Strach ze zneužití moci, nebo z bezmoci?

Antonín Handl: Žijeme v politickém zřízení, které označuje svobodu projevu za jeden ze svých fundamentů. Mnohdy se svoboda projevu zmiňuje jako silný mobilizační prvek sametové revoluce, tedy zakládající události současného režimu, i dřívějších revolt proti režimu minulému. Na začátek proto obecněji: myslíte, že dnes plní pro politické zřízení klíčovou legitimační roli? Snaží se současný liberálnědemokratický stát vystupovat především jako ten, kdo svobodu projevu garantuje, nebo jako ten, kdo ji ve veřejném zájmu omezuje? 

Ondřej Slačálek: Poukazujete k zajímavému rozporu. Počátek devadesátých let nejen v postkomunistickém světě, ale i celkově, znamenal triumf určitého typu liberalismu. Étos svobody slova byl se vzpomínkou na režimy státního socialismu velmi přesvědčivý, svoboda se snadno mohla stát hlavní hodnotou. Obraz totalitárních režimů snadno obnovil základní liberální étos: strach ze zneužití moci, odpor proti absolutismu a z toho plynoucí důraz na kontrolu a rozdrobení moci. Mocí se přitom myslela především státní moc. Étos naprosté svobody slova do tohoto ducha doby skvěle zapadal. 

Základní obrysy změny, k níž v posledních třiceti letech došlo, spočívají podle mě v tom, že se dnes mnohem méně bojíme zneužití moci a mnohem větší strach máme z bezmoci. Poznali jsme, jak drtivá moc se přesunula do (zdánlivě depolitizovaných) soukromých rukou. Když chtějí americké korporace ovlivňovat prezidentské volby a vedou právní bitvy proti omezení finančního příspěvku na volební kampaň, jejich argumentem je „svoboda projevu“, protože řeč peněz prohlašují za projev. Není asi výmluvnější zkratka pro to, jak se svoboda slova stala nástrojem falšování soukromého privilegia a křivení veřejné sféry. Příkladem takového fenoménu je ale třeba i debata o Žáčkově básničce – z debaty o tom, zda mají učebnice sugerovat genderové stereotypy, se stalo údajné umlčování básníka „politickou korektností“. 

V postkomunistických zemích dorostlo několik generací bez přímé zkušenosti s cenzurou. Mají za to velmi živou zkušenost s tím, jak „svoboda slova“ fakticky působí jako zástěrka moci a privilegií bohatých: například svoboda slova velkých vydavatelů zahrnuje možnost umlčovat a manipulovat novináře, které zaměstnává. Svobodou slova se ohánějí také lidé, kteří ji zneužívají třeba k rasistickému a homofobnímu štvaní nebo šíření sexismu. 
V kontextu proměny některých norem se svoboda slova stává kótou, která vymezuje obranné i útočné linie obou stran. Pro konzervativce se stává obrannou zbraní, často se jí zaštiťují i pro nenávistné projevy. Pro stoupence emancipace různých dosud marginalizovaných skupin je naopak atraktivní podobou vítězství učinit určitý způsob mluvení o svých tématech společensky nepřijatelným, netolerovaným, nebo i nelegálním. 
Na počátku devadesátých let přišla, k šoku specialistů na slova, jako byli spisovatelé, velká inflace slov a jejich znehodnocení. Neustále se opakovalo „v diktatuře jsou slova zakázaná, ale mají význam, v demokracii můžete říct, co chcete, ale nemá to dopad“, až se z pronikavého postřehu stalo klišé. Dnes vidíme, že na některých slovech velmi záleží – právě tak jako to, že svoboda slova ani v té nejliberálnější demokracii prostě není neomezená. Ani v devadesátkách nebyla – a to nemluvím o takových marginalitách, jako že se dotčený prezident Havel poněkud nevelkoryse soudil s Milanem Knížákem kvůli vcelku vtipnému billboardu Václavka a Dášenka.

AH: V posledních letech jsou slyšet iniciativy a hnutí, které mobilizují proti cenzuře a za „skutečnou“ svobodu projevu. Kritika určitého ideologického zkreslení, přičítaného dejme tomu liberální hegemonii, není nová. Řada hnutí posledních let, především těch radikálně pravicových, ale jako by neusilovala o podvracení informačního hlavního proudu, ale jeho nahrazení vlastním. Vidíte takový posun, nebo je to klam daný třeba tím, že současné protesty vnímáme takříkajíc v přímém přenosu?

OS: Je to několik věcí dohromady. Jak už jsem zmínil, konzervativci často používají odkaz ke svobodě slova jako jednu z nejsilnějších, ne-li nejsilnější defenzivní zbraň proti prosazování nových norem. Zároveň mnozí konzervativci a nejen oni, pojmenovávají obavu ze znehodnocení svobody slova a v některých případech z netolerantní atmosféry, která se objevuje zejména kolem některých témat. Měli by ale být upřímní. Konzervativci hájí svoje normy, které v zásadě nejsou příliš otevřené ke svobodě slova. Dobře to vidíme na sporech o knihách v amerických školních knihovnách, ale třeba i na aktivitách českých konzervativních katolíků. Když Miloš Forman v devadesátých letech vystoupil s filmem Lid vs. Larry Flynt, napadl jej Občanský institut. V nedávných letech jsme byli svědky útoků Dominika Duky a jeho stoupenců na divadelní představení Naše násilí a vaše násilí. 

Jinak máte pravdu, náklady na produkci média s obrovským dopadem se s nástupem internetu drasticky snížily. Výsledkem je paradoxně (skutečně paradoxně?) vznik ideologických ghett a echo chambers. To ale, řekl bych, není pouze situace radikální pravice, právě tak jako snaha nahradit hlavní proud. Všichni se dnes adaptujeme na rozpad hlavního proudu (včetně pohrobků tohoto hlavního proudu samotných). Přemýšlíme co s tím: snažit se ho nahradit? Vytvořit vlastní komunikační prostor? 

AH: Myslíte, že radikálně protestní síly používají téma svobody projevu pro vlastní legitimaci jinak nebo ve větší míře, než tomu bylo například v devadesátých letech minulého a na začátku jednadvacátého století?

OS: Změnila se povaha těchto sil. Nemáme už protějšek pozdně devadesátkového alterglobalizačního hnutí, alianci různých emancipačních, radikálně levicových, zelených, feministických a dalších podobných iniciativ, která se dovolávala svobody slova, a ještě víc svobody pohybu, ve snaze ochromit svými protesty zasedání mezinárodních institucí. 

Nejpravděpodobnějším vyzyvatelem liberální hegemonie jsou různé verze konzervativních revolucionářů, pravicových populistů a otevřených neofašistů. Je samozřejmě pozoruhodné, jak snadno si právě tyto síly, dříve spíš spojované s autoritou a řádem, osvojily antiautoritářský étos a boj za svobodu slova. Stejně tak je ovšem pozoruhodné, jak snadno si mnozí liberálové osvojili strach ze svobody slova, paniku z jejích projevů a étos boje za „řád a klid“.¨

A to samé platí i pro veřejnou diskusi: bude-li ovládnuta ruskými propagandistickými narativy, může to pro ni znamenat katastrofu. Katastrofu ale může znamenat i jejich zuřivé vymítání, které odmítne vzít v potaz momenty pravdy, které obsahují.

AH: Obhajoby omezování svobody projevu se často vážou na ochranu zranitelných společenských skupin. Zdá se, že na politickém středu a umírněné pravici o tomto nejsou větší spory. Že převažuje – zjednodušeně řečeno – „německý model“ potlačování nenávistných projevů, zatímco rozšíření svobody slova o právo na antisystémovou mobilizaci a hate speech vidíme spíš na krajní pravici. 

OS: V zásadě asi máte pravdu. Zároveň se všechny politické síly nějak vyrovnávají s novými situacemi ohledně svobody slova: novými normami, novými technologickými možnostmi… Ani nevím, zda to odpovídá členění na pravici, levici a střed, ostatně, velká část levice počínaje Milošem Zemanem a konče Zdeňkem Koudelkou a Ivanem Davidem nedávno gravitovala ke krajní pravici. 

AH: Nicméně jak se k této otázce v posledních letech staví antiautoritářská levice? Předpokládám, že ke státním zásahům není vstřícná, ale má asi jiné důvody i záměry než pravicoví libertariáni nebo autoritářská pravice…

OS: Myslím, že antiautoritářská levice je chycena v problému, kde se vlastně nacházejí nejhorší podoby nelegitimní autority. Už v devadesátých letech napsal Noam Chomsky, že je nalezneme především v soukromých tyraniích: firmách. Proti moci korporací je podle něj třeba bránit moc státu. 

Dlouho jsem se s tou myšlenkou nedokázal smířit, byla přesvědčivě argumentovaná, ale smiřovačky s mocí státu mi jako mladému anarchistovi šly proti srsti. Posléze jsem musel uznat, že Chomsky má pravdu a antiautoritářství je třeba v epoše slábnoucích států a soukromých tyranií přehodnotit. A svoboda slova s tím souvisí. Ostatně co přesně znamená „svoboda slova“ v epoše Googlu a Facebooku? Mnozí říkají, že potřebujeme spíš moc kontrolovat algoritmy. A co verbální či jiné produkty „umělé inteligence“? Zaslouží si podobnou ochranu jako (často hloupější) slova produkovaná lidmi? A do jakého světla vlastně staví umělá inteligence slova produkovaná lidmi? Člověk, to prý zní hrdě – jsme ale mnohem průhlednější a repetitivnější, než jsme si mohli myslet. 

Samozřejmě že podobné úvahy vedou ke klasickému pokušení, tak často přítomnému na krajní levici, pokládat svobodu slova jen za nějaký „maloburžoazní výmysl“ a „úkryt pro privilegia“. Myslím, že svobodomyslná část levice má dlouhou historickou zkušenost s tím, co omezení svobody slova znamenalo, jaké mělo důsledky a proč je třeba svobodu slova pokládat za hodnotu a bránit. I bez ohledu na její problematické či přímo nesnesitelné průvodní jevy. 

AH: V roce 2010 Nejvyšší správní soud zakázal tehdejší Dělnickou stranu. Pokud vím, stále probíhají soudní spory ohledně antisemitského nakladatelství Guidemedia. V poslední době se hojně rozebíralo blokování „dezinformačních webů“ jako Aeronet nebo Protiproud, ke kterému došlo bez rozhodnutí soudu. Vidíte změny v reakcích veřejnosti na takové kroky a obecněji v tom, co je považováno za přijatelné ve veřejném prostoru?

OS: Myslím, že před obsazením Krymu a uprchlickou krizí si nikdo neuměl představit, že by krajní pravice mohla být reálnou politickou hrozbou. Po konfrontaci s Putinem šířenou propagandou a islamofobními hnutími v době uprchlické krize si tak jisti být nemůžeme, právě naopak. A samozřejmě to vede i k otázkám: má být jako projev svobody slova chráněno i šíření průmyslově vyráběné propagandy nepřátelské mocnosti? Spadají do ústavou bráněné svobody slova i výroky o mletí muslimů do masokostní moučky? 

AH: Chybí vám nějaké uchopení otázky svobody projevu a jeho případných hranic v české veřejné debatě? 

OS: Dlouho mi chyběla realistická úvaha o tom, co pro svobodu slova znamená moc kapitálu. Zůstává velkou zásluhou Andreje Babiše, že plasticky ukázal, jak tato moc také může vypadat. Jen škoda, že většině vykladačů tohoto případu poněkud chyběla schopnost abstrakce a zůstali u diabolizace jednoho konkrétního oligarchy. 

Řada pozoruhodných diskusí o hranicích svobody slova se vedla v dnes trochu podceňované oblasti krásné literatury a její kritické reflexe. Objevným způsobem je shrnuje a komentuje kniha Stefana Segiho Nekorektní literatura: Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci, která by měla již brzy vyjít a snad rovněž vyvolá další kolo debaty.

AH: Otázce dezinformací se v čísle věnujeme jen okrajově, ale těžko se jí v tomto kontextu můžeme vyhnout. Podařilo se už podle vás odborně podchytit a přesvědčivě definovat pojem „dezinformace“? 

OS: Dezinformace je pojem ze světa vojenství a tajných služeb. Z toho důvodu nevím, jak by jej mohlo jít „odborně podchytit“, najít spolehlivou definici a – o to vám asi jde především – nějaký spolehlivý klíč pro odlišení dezinformace a nedezinformace. Vždy to bude patřit do šedé zóny světa, který operuje skrytě a v pološeru. 

Slovo dezinformace se někdy až legračně nadužívá. Používá se pro každý „narativ“ šířený skutečně či domněle ruskou propagandou, a sugeruje se tak, že Rusko neustále lže. Přečinem (někdy možná dokonce cenzuryhodným přečinem) se pak pochopitelně stává už jen vědomě či nevědomě se s podobnými „dezinformačními narativy“ překrývat. Nechci nijak obhajovat ruskou propagandu a bagatelizovat její šíření, tento přístup ale pokládám přinejlepším za hodně naivní. Dobrá propaganda mísí pravdu a lež. Dobrý analytik musí vzít v potaz pravdivé aspekty ruských „narativů“ a musí se s nimi tedy přinejmenším v některých případech překrývat. Jinak by nebyl analytikem, ale propagandistou druhé strany. A to samé platí i pro veřejnou diskusi: bude-li ovládnuta ruskými propagandistickými narativy, může to pro ni znamenat katastrofu. Katastrofu ale může znamenat i jejich zuřivé vymítání, které odmítne vzít v potaz momenty pravdy, které obsahují. 

 Dobrá propaganda mísí pravdu a lež. 

AH: Jakub Eberle a Jan Daniel v článku Hybrid Warriors: Transforming Czech Security through the ‚Russian Hybrid Warfare‘ Assemblage z roku 2018 tvrdí, že brzká sekuritizace pojmu dezinformace napomohla vzniku „bezpečnostní asambláže“ boje proti (ruským) hybridním hrozbám. Měla tudíž vzniknout komplexní struktura aktérů, znalostí, norem apod., která od té doby do značné míry určuje, jak uvažovat o „skutečných“ informacích a dezinformacích. Jak hodnotíte dosavadní veřejnou debatu na toto téma?

OS: S postřehy Jakuba Eberleho a Jana Daniela obvykle souhlasím, oba jsou brilantní analytici. V tomto případě si myslím, že klíčový byl vývoj ve světě, zejména anexe Krymu, brexit a volba Trumpa. Tyto tři události spustily (do značné míry pochopitelnou) paniku liberálů a vedly k jejich proměně. Velká část z nich místo domácích (respektive západních) zdrojů problémů začala hledat jejich zdroje za hranicemi: je ostatně snadnější a lidsky snesitelnější myslet si, že moji spoluobčané zastávají pro mě nepřijatelné názory proto, že jsou otráveni propagandistickým jedem z nepřátelského zahraničí, a ne proto, že si to „opravdu“ myslí, nebo proto, že v našich vlastních společnostech existují vážné sociální problémy, které je k tomu vedou. Takový přístup ale dělá z lidí hlupáky, ozvučné desky nějaké propagandy, které je třeba chránit. Je to tedy přístup paternalistický a hluboce nedemokratický. 

„Bezpečnostní asambláž“ kolem „boje s dezinformacemi“ je přitom skutečně pozoruhodná. Výmluvná je už jen role bývalého vládního zmocněnce Klímy, muže, který na sebe během proslulé kauzy okolo historika Michala Pullmanna a debaty o „revizionismu“ prozradil, jak suverénně je schopen mluvit o věcech, kterým vůbec nerozumí, a jak malý má respekt ke svobodě vědeckého bádání. Ještě podstatnější je nicméně nezisková organizace Evropské hodnoty, placená z velké části z veřejných rozpočtů USA a sama šířící dezinformace, třeba v podobě proslulých pavědeckých scénářů, podle kterých měly v Evropě mezi lety 2016 a 2019 propuknout (s šedesátiprocentní pravděpodobností) občanské války a dojít k rozpadu států kvůli migraci a islámu. Tato organizace tedy opravdu není tou nejpovolanější k uvádění dezinformací na pravou míru…

AH: Předpokládáte v následujících letech v českém prostředí nějaké podstatné proměny ve vztahu veřejnosti a autorit ke svobodě projevu? 

OS: Těžko věštit. Osobně myslím, že můžeme očekávat růst fanatismu na různých stranách: jak mezi fundamentalistickými „obránci svobody slova“, kteří mají na mysli hlavně svobodu urážet různé menšiny, tak mezi některými stoupenci emancipace těchto menšin nebo ještě častěji „bojovníky proti dezinformacím“, kteří mají sklon zapomínat na hodnotu svobody slova. V podtextu se asi bude více projevovat generační střet: stoupenci neomezované svobody slova budou oslňovat svou selektivní pamětí „divokých a svobodných“ devadesátých let, a zapomínat, jak moc toho tehdy patřilo mezi „sprostá slova“, která „se neříkají“ (zejména řada myšlenek spojených s levicovostí), mladší generace se jim bude víc a víc vysmívat a možná přitom její část při neustálém „nahlašování nevhodných příspěvků“ a psaní stížností do médií zapomene, že svoboda slova má velký význam a hodnotu. Ale to si teď jen představuji budoucnost jako přibývání přítomnosti, zcela jistě nás něčím překvapí.