„Pryč se svobodou slova!“ Tento požadavek najde čtenář v Dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona známého recesisty a mystifikátora Jaroslava Haška, který vzpomíná, jak se spolustraníky vyrazil promluvit na schůzi národních socialistů, protože „mají-li na svém programu svobodu slova, tu svobodu slova že my také chceme mít, což znamená, že oni budou poslouchat a my že budeme mluvit“. Poté co jejich osvětová mise skončila výpraskem, vsunuli do programu své strany bod ke zrušení této svobody.
V prezentovaných názorech v tomto čísle revue Academix takovýto požadavek nenajdete, ale pokud ještě chvíli setrváme u recese, rozhodně pro redakci přineslo toto téma mnoho zapeklitých oříšků. Jako z nějaké absurdní Haškovy povídky by mohla vyznít třeba otázka: Jak vlastně editovat texty určené k vydání čísla ke svobodě slova?
Nevím, jestli jsme dnes svědky nové interpretace, nebo dezinterpretace historického pojetí liberálních lidských práv a svobod. Řekl bych, že se spíše jedná o druhý jev, přestože jejich výklad je poznamenán vývojem v čase a místě a potřebuje neustálou diskusi, jinak by přestal být liberální. Pro omezování nejen svobody projevu pak už od dob zakladatelů klasického liberalismu platí, že pokud instituce chtějí nějakým způsobem omezovat člověka, musí toto omezení dostatečně zdůvodnit, ospravedlnit a dokázat jeho legitimitu. Opět tedy pole pro diskusi.
Většina textů v revue se drží pozice, podle které je nutné z důvodu možného způsobení újmy jiným lidem, třeba nenávistnými projevy, svobodu slova nějak regulovat. Visí tak ve vzduchu otázka, kde leží hranice nenávistných projevů, ale rovněž, kdy by mělo být způsobení újmy hodnoceno samo o sobě, a ne spolu s újmou zvažována i regulace pro svobodu slova? Několik textů pak míří směrem k absolutní pozici a argumentuje ve prospěch co nejmenších omezení této svobody.
Dlouhodobě jsem přesvědčen o nesprávném pochopení konceptu svobody jednotlivce v liberální demokracii u širší veřejnosti. Mezi tato nepochopení jistě patří odvolávání se na liberální práva a svobody takřka jako na absolutní. Svoboda jednotlivce jednak nemůže být absolutní, protože jsou tady také další lidé se svými svobodami. Tím pádem je nutné mezi nimi vykolíkovat meze. A jednak také proto, že k právům a svobodám náleží řada povinností. A mezi ně patří nepůsobit újmu druhým, třeba tím, že jim upíráme důstojnost. Stát pak vstupuje jako subjekt, jehož úkolem je nejen střežit ochranu práv a svobod, rovněž musí řešit situaci, kdy si jednotlivá práva konkurují, a také navrhovat opatření, která mohou do určité míry práva a svobody omezovat. S podmínkou výše zmíněného dostatečného ospravedlnění opatření a služby veřejnému dobru.
Texty v tomto čísle několikrát prosvitne ještě jeden zásadní problém. Do jaké míry je možné vůbec hovořit o lidské svobodě ve chvíli, kdy nejen psychologické studie potvrzují výrok Davida Humea, že rozum je otrokem vášní? Klasičtí liberálové totiž pracovali s premisou, že všichni lidé jsou (přinejmenším potenciálně) racionální tvorové. Racionalita u nich hraje prim. Racionalita je základem pro naši autonomii, díky ní můžeme žít svobodně, svobodně se rozhodovat a jednat. Nicméně poznámky o biologické podmíněnosti našeho jednání tento obrázek značně komplikují. Naše rozhodnutí ovlivňují jak genetické predispozice, tak tendence ospravedlňovat a racionalizovat vlastní přesvědčení, emotivní rozpoložení, ale i pachy nebo třeba spánkový deficit. Doufejte tedy, že vás nebude někdy soudit nevyspalý teplomilný soudce za deštivého dne, a rozhodně byste se neměli při své obhajobě potit.
Myslím, že postoje v tomto čísle odráží z velké části dnešní odbornou debatu, do které rovněž vstupují silné emoce, jež nacházíme v debatě veřejné. Ta by myslím zasloužila i kus Haškovy nadsázky a recese.