což brání mezirasovému srovnávání na základě těchto studií. Kampak se poděla myšlenka, že rasy nejsou přirozené typy? Hardenová tu opět ignoruje zásadní rozdíl mezi genetickými populacemi a rasami, když píše, že výzkumy genomu se nejspíš netýkají obecně všech „genetických předků či sociálně definovaných ras“. Užití kurzivy má patrně zdůraznit rozdíl mezi předky a rasou, přesto s nimi neustále zachází jako s čímsi zaměnitelným, aniž by nabídla jakékoli vysvětlení, proč by rasa měla být na překážku při aplikaci zjištění z genomových studií napříč populacemi definovanými na základě společných genetických předků.     

Autorčino rozlišení mezi genetickými předky jako vědeckou kategorií a rasou jako kategorií sociální se dále rozostřuje, když píše, že „společensky konstruované rasové rozdíly systematicky souvisejí s genetickými předky“, což podle všeho odporuje jejímu předešlému přitakání názoru, že “koncept rasy vědecky neobstojí“. Anebo když jinde poznamenává, že „morální závazek lidí k rasové rovnosti se stává vachrlatým, jestliže má záviset na genetické stejnosti napříč lidskými populacemi“. Nikdo podobná prohlášení o genetické stejnosti napříč lidskými populacemi nečiní. Ústřední pointou genetiky a rasy je, že určující kritéria ras jsou sociální, ne genetická a že sociální kategorie rasy neodpovídají genetickým rozdílům mezi populacemi. Ve snaze ubezpečit čtenáře, že tu nejde o žádný rasismus, však Hardenová nepřímo – občas i příměji – přitaká zakládajícímu axiomu vědeckého rasismu od chvíle jeho zrodu v 18. století, totiž že lidské rasy jsou biologicky odlišné.

„Neuhýbejme nepříjemnému,“ píše závěrem Hardenová, nebojme se uvážit i to, co lze právem označit jako nejhorší možný scénář: Co kdyby se příští rok náhle objevil vědecký důkaz, že populace s evropskými předky se vyvinuly způsobem, který je po genetické stránce vybavil v průměru lépe k rozvoji těch kognitivních schopností, jež jim umožňují dosahovat ve školních testech vyššího bodování?

Její odpověď zní, že se ke zdroji nerovnosti budeme muset postavit čelem a „uspořádat společnost“ tak, aby jej dokázala korigovat. Neříká ovšem jak. Nechávali bychom snad při nástupu dětí do školky sekvenovat jejich genomy a umísťovali geneticky znevýhodněné děti, převážně neevropského původu, do speciálních školních zařízení? Mnohem snazší je představit si nevýhody než výhody takového systému pro děti neevropského původu, které by končily ve speciálních školních zařízeních pro geneticky hendikepované děti. Autorka také neuvádí, jak bychom se bránili vlivu konfirmačního zkreslení a sebenaplňujícímu proroctví: na ty, co by byli označeni za geneticky znevýhodněné, by jistě učitelé a ostatní nahlíželi jinak, a podle toho by s nimi také zacházeli, což by jen dál prohlubovalo rozdíly odpovídající danému označení.

Toto nejsou námitky progresivistů, co před realitou strkají hlavu do písku, ale vycházejí z logiky. Studie genomu mohou samozřejmě objasnit leckteré věci, co geny způsobují, geny však nestojí za vším. Ať už se v souvislosti s genetickými populacemi vynoří jakékoli vědecké důkazy, s vysvětlením, proč někteří žáci a studenti mají dobré výsledky v testech, pomohou asi tak málo, jako mohou vysvětlit, proč někteří sociální vědci vytvářejí esencialistické teorie inteligence. Školní úspěchy a biologický esencialismus jsou společenské a kulturní jevy, nikoli jevy genetické. Pravda, geny pomáhají utvářet lidské bytosti, a lidé pro změnu spoluutváří sociální a kulturní situace. Podobně jako gramatika vypomáhá s tvorbou vět a věty tvoří knihu naší autorky. Nemůžeme ovšem redukovat její přesvědčení, že genetické rozdíly způsobují rozdíly společenské, na pouhá syntaktická pravidla anglické věty. Leč pod pláštíkem obranné námitky Hardenové, že ona je přece rovnostářka, se skrývá nenápadné stvrzení starého, hluboce zakořeněného názoru, že rasy a třídy jsou přirozené typy.

 

A ještě zpátky k samotnému vaření žáby: tato praxe má přímou souvislost, tedy nikoli jen metaforickou, s argumenty ve prospěch biologické hierarchie inteligence. První pokusy testující reflex žab v postupně ohřívané vodě se uskutečnily v polovině devatenáctého století, zhruba ve stejné době, jako se objevily první teorie biologického základu inteligence. Experimentátoři prováděli mimo jiné lobotomii žab, přetínali žabám míchu, zahřívali a zchlazovali jim mozek a trávili je pozvolna strychninem, mezi jinými formami týrání, to vše, aby zjistili, jak tyto postupy ovlivní jejich reflexní reakci. Právě na tyto experimenty poukazoval Spencer, když chtěl doložit svou teorii, že inteligence se vynořuje postupně skrze nekonečně malé změny od rudimentárních reflexů nižších živočichů přes vyšší živočichy, „inferiorní lidské rasy“, „venkovského člověka“ a „člověka všeobecného vzdělání“ až po „vyspělého člověka vědeckého“ – tj. samotného Spencera. 

Hardenová oprávněně srovnávala své uvažování s uvažováním vařičů žab. Logika i experimentální program vaření žab jsou příkladem esencialistické tradice, do níž se sama zapletla. Přitom sama teorie v praktickém experimentu neobstojí: žába, pakliže je po tělesné stránce v pořádku a je v nádobě, z které je úniku, nakonec z nádoby vyskočí, místo aby se nechala uvařit zaživa. Naše poselství tobě, milý čtenáři, je tudíž prosté: honem pryč.