Simona Bagarová: Péče je dosud přehlížené téma

Antonín Handl: Kromě systémových problémů a častého pocitu nedoceněnosti pozorujete také obecnější tendence vnímat pečovatelskou činnost jako „poslání“ ve smyslu něčeho, za co netřeba dostat zaplaceno, v souvislosti s čím není nutné řešit pracovní podmínky a podobně?

Simona Bagarová: Občas ano. Často se říká, že pečovatelé jsou takoví „andělé“, což je obraz, který se snažíme narušovat. Nejsou to andělé, ale profesionálové, kteří si zaslouží dostat zaplaceno jako kdokoli jiný. Je to služba, která vyžaduje nějaké vlastnosti, kvalifikaci, stejně jako každá jiná profese.

AH: Ptám se i proto, že někdy se podobná rétorika objevuje mezi zákonodárci. Vidíte ostatně nějaké zásadní nedostatky na úrovni legislativy – jejichž nápravu by mohly brzdit podobné postoje?

SB: Myslím, že český systém téma péče obecně dost přehlíží. Rozhodně nezískává tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. Dopracovat se k nějakým legislativním změnám je běh na neuvěřitelně dlouhou trať. Podle mého jsme zatím ve fázi, kdy si současný systém ani neuvědomuje, že – speciálně u péče o seniory – neexistuje komplexní strategie, jak řešit skutečnost, že k roku 2050 bude dle prognóz o milion seniorů víc. Pořád se tváříme, že se to nestane, jako by se nás to netýkalo. První by tedy podle mého mělo být uvědomění si, jak velký problém před námi je.

AH: Jaké první kroky směrem k lepšímu uchopení tohoto tématu byste si dokázala představit?

SB: Před dvěma lety jsme s organizací MILA dělali sérii kulatých stolů s názvem Jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese, které facilitovala nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková. Uskutečnilo se osm setkání, kdy jsme se pokaždé potkali s deseti lidmi z řad studentů, seniorů, profesionálními pečovateli, domácími pečujícími, zkrátka sbírali jsme úhly pohledu mnoha skupin, kterých se téma péče nějak dotýká. Vygenerovali jsme z toho šest kroků, jak podmínky pro výkon pečovatelské profese zlepšit, jejichž naplňování se postupně věnujeme. Ty hlavní, které se zatím povedly, je jednak přibližovat veřejnosti profesi pečovatele či pečovatelky – vytvořili jsme například první českou fotobanku na téma stáří a péče, která nabízí velmi důstojné a zároveň realistické fotografie, které byly pořízeny v pečovatelském domě. Dali jsme ji k dispozici médiím a všem tvůrcům obsahu zdarma; nedávno jsme soubor rozšířili o pohled na péči v domácím prostředí a umístili na náš web a také na platformu Pexels, kde máme k dnešnímu dni přes tři miliony zobrazení a tisíce stažení fotografií, které doprovází texty a články po celém světě. Aniž bychom to předem plánovali, stala se z toho tedy záležitost s dosahem mimo ČR. Myslím, že je to důležité: způsob, jakým se toto téma zobrazuje v médiích, totiž ovlivňuje, jak je veřejnost vnímá, nakolik se mu věnuje, nebo nevěnuje pozornost – a ruku v ruce s tím jdou potenciální změny. I zdánlivě vedlejší věc, jako je způsob zobrazování péče a stáří, tak má podle mého velký vliv na to, jak k nim jako společnost přistupujeme, co si pod tím pojmem představujeme, jaký obraz o péči a stáří máme a tedy, jakou těmto tématům přiznáváme hodnotu.

Zároveň jsme se začali zabývat i otázkou, jak dostat víc lidí do pečovatelské profese. Podařilo se nám ve spolupráci s Centrem Rubikon, s Probační a mediační službou, Asociací pro oblast vězeňství a za podpory například Olgy Richterové, poslance Víta Kaňkovského nebo poslankyně Marie Jílkové změnit pravidla v tom směru, aby lidé se záznamem v rejstříku trestů mohli pracovat jako profesionální pečovatelé. Dosud toto bylo možné ve zdravotních, nikoli v sociálních službách. A společně se nám podařilo podmínky narovnat. Je to zdánlivá maličkost, ale je to také potenciální příležitost pro tisíce lidí, kteří v životě udělali o něco větší chybu než ostatní a díky této úpravě a smysluplné práci mohou znovu získat pocit vlastní hodnoty a postavit se na vlastní nohy. Zásadní je samozřejmě otázka financí, kde dosáhnout změny není jednoduché, ale není přijatelné, aby lidé v pečovatelství nedosáhli ani na průměrnou mzdu. Také proto je takový nedostatek lidí – již nyní víme, že jich chybí tisíce.

Nyní v únoru nám začíná druhá série kulatých stolů na téma psychosociální podpory lidí pomáhajících v pečovatelských službách. Opět se budeme snažit se skupinou profesionálů přijít s konkrétními řešeními, jak lidem, kteří v péči pracují, kompenzovat jejich psychicky a fyzicky náročnou práci. Pro kontext, aby bylo jasné, o jakých objemech a náročnosti se bavíme, tak jsme si asi před dvěma lety dělali výzkum s agenturou Mindbridge na téma podmínek pro výkon pečovatelské profese. V 35 domovech ve 13 krajích jsme zhruba od 170 pečovatelů dostali vyplněný dotazník a vyšlo nám z toho, že 79 % pečovatelů vnímá svou práci jako nedoceněnou a 33 % z nich odpracuje více než 19 dvanáctihodinových směn v měsíci, zároveň 20 % z nich by si muselo brát půjčku, pokud by přišel nečekaný výdaj nad 20 000 korun. To je dost vypovídající obrázek o tom, jak si péče a lidé, kteří pečují, stojí. Často říkáme, že od lidí, kteří se starají o naše nejbližší, chceme víc, než dokážeme sami nabídnout. To je samo o sobě v pořádku, ale musíme jim k tomu dát adekvátní podmínky.

Pořád se tváříme, že jediná cesta je stavět nové domovy pro seniory, a to ideálně ty soukromé. Principiálně proti podnikání v sociální sféře nejsem, ale soukromé služby mají být jen jednou z částí systému, nemohou ho nést celý. 

AH: Narážíte také na směřování k větší pestrosti služeb – to se týká poskytovatelů, režimů, ve kterých péči poskytují?

SB: U nás není dobře provázaný systém zdravotní sociální péče a není dostatek terénních, odlehčovacích, pobytových služeb – i když člověk, který se dostane do situace, kdy nutně potřebuje péči, dřív nebo později musí řešit oba dva aspekty. Pořád se tváříme, že jediná cesta je stavět nové domovy pro seniory, a to ideálně ty soukromé. Principiálně proti podnikání v sociální sféře nejsem, ale soukromé služby mají být jen jednou z částí systému, nemohou ho nést celý. Nemluvě o tom, že držet v rovnováze byznysové zájmy a kvalitní péči je dost náročná disciplína a vlastně neznám moc příkladů, kde by to fungovalo ve prospěch kvalitní péče. Zejména u největších hráčů rovnováha moc nevychází. Potřebujeme vybudovat systém, který nabízí více úrovní a typů péče, ve kterém se člověk snadno zorientuje a nakombinuje to, co potřebuje. Nyní je to spíš tak, že dokud nehoří, téma neřešíme a pak narychlo hledáme domov pro seniory. Je to škoda. Kdybychom se uměli zastavit a vnímat téma v celé jeho šíři a souvislostech a vnímali péči jako přirozenou součást života, ne jako problém, který je potřeba rychle vyřešit, žilo by se nám o dost lépe.

AH: Zmínila jste soukromé zdroje a situaci, kdy se z péče stává byznys. Setkáváte se také s dobrou praxí, případně jakou máte obecně zkušenost se soukromými penězi v systému péče?

SB: Nemám nic proti tomu, aby do sociálního nebo zdravotního systému vstupovali soukromí investoři. Myslím, že to ani jinak nejde: stát na to sám jednoduše nemá. Vadí mi spíš opak, tedy že se stát mnohdy tváří, že problém vyřeší právě soukromí investoři, a sám aktivní není. V současnosti panuje poměrně živelná situace, kdy vznikají různé domy, které mají poskytovat péči, ale ještě jsem neviděla řešení otázky, kdo v nich bude pracovat. Kritický nedostatek lidí máme už teď, a to se nevyřeší tím, že se postaví víc pečovatelských zařízení. Péči nedělají domy, péči dělají lidi. A kde je vzít, neřeší systémově opravdu nikdo.

AH: Čekal bych, že stát bude podobné projekty spíše brzdit, pořád se mluví o tom, jak výstavbě překáží…

SB: Pro stát jsou naopak výhodné. Stát to řešit neumí, tváří se, že se ho problém stáří moc netýká, takže je pro něj pohodlné, když to zařídí někdo jiný. A kvalita se zatím tolik neřeší, hlavně že se vybudují nová lůžka. Je to velmi krátkozraký přístup, který se nám určitě nevyplatí. Neumíme téma uchopit komplexně a nechápeme, že už teď je pět minut po dvanácté, abychom ho zvládli vyřešit. Nejde jen o nedostatek služeb a profesionálních pečujících, podporu neumíme dát ani lidem, kteří o své blízké pečují doma.

AH: Jaká je situace v péči, kterou poskytují církve a řády?

SB: Do této problematiky jsem trochu nahlédla při práci na knize Hladím, kterou jsem psala na základě rozhovorů s lidmi, kteří se věnují péči i jinak než jako profesi. Je tam rozhovor s řádovou sestrou Ancillou, generální matkou představenou řádu Boromejek; bylo velmi zajímavé nahlédnout do toho, jak k tématu péče přistupují. Především mají velmi pevný hodnotový řád. Péče o člověka je na prvním místě. Například ve chvíli, kdy prodají nějaký svůj majetek, vždy ty peníze věnují na to, aby se mohly starat o potřebné a rozvíjet kvalitní péči o ně... I proto je péče řádových sester často považována za kvalitnější a lepší, protože lidé tam právě zájem o člověka vnímají a cítí. Kdybychom jako společnost měli péči mezi základními hodnotami, mohlo by kvalitních služeb, založených na lidskosti a laskavosti být mnohem víc. Tím neříkám, že takové nejsou. V MILE každý rok pracujeme s deseti službami po celé republice a drtivá většina těch, které potkáme, si tuhle práci vybrali proto, že jim dávala smysl, a snaží se ji dělat nejlépe, jak umí. Je chybou systému a ne jich, že k tomu, aby mohli dobře pečovat, nemají dobré podmínky.

AH: Jakou roli v celém systému hraje přímá péče o blízké?

SB: Individuální péče je zásadní, po Polsku jsme druhou zemí v Evropské unii, kde se lidé nejvíce starají o své blízké doma. Tím nejsou myšleni jen senioři. Je škoda, že lidem, kteří pečují, často neumí vycházet vstříc zaměstnavatelé. Skloubit péči a práci je extrémně náročné. Jistě jsou i výjimky, ale obecně platí, že jediné, co můžete čerpat, je neplacené volno nebo dovolená. Opět jsme u hodnoty: ve chvíli, kdy je péče obecně přijímaná jako hodnota, promítá se to v médiích, která o ní píšou i jindy než v čase krize, ve vzdělávání, kdy děti jsou vedeny k tomu, že péče se jich týká, i když jsou ještě mladé, v podmínkách zaměstnání, protože i zaměstnavatelé reagují na společenské nálady a mohou v tomto ohledu zlepšovat pracovní podmínky. A z toho všeho pak může růst kvalitní systém.

Pokud je nějaké téma živé, lidé požadují například dostupnost kvalitní péče, vzniká tlak také na politickou reprezentaci, aby se vytvořil pestřejší systém a paleta služeb, která bude srozumitelná, dostupná, kvalitní; umožní třeba kombinovat domácí péči, odlehčovací péči a další možnosti. Tenhle proces je potřeba neustále rozhýbávat. A o to se musí snažit úplně každý člověk. Třeba jen tím, že když má špatnou zkušenost, konfrontuje s ní vedení nebo zřizovatele, a když má dobrou zkušenost, udělá totéž včetně toho, že konkrétní lidi, s jejichž prací je spokojen a váží si jí, pochválí a ocení. Každá velká změna začíná malým krokem.

Mnohdy se na nás lidé obrací s tím, že neví, jak se vůbec v systému zorientovat. Jak jsem už zmínila, potřeba péče nám obvykle vstoupí do života nečekaně, můžeme do jisté míry panikařit. Typické je, že si starší člověk udělá úraz, je hospitalizovaný a najednou se ukáže, že už nebude po návratu domů plně soběstačný. Nebo se potýká s kognitivní poruchou, která najednou přeroste do podoby, kdy už je člověk nebezpečný sobě i okolí. Je přirozené, že v takové chvíli přepneme do pohotovostního režimu, ale kdyby téma péče bylo okolo nás přirozeně a častěji se o něm mluvilo v médiích, možná bychom řadu situací dokázali aspoň rámcově promyslet předem, mluvit o nich, v určitém slova smyslu se na ně chystat, a nebyl by to takový šok. I když je péče nesmírně náročná a mnohdy bolavá, věřím, že to je i příležitost k setkání se sám se sebou a může být i určitým obohacením.

AH: A opravdu ten zájem médií není? Například snaha dělat poctivé reportáže o situaci v pečovatelství?

SB: Ne, média obecně mají tendenci referovat o něčem, co je velmi výrazné až šokující, a to dobrá péče není. Ten zájem je ve chvíli, kdy nějaká pečovatelka třeba selže, občas se napíše o někom, komu došly peníze a zůstal bez pomoci. To samozřejmě není samo o sobě špatně, ale že by někdo průběžně psal například o tom, co se daří, s tím se moc nesetkávám. Je to ale obecnější problém médií a ekonomiky pozornosti. Netýká se to jen péče. Co nešokuje, netáhne. Psát o tom, že podstatou péče je lidskost, je z tohohle pohledu absolutně nezajímavé. Bohužel.

AH: Jeden ze současných trendů je robotizace péče a obecněji sociálních služeb, ostatně věnovalo se mu několik textů v minulém Academixu. Považujete tuto oblast za slibnou?

SB: Rozhodně nejsem proti technologickému vývoji, ale nechápu, proč by měl robot přebírat péči o lidi. Nebylo by lepší, aby přebíral technické věci, a pečovatelé tak měli více času na kontakt s klientem? Nezbývá než věřit, že ruku v ruce s rostoucí digitalizací bude růst i postupné poznávání, že bez lidí to v péči nejde. Moje kolegyně Karolína Puttová říká, že ajťáci a pečovatelé jsou povolání budoucnosti.

AH: V čísle máme také úryvek z Vaší publikace Hladím, kterou navazujete na knihu Hořím z roku 2021. Mohla byste titul krátce představit?

SB: V první knize jsem vedla rozhovory s lidmi, kteří profesionálně pečují. V té druhé se věnuji tématu péče v širších souvislostech a nabízím zamyšlení se nad tím, kolik podob péče má, a rozhovory jsem vedla s lidmi, kteří spíše nejsou profesionálové v oboru. Mluvila jsem s pěti lidmi, z nichž každý představuje výrazně jiný typ. Kromě zmíněné sestry Ancilly je to žena, která třicet let pečovala o svého vážně nemocného muže. Mluví mimo jiné o neustálém dilematu, co ještě může a nemůže zvládnout, co ještě chce a nechce dělat a podstupovat. Možná nečekaný je rozhovor s dětským fyzioterapeutem, který je současně herec a režisér. V rozhovoru s ním se ukazuje nejen to, jak zásadní je pro jakoukoliv péči komunikace, ale i to, že vášeň pro obor často naráží na systém a jeho překážky. A ty jsou v principu stejné jak u péče o staré lidi, tak o děti. Je tam rozhovor s maminkou, která má syna s autismem, a její velmi otevřený přístup k životu, způsob, jakým přijímá to, co přináší, mi připadal obecně inspirující a platný pro jakoukoliv životní situaci. A první rozhovor je s Michalem Třeštíkem, editorem mé první knihy. Michalovi bude za pár let osmdesát a má ohromný nadhled, humor a úžasný, nepatetický přístup ke stáří, stárnutí a umírání. Mluvila jsem s ním o tom, jaké to je mít víc času za sebou než před sebou, i o vyrovnání se s tím, že člověku odchází životní síla i kamarádi. Je to tedy pestrá mozaika příběhů, kterým je společná schopnost přijímat život ve všech podobách a vyrovnávat se s výzvami, které s sebou nese. A to je myslím základní předpoklad k tomu, aby člověk měl dobré i stáří.

Knihy o péči píšu proto, že bytostně věřím v to, že péče je láska a vědomá pozornost vůči sobě i druhým. A přeji si, aby moje knihy téma otevíraly, strachy z něj zmírňovaly a pomáhaly vnímat, že péče je největší služba, kterou můžeme pro druhého udělat a patří do našeho života v různých formách od narození až do smrti. Dělá mi velkou radost, když mi čtenáři napíšou, že se jich kniha dotkla, že díky ní proměnili svůj přístup k péči o sebe nebo své blízké. Jsou to knihy, které dle reakcí pomáhají profesionálním pečujícím získat znovu pocit hrdosti na sebe a svou práci a těm, kdo pečují doma, přináší útěchu a podporu. A nakonec těm, kterých se péče ještě zdánlivě netýká, ukazují, že není potřeba se jí bát. Nedávno mi dokonce napsala ředitelka jedné mateřské školy, že knihu objednala do jejich knihovničky. To mě dojalo. Její uvědomění, že dobrá péče začíná už ve školce.

AH: V knize je mimo jiné zřetelné, že postupy, jak o někoho pečovat, jsou různorodé a velmi individuální; zmíněný fyzioterapeut například mluví o chlapci, který, jak se ukázalo, potřeboval na nějakou dobu paradoxně méně vyšetření, terapií a podobně; úporná snaha mu neustále pomáhat byla vlastně na škodu. Napadá vás, co by pečující osoby potřebovaly, aby měly dostatek prostoru právě pro hledání takových specifických způsobů, jak být někomu oporou?

SB: Potřebovaly by dobré podmínky pro svou práci nebo pro svou péči doma. Takové, ve kterých mohou nejen dávat, ale i něco dostávat a sytit tak své zdroje, ze kterých pak čerpají sílu. Saša, která je hrdinkou mojí knihy Hořím a pracuje v hospici, říká, že se řídí heslem své bývalé nadřízené, že bolavý člověk nemůže pečovat o bolavého. Abych mohla dávat, musím mít z čeho. Tohle je absolutně přehlížená rovina péče. Vy jako pečující máte zásadní podíl na tom, jestli se ten, o koho pečuji, cítí jako někdo, kdo žije, nebo jen přežívá. A k tomu, abyste mohli vědomě vnímat jeho potřeby, musíte mít naplněné ty svoje. Přála bych profesionálním pečujícím nejen víc peněz, ale také času zpracovávat si vnitřně příběhy, které zažívají, a těm, kteří pečují doma, dostatek podpory a síť, která je podrží. Jedině tak může vzniknout prostor k zastavení, ve kterém k nám může dolehnout spousta tichých informací z vlastního nitra, které jinak přehlížíme.

AH: Při své práci se musíte setkávat se zátěží, bezradností, vyčerpáním. Jak byste ale přiblížila onen prožitek naplnění; dá se říci, co prožívají nejen pečující osoby, ale také ti, o které je pečováno?

SB: Je to velmi individuální. A člověk, který pečuje x let o svého blízkého s těžkou demencí, bude asi naplnění hledat hodně těžko, protože pravděpodobně nebude mít naplněné své základní potřeby, jak jsme o tom mluvili před chvílí. Vůbec bych se neodvážila komukoliv říkat, že má hledat obohacení ve své těžké situaci. Jsou to nesmírně křehké příběhy a každý z nás jde jinou cestou, a je to tak v pořádku. Stejně jako ten, o koho je pečováno, nemusí cítit naplnění, ale jen to, že je na obtíž. To, co se snažím otevírat, je postoj, který hezky v knize Hladím shrnul Michal Třeštík, který říká, že předpokladem dobrého stáří je dobrá dospělost. Jinými slovy, pokud celý život žiji řekněme v souladu se sebou, pěstuji zdravé vztahy a žiji naplněný život, mám větší šanci na to, že i moje stáří bude takové. Pokud se celý život vyhýbám sám sobě a na vztahy kašlu, je pravděpodobné, že mě to ve stáří doběhne. Třeba jen v podobě toho, že budu sám. Přesně proto je podstatné o těchto tématech mluvit daleko dřív, než se nás v té nejkoncentrovanější podobě začnou plně týkat.

AH: Jak se ostatně za současných podmínek daří organizaci MILA? Nakolik jste úspěšní v dosahování svých cílů?

SB: V sociálních službách působím dvacet let a tématu péče o seniory se věnuji asi deset. Pořád mě to baví, dává mi to smysl, ale jelikož dvacet let neustále sháním peníze, začínám být unavená. Když máte zaběhnutou firmu, můžete počítat s tím, že generuje nějaký zisk. Když máte zaběhnutou neziskovku, neznamená to, že vám každý rok peníze od někoho přijdou. Dvacet let poslouchám, že je zrovna blbý rok. Jednou je to ekonomická krize, jednou povodně, jednou covid, pak válka. Pořád něco. Každý rok musíte znovu obhajovat, že děláte dobře svou práci a věnujete se důležitému tématu, které stát řešit neumí, nechce nebo nezvládá. To mě unavuje. Nevládní organizace plní zásadní roli v systému a pracují v nich experti a profesionálové na daná témata. To si ne všichni uvědomují. Ale ono nestačí jednou za rok hodit peníze do kasičky. Role, kterou plní nevládní organizace, je nezastupitelná a řada věcí funguje právě díky nim, protože jsou daleko pružnější než stát. Pokud jde o stát, stačilo by mi, kdyby nevládní organizace byly brány jako rovnocenní partneři, a ne jako někdo, kdo se státu doprošuje o peníze. Ale je řada skvělých lidí, kteří svou roli chápou jako veřejnou službu a třeba spolupráce se zmíněnou Klárou Laurenčíkovou a zmíněnými politiky a političkami je opravdu radost.

AH: A jaká je vaše situace s ohledem na financování? Závisíte na grantech a dotacích, které se vypisují na jednoleté období?

SB: My se tolik nesoustředíme na získávání dotací, mimo jiné kvůli značné administrativní zátěži, když už, tak jsme do nějakého projektu přizvaní jako partneři. A také se snažíme získávat vlastní prostředky. Pořádáme například vzdělávací kurzy pro pracovníky v sociálních službách a programy vzdělávání na míru. A v neposlední řadě máme firemní a nadační partnery, se kterými už máme dlouhodobou spolupráci, na kterou jsem hrdá. A snad to platí oboustranně. Třeba s Nadačním fondem Veolia pracujeme od počátku a je to vztah založený na důvěře, respektu a radosti, což se projevuje mimo jiné tím, že podporu od nich máme přislíbenou vždy na tři roky. To je veliká úleva v celém strategickém plánování. Stejně výjimečná je pro mě spolupráce s Nadačním fondem Českého rozhlasu, díky kterému vznikla zmíněná fotobanka a díky jehož podpoře můžeme ročně spolupracovat s deseti službami pro seniory po celé republice. A poměrně nově je to Nadace ČEZ, kde pracují opravdu skvělí lidé, kteří často opakují, že jsou tady proto, aby nám pomáhali, a ne život komplikovali. Díky nim vznikla třeba výstava fotografií profesionálních pečovatelek a pečovatelů, které jsme doplnili rozhovory a kolují teď po českých knihovnách. I tohle všechno je péče.