Milníkem moderní vědy se bezpochyby stalo Newtonovo dílo, skrze které vesmír dostal metaforickou podobu deterministického hodinového stroje. Newton se však dostal do úzkých, když měl vyřešit předpověď chování tří planet. Na konci 19. století se o to pokusil Poincaré, když v problému tří těles počítal se dvěma planetami a smítkem prachu. Determinismus opět slavil úspěch. V jeho výsledné argumentaci však byla objevena chyba. Když se pustil do opravy, jeho nový objev nakonec vedl k teorii chaosu. Jak ji například shrnuje v knize Co nemůžeme poznat matematik Marcus du Sautoy: „z teorie chaosu plyne, že celý systém by mohla ovlivnit i pozice jediného elektronu na druhé straně vesmíru, … že existují věci, které nikdy nepoznáme.“
Stačí si vzpomenout na myšlenkový experiment Schrödingerovy živé-mrtvé kočky a zákony kvantové mechaniky a opět jsme namísto u determinismu u pravděpodobnosti výsledků. Rovnice obecné teorie relativity sice umožňují predikce budoucnosti, vedly však také k předpovědi existence černých děr, kde už tato teorie neplatí. V aktuálních interpretacích se však překvapivě vrací i diskuse o silném determinismu fyzika Rogera Penrose, podle kterého je celá budoucnost předurčena minulostí. Příkladem mohou být argumenty Hartla a Hawkinga, podle kterých vesmír musel začít přesně tak, jak začal, a nemohl pak být ničím jiným, než je. Podle jedné z posledních snah o sjednocení kvantové fyziky a relativity, postkvantové teorie klasické gravitace fyzika Jonathana Oppenheima, je však prostoročas ze své podstaty rozkolísaný a podléhá náhodným fluktuacím. Můžeme si být jistí pouze tím, že čas se nevrátí zpět, s předvídatelností a možností experimentálně ověřit Oppenheimovy důkazy je to však mnohem horší.
Osmé číslo revue Academix si pro úvahy o budoucnosti zvolilo technologie. Dává smysl se vzhledem k výše popsaným problémům s předvídáním budoucnosti a překotnému technologickému pokroku bavit o technologiích budoucnosti? Pointa reflexe Maxe Rosera, který se tímto tématem zabývá s využitím historických dat, je poměrně prostá. Našim předkům trvalo 2,4 milionu let, než dokázali ovládnout oheň, ale od prvního letu bratří Wrightů v roce 1903 už lidstvu stačilo pouhých 66 let, než přistálo na Měsíci, a my si tak vzhledem k rychlosti technologického vývoje můžeme být téměř jistí, že se ještě za svého života dočkáme technologií, které jsou pro nás v tuto chvíli nepředstavitelné. Roser dodává, že i proto je potřeba se zaměřit na moc, kterou technologie dávají těm, kdo je ovládají, a získat znalosti pro zodpovězení otázky, jaké technologie vlastně chceme.
Esej Michala Ulvra se soustředí na představy o technologickém i sociálním pokroku a na to, jak se v těchto představách odrážely převažující nálady ve společnosti v tom kterém období lidských dějin. Následující dva texty jsou zaměřené na oblasti vědeckého výzkumu, ve kterých lze v současnosti pozorovat zvlášť dynamický vývoj. Markéta Klíčová představuje nové nanotechnologie, které mohou výrazně změnit přístup k léčbě nemocí, například otevřít cestu k personalizované medicíně. Text Alžběty Ressnerové pojednává o editaci genomu a etických otázkách, které se s ní pojí, a přibližuje revoluční metodu CRISPR, která by měla umožnit například léčbu komplikovaných dědičných chorob. První blok uzavírá esej Miroslava Svítka a Ladislava Žáka o povaze technologií, účelech a cílech, které sledujeme jejich vytvářením a užitím, a odpovědnosti, která se k technologiím váže.
Diskusní sekci v tomto čísle naplňují tři texty věnované velmi populární vědecko-fantastické trilogii Vzpomínka na Zemi. Zatímco podle Víta Bartoše a Jindřicha Felcmana v ní autor Liou Cch’-sin formuloval přesvědčivý apel na budování lidské pospolitosti na úkor sobectví jednotlivých mocností, podle Ivany Karáskové se mu nepodařilo překonat přísně hierarchické chápání společnosti a konfliktní přístup k mezinárodním vztahům, které Karásková považuje za stěžejní prvky současného čínského režimu.
Původní prozaický text do čísla o technologiích budoucnosti a etických otázkách s nimi spojených poskytla spisovatelka, scenáristka a publicistka Klára Vlasáková. Filmový kritik Martin Svoboda uzavírá soubor autorských textů úvahou o žánru reality show, ve které nás vyzývá, abychom odložili předsudky a uvažovali o reality TV jako formátu, který má vlastní zákonitosti a lepší i horší zástupce. Tak jako v každém čísle nabízíme partnerský obsah, knižní tipy a tentokrát také anketu.
Jak připomínají autorky a autoři zde publikovaných textů, způsob a míra, v jakých nové technologie ovlivní lidstvo a obecněji život na planetě, záleží na prostředcích, účelech a cílech našeho jednání. Kupříkladu je jen na lidských společenstvích, zda genetickou editaci využijí pro léčbu dnes neléčitelných chorob u narozených jedinců, nebo připustí zásahy do embryí a tudíž manipulaci s lidským genofondem. Očekávatelné i nepředvídatelné důsledky svých rozhodnutí poneseme my sami. Tuto odpovědnost nelze přenést na sebesofistikovanější technologii.