Svoboda projevu jako ideál neztrácí na vznešenosti, ale u kontroverzních výroků slyšíme, že nikdo nemá na mysli svobodu projevu „neomezenou“. Kritérium naléhavosti, které ustanovuje hranici tam, kde existuje přímá hrozba, protežuje i většina radikálních zastánců svobody projevu, stejně jako autor diskusního textu Adam Růžička. Podle něj jsme však dnes svědky paniky elit, které nemají důvěru v postupný proces veřejného diskutování, skrze který svobodní občané dojdou ke konsenzu, ale naopak tendenci vidět veřejnost v tom nejhorším světle a snahu informace jim předem filtrovat. Svoboda projevu je proto postupně omezována ve jménu vágně definovaných hrozeb.
Mnich Zosima v Bratrech Karamazových popisuje případ doktora, jenž proklamoval, že velice miluje lidstvo, ale že se musí sám sobě divit, neboť čím více miluje lidstvo jako celek, tím více se mu protiví jednotliví lidé a jejich způsoby, ba dokonce je začíná i nenávidět. „Ve svých snech jsem nezřídka docházel k vášnivým myšlenkám o sloužení lidstvu a možná, že bych skutečně vzal na svá bedra kříž pro lidstvo, kdyby toho bylo třeba, ale zatím nejsem s to, abych žil s někým v jednom pokoji, což vím ze zkušenosti.“
Dostojevský zde skrze Zosimu ilustruje dvojí pojetí lásky k člověku, kterou pozoruje kolem sebe v Rusku 19. století, v době „nevíry a pochybností“, jež až překvapivě často bývá srovnávána se současností. První pojetí je ona abstraktní láska doktorova – láska vysněná. Ta si žádá velká gesta, hrdinské činy, nepřátelské hrozby, patos a sentimentalitu. Prahne po brzkém uspokojení a vyžaduje, aby se na ni všichni dívali. Ta druhá je konkrétní láska mnichova, která je nudná, každodenní, vyžaduje práci a trpělivost. Neví hned, co je správné, a musí pokorně naslouchat a soucítit s tím, ke komu se vztahuje. Na rozdíl od té první, máme-li věřit autorovi, ovšem není pouze na efekt, ale je efektivní – mnich ji nazývá láskou účinnou.
Doufám, že čtenář odpustí úvodní literární exkurzi. Zosimovo vyprávění se mi totiž vrací v posledních měsících pravidelně, když se probírám komentáři o svobodě projevu, a spatřuji v něm paralelu nadmíru relevantní. Také svobodu projevu dnes v abstraktnu oslavuje téměř každý a hned vyzdvihuje její zásadní roli pro demokracii, která se důležitostí rovná snad i svobodným volbám, ne-li je převyšuje. Ostatně je těžké si představit, že by dnes někdo otevřeně vystoupil kupříkladu proti autorům Charty 77, již svobodu projevu zmiňují hned na prvním místě, či že by někdo označil Palachův požadavek okamžitého zrušení cenzury jako věc přežitou a idealisticky naivní. Nikoliv, svoboda projevu jako ideál v obecné rovině neztrácí na vznešenosti.
Vznešenost se nicméně rychle rozplyne, zeptáme-li se na konkrétní příklady kontroverzních výroků. Tu ohledně svobody projevu zpravidla zavládne skepse a dozvídáme se, že samozřejmě nikdo nemá na mysli svobodu projevu „neomezenou“, že je nutno tento princip upravit požadavkům současnosti a že ve jménu obranyschopné demokracie musíme revidovat tento její ústavní pilíř, nechceme-li se stát oběťmi nepřátel otevřených společností. Tento kontrast výstižně ilustruje výzkum veřejného mínění organizace Knight Foundation z loňského ledna ze Spojených států. Zde 91 % respondentů odpovědělo, že svoboda projevu je buď „extrémně důležitá“, nebo „velice důležitá“ (popořadě 63 % a 28 %; v důležitosti ji překonaly o pár procentních bodů pouze rovnost před zákonem a právo volit). Ovšem následné dotazování ohledně šíření dezinformací o nemoci COVID-19, protestních projevů ve jménu rasové spravedlnosti hnutí Black Lives Matter či zpochybňování výsledků prezidentských voleb z roku 2019 vyjevilo, že pouhý zlomek těch, již předtím považovali svobodný projev za extrémně důležitý, vnímají i kontroverzní názory jako legitimní. Vznešenost abstraktního principu mizí tváří v tvář konkrétnosti.
Aby nedošlo k nedorozumění, nic jako „neomezená“ svoboda projevu skutečně neexistuje. Těžko bychom hledali obhájce, již by lobbovali za legalizaci vydírání, vyhrožování násilím, šíření poplašných zpráv a pomluv a obdobných přečinů, které představují jasnou a přítomnou hrozbu. Slovy soudce amerického Nejvyššího soudu Olivera Wendella Holmese Jr., ani ti nejzarputilejší obhájci svobody projevu by neospravedlňovali člověka, jenž začne v přeplněném divadle lživě křičet „hoří“, čímž rozšíří paniku a ohrozí bezpečí přítomných. Holmesův bonmot je obecně považován za trefné vyjádření hranice pro legitimní svobodný projev. Nicméně kontext, v němž se výrok poprvé objevil, by nám měl také připomínat, jak snadno se soudy o „škodlivosti“ projevu mohou zvrhnout v cenzurní pokušení, pakliže hranice není ustanovena přesně a trest se odvozuje na základě dojmů a předsudků posuzovatelů, a to i tak zkušených a moudrých, jako byl soudce Holmes.
Ten totiž potvrdil rozsudek, který odsuzoval skupinu protiválečných aktivistů za to, že distribuovali letáky proti zapojení Spojených států do první světové války a vyzývali brance, aby se postavili na odpor vůči odvodu do armády. Jsme ve válce, zněl argument, a obdobné aktivity je třeba trestat, neboť mohou potenciálně pomoci nepříteli. Je ohromnou ironií, že příklad o požáru a divadlu se objevuje právě v rozsudku, kde se nejedná o přímé, ale pouze potenciální ohrožení. A tímto případem to také zdaleka neskončilo. Kritérium pouhé potenciality újmy, kterou by mohl způsobit určitý projev, provázelo Spojené státy skrze neliberální období mccarthyismu konce 40. a 50. let, v němž bylo trestáno mnoho novinářů, učitelů, umělců a intelektuálů za domnělou podporu Sovětského svazu a za šíření vlastizrádných myšlenek. Zatčen či vyhozen ze zaměstnání mohl být kdokoliv, na koho byl vržen stín pochybnosti. Ostatně i tentokrát byla země ve válce, byť studené, a za potenciálně škodlivé mohlo být považováno téměř cokoliv, posoudí-li to dostatečně ostražité a prozíravé oko cenzora.
Doba druhé rudé paniky a mccarthyistických represí se dodnes považuje za temný bod v historii americké demokracie a její definitivní konec přichází až v letech šedesátých, a to opět pod korouhví svobody projevu. Studentské protesty v Berkeley organizované Hnutím za svobodu projevu (angl. Free Speech Movement) se úspěšně dovolávaly akademických svobod a svobody politických projevů na univerzitách, a to včetně svobody otevřeně podporovat afroamerické hnutí za občanská práva a vyjadřovat nesouhlas s válkou ve Vietnamu. Kulturní změna, jež se nesla 60. lety, se následně projevila i v rozhodování soudů. Kritérium potenciální újmy bylo zavrženo jako příliš vágní, a tedy zneužitelné a neústavní, a na jeho místo nastoupilo kritérium naléhavosti, které ustanovuje hranici tam, kde existuje přímá hrozba. Již nestačilo spekulovat o možných škodách, ale bylo třeba dokázat, že projev představuje jasnou, konkrétní a bezprostřední újmu. To je také hranice, kterou protežuje většina absolutistů svobody projevu.
Kritérium potenciální újmy bylo zavrženo jako příliš vágní, a tedy zneužitelné a neústavní, a na jeho místo nastoupilo kritérium naléhavosti, které ustanovuje hranici tam, kde existuje přímá hrozba. Již nestačilo spekulovat o možných škodách, ale bylo třeba dokázat, že projev představuje jasnou, konkrétní a bezprostřední újmu. To je také hranice, kterou protežuje většina absolutistů svobody projevu.
Kritérium naléhavosti představuje široké síto, kterým musí z podstaty věci projít leccos. Proto také není překvapením, že se svobodě projevu občas přezdívá „věčně radikální myšlenka“. Jde o princip, jenž snad více než jakýkoliv jiný dokáže pravidelně udivovat, šokovat a znepokojovat, a to i ty, kteří se jím ještě před nedávnem zaštiťovali a halasně hájili. Jacob Mchangama, dánský právník a autor knihy Svoboda projevu: Od Sokrata po sociální sítě, popisuje tragický cyklus, kterým princip pravidelně prochází. Ve zlých časech tyranie a útlaku je svoboda projevu ideálem, jenž spojuje opozici vůči autoritářům a vzbuzuje soucit široké veřejnosti k perzekvovaným disidentům, kteří neudělali nic horšího, než že si dovolili něco vyřknout či napsat. Ve zlých časech se hodnota svobody projevu zdá zřejmá – představíme si citát spisovatele Jana Procházky z pražského jara 1968: „Je nelogické, aby se člověk tak dlouho učil mluvit a pak nesměl mluvit.“
Situace se však radikálně mění v momentě, kdy jsou autoritáři svrženi a zavládnou časy dobré. V té chvíli svoboda p rojevu nesjednocuje, ale akcentuje rozdíly a zasévá zrno rozkolu. Pod její ochranu najednou nespadají ušlechtilí liberálové a disidenti, ale spíše podivní hlasatelé bizarností, konspirátoři a pornografové. Je to Larry Flynt a ne Václav Havel, který se v dobrých časech bude zaštiťovat svobodným projevem, a touto odpudivou asociací jakoby princip ztratil na hodnotě.
Mchangama poukazuje na to, že tento jev se neblaze snoubí s tím, co vnímá jako hlavního nepřítele svobody projevu v demokracii, tzv. panikou elit, kterou mapuje napříč dějinami. Riziko se vyskytuje především v období krize a nestability, zvláště pak ve chvílích disruptivních komunikačních inovací, skrze které získává hlas a přístup do diskuse širší část veřejnosti, jejíž zapojení bylo předtím (většinou technologicky) nemožné. V takové situaci se stává, že tradiční strážci bran veřejného pléna panikaří kvůli ztrátě kontroly nad diskutovaným obsahem a bijí na poplach ze strachu z ohrožení politického řádu a společenské harmonie. Moc původních institucí se zdá být oslabena náhlou disrupcí, aniž by byla předložena alternativa schopná zkrotit nově vzniklou situaci, jež se okem původních autorit zdá být plna nebezpečného a nepředvídatelného chaosu a anarchie.
A zde se nebavíme jen o současnosti. V roce 1525 si stěžuje velký humanistický myslitel Erasmus Rotterdamský, že by se mělo zatočit s nešvary knihtisku, jež zaplňuje svět letáky a knihami „hloupými, ignorantními, zhoubnými, pomluvačnými, šílenými, bohapustými a podvratnými“. Mchangama pečlivě prochází dějiny a ukazuje, že obdobné cenzurní návrhy se objevují i s vynálezem transatlantického telegrafu, radiokomunikace, televizního vysílání a samozřejmě internetu. Například v roce 2020 deklaruje bývalý americký prezident Barack Obama, že informační architektura on-line prostředí představuje „největší hrozbu pro naši demokracii“. Mchangama ovšem nesouhlasí s tím, že by ona tvrdá a varovná slova byla doprovázena reálným dokladem o přítomné hrozbě; spíše jde o nepodložené dojmy elit, jež pramení z pocitu ztráty kontroly nad nově vzniklou situací.
Nedá se samozřejmě tvrdit, že by obavy z náhlého otevření komunikačních kanálů byly vždy zcela nemístné. Kupříkladu jeden z důsledků vynálezu knihtisku bylo virální rozšíření pamfletu Malleus Maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) od dvou dominikánských mnichů, který pomohl k tomu, že na evropském kontinentě byly upáleny desetitisíce žen jako čarodějnice. Každá inovace s sebou přináší svá rizika. Na druhou stranu ovšem harvardský psycholog Steven Pinker tvrdí, že rozsáhlost procesů s čarodějnicemi byla zapříčiněna právě absencí svobodného projevu, jež zamezovala obyčejným lidem postavit se proti absurdním nařčením svých známých z čarodějnictví. Podobný argument ve prospěch svobody projevu předkládá ředitel Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU) Aryeh Neier pro kontext nacistického Německa. „V Německu a na území dobytém Říší se téměř neozýval morální protest proti nacismu. Tam, kde se političtí a náboženští představitelé ozvali, zejména v Dánsku, byla většina židů zachráněna. Ti židé, kteří zemřeli, se stali obětí mlčení morálních vůdců Evropy stejně jako obětí nacismu.“
Princip svobody projevu totiž netvrdí, že vše, co se řekne a napíše, bude hned rozumné a dobré, ale předpokládá, že chyby se skrze svobodnou diskusi dříve najdou a opraví a dlouhodobě bude výsledek lepší v porovnání se situací, kdy hrstka samozvaných arbitrů rozhoduje o obsahu a povolených názorech, o tom, co je pravda a co je lež, co je dobré a co špatné.
Princip svobody projevu totiž netvrdí, že vše, co se řekne a napíše, bude hned rozumné a dobré, ale předpokládá, že chyby se skrze svobodnou diskusi dříve najdou a opraví a dlouhodobě bude výsledek lepší v porovnání se situací, kdy hrstka samozvaných arbitrů rozhoduje o obsahu a povolených názorech, o tom, co je pravda a co je lež, co je dobré a co špatné. Proto je také zásadní, aby se svoboda projevu odrážela jak v zákonech, tak v kulturních normách, a nestávalo se, že „o některých věcech se zkrátka nemluví a nepíše“. Skutečnost, že svoboda projevu může být neblaze škrcena nejen státem, ale také společenskými normami, byla akcentována minimálně od 19. století, kde důvody představil J. S. Mill ve svém legendárním filozofickém spisu O svobodě.
Fenomén paniky elit jde ovšem opačným směrem. Není to důvěra v postupný proces veřejného diskutování, skrze který svobodní občané dojdou ke konsenzu, ale naopak tendence vidět veřejnost v tom nejhorším světle a snaha informace jim předem filtrovat, interpretovat a korigovat, aby z nich náhodou nevyvodili ty špatné závěry. A v tomto bodě spatřujeme konflikt, který svobodu projevu doprovází od jejích prvopočátků. Svobodný projev totiž přichází ve dvou pojetích, které se napříč dějinami neustále střetávají. Jsou jimi pojetí rovnostářské a pojetí elitářské. To první definovalo athénskou demokracii, v níž každý svobodný občan (byl-li muž, Athéňan a ne otrok) mohl promluvit na veřejnosti, a zapojit se tak do rozhodování o osudu státu. To druhé příslušelo římskému republikánství, v němž pouze skupina vyvolených mohla svobodně promlouvat do věcí veřejných, a zbytek lidí byl trestán za „nezřízenost jazyka“, pokud to také zkusil.
Mchangama v knize popisuje vývoj světových dějin a ukazuje, že tato dvě pojetí spolu neustále zápasí. Zároveň na nás apeluje, abychom nebyli laxní a dávali si pozor na postupné ukrajování této fundamentální svobody, a to zvláště v několika posledních kapitolách, v nichž popisuje současnost jako dobu velkého úpadku svobody projevu. Navzdory tomu, že většina západních demokracií má rovnostářský svobodný projev ukotven ve svých ústavách, je totiž svoboda projevu postupně omezována ve jménu vágně definovaných hrozeb, z nichž dominantní je dnes pravděpodobně boj s dezinformacemi, u kterých nemusí platit kritérium naléhavosti popsané výše.
Pohlédneme-li na způsob, jakým se o vlivu dezinformací hovoří, zaujme nás elitářský nádech a také to, jak nápadně pasivní role je přisuzovaná řadovým občanům. Dezinformace, dočítáme se od odborníků, působí jako vojenská střela, jež zasáhne a raní, či jako virus, který se šíří z jednoho bezbranného člověka na druhého, případně jde o výtvor geniálních nepřátelských manipulátorů, jež dokážou programovat mysl lidí na míle daleko vzdálených dle svých odpudivých záměrů. Zde bych nerad tvrdil, že takové snahy neexistují, či snad že nemají žádný vliv. Je ovšem s podivem, jak podceňovaný je v současné diskusi o dezinformacích občan svobodné společnosti, který je popisován jako nečinný anebo reflexivně reagující element, jehož je nutno ochránit od dezinformačního vlivu či alespoň dovzdělat, a to vše navzdory skutečnosti, že postrádáme konkluzivní důkaz o tom, že by ono dezinformační působení bylo jakkoliv účinné či že má opravdu přímý kauzální vliv na to, co se následně ve svobodných společnostech děje. A ještě s větším podivem je, jak se tyto snahy vždy a bez špetky ironie představují jakožto počiny vymyšlené ve jménu zachování a obrany demokracie.
Na demokracii to může mít efekt přesně opačný. Politolog Ivan Krastev v článku Doba populismu: Reflektování sebenepřátelství demokracie z roku 2011 analyzuje fenomén populismu a krizi demokracie v Evropě a dochází k závěru, že jeden z faktorů, jenž zapříčinil úpadek svobodných společností, byla revoluce v behaviorálních vědách, a to především v neurovědách. Ty totiž z podstaty své metodologie nahlížejí na člověka a jeho jednání deterministicky, čímž následně ovlivnily elitní kruhy a jejich smýšlení o lidské povaze. Za modus operandi politického boje začala být považována manipulace emocemi, jež nahradila předchozí předpoklad svobodné diskuse a racionálního rozhodování. V tomto světle pak současná panika elit a rétorika boje s dezinformacemi dává větší smysl. Tento přístup ovšem zapomíná na skutečnost, že veřejnost sama reaguje na způsoby, jak se o ní ve vyšších kruzích uvažuje, a slyší-li, že se o člověku mluví jako o reaktivním kolečku v soukolí, bude jen stěží odpovídat vstřícně a s důvěrou. To následně roztáčí začarovaný kruh, kdy nedůvěra jedněch podporuje nedůvěru druhých, jež posiluje zase tu první, a tak dále a tak podobně.
A to mne vede zpět k mnichu Zosimovi. Věřím totiž, že náš současný boj s vágními hrozbami, jenž se principiálně nebrání ani omezování svobodného projevu, je veden upřímně, bez postranních úmyslů a cynických mocenských ambicí. Věřím dále, že předložené návrhy vycházejí z deklarované lásky k lidstvu a demokracii přesně tak, jak jsou ospravedlňovány svými proponenty. Spatřuji nicméně v této lásce lásku doktorovu, to jest lásku vysněnou, sentimentální, jež miluje lidstvo abstraktně, na efekt a nemá příliš v lásce konkrétní lidi ani jejich způsoby, ba dokonce je začíná i nenávidět. Proto také postrádá důvěru ke člověku a trpělivost s ním hovořit a porozumět mu. A to jí může být osudné.
Nerad bych podceňoval hrozby, kterým naše demokracie čelí. Soudím stejně jako mnozí, že jsou vážné, snad dokonce existenční. Na závěr bych si však dovolil tvrdit, že jim rozumíme méně, než si myslíme, a že chceme-li se z krize vymanit, klíčem nejsou patetické proklamace a sloganovitá řešení, ale dlouhotrvající snaha plná nudné, každodenní a trpělivé práce, která se neobejde bez dobře fungující veřejné diskuse, již podtrhuje Zosimova láska ke konkrétnímu člověku, včetně všech jeho neomalených, podivínských a potrhlých detailů. Svoboda projevu je pak ústavní podmínkou pro to, aby to fungovalo. Alternativou je neúčinné brblání o tom, že chceme demokracii, ale chodí nám tam lidi.