8.
Technologie budoucnosti

Unikl smysl Hry na oliheň Netflixu, nebo nám? Jak se pozná kvalitní reality TV?

Martin Svoboda vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je redaktorem filmového webu Kinobox.cz, přispívá či přispíval do časopisů Film a doba, Cinepur, Dok.Revue, Interview či do on-line deníku Aktuálně.cz. Podílel se na katalozích Letní filmové školy v Uherském Hradišti a Finále Plzeň.

Academix Revue Unikl smysl Hry na oliheň Netflixu, nebo nám? Jak se pozná kvalitní reality TV?

Reality TV si vydobyla postavení nejnižšího z nízkých žánrů. Ostře se vůči ní vymezit často považujeme za znamení dobrého vkusu, slušnosti, možná dokonce morálky. Do veřejné debaty toto téma naposledy vstoupilo během uvedení vysokoprofilové Hry na oliheň: Výzvy, která vycházela z námětu veleúspěšné jihokorejské antikapitalistické satiry. V té boháči sledovali chudinu, kterak pro jejich potěchu a příslib astronomické výhry bojuje na život a na smrt. Netflix samozřejmě ze své realizace vypustil skutečné násilí, nicméně pachuť původního principu byla pro mnohé nesnesitelná. Copak producenti nepochopili poselství jednoho ze svých největších hitů? Z druhé strany se však nabízí otázka, zdali nejde o přehnanou a možná trochu pokryteckou úzkoprsost. A nakonec: existuje něco jako „kvalitní reality TV“?

Historie moderní reality TV sahá do počátku století, kdy v roce 2000 americká stanice CBS na základě evropské licence realizovala první sérii Survivora, česky uváděného jako Kdo přežije, a o pár měsíců později Big Brothera. Základní koncept obou show je stejný – sledujeme skupinu lidí, kteří musí ve výjimečných podmínkách jednak plnit určené soutěžní úkony a jednak si získat silnou pozici ve vzniklém kolektivu. Sami hráči hlasují v pravidelných intervalech o vyloučení jednotlivců ze svého kolektivu a u poslední dvojice (či trojice) vyřazení hráči rozhodnou, kdo si odnese výhru. V roce 2001 se k těmto pořadům přidal cestovatelský The Amazing Race, jenž klade větší důraz na soutěžní aspekt, byť i v něm hrají roli mimosoutěžní interakce.

Vděčnou součástí marketingu bylo propagovat tyto pořady jako hodnotné sociologické experimenty, především pak v případě Survivora, který se rád stylizoval jako intimní cesta za překonáním vlastních překážek a nalezení sebe sama kdesi uprostřed divočiny. Dnes už takový přístup považujeme za naivní a archaický. Vždy se jednalo o soutěžní hru o milion dolarů, stejně jako o příležitost postavit se před kamery a utrhnout si kus slávy. Skutečně čistí soutěžící, kteří by hledali smysl života a chovali se opravdu autenticky, byli od počátku v menšině.

Obzvlášť v případě raných sezon je však fascinující sledovat, jak za pochodu vzniká nepsaný etický kód těchto pseudospolečenství. A také nároků, které má smysl klást na produkci. Jsou lež a manipulace legitimními herními tahy srovnatelnými s blafováním v pokeru či vyhazováním figurek v šachu, nebo jde o morální pochybení? Kam je možné pro výhru zajít? Jakou hodnotu mají prožívané emoce? A jak moc smí tvůrci zasahovat do dění, manipulovat průběhem soutěže a ovlivňovat výsledek ve jménu lepší zábavy?

Pro stvrzení reality TV jako nutného prvku televizní nabídky byla důležitá hollywoodská scenáristická stávka z let 2007/8, jež u televizních stanic vyvolala poptávku po rychle dostupném obsahu. Reality TV se tehdy ukázala být jedním z realizačně nejrychlejších a nejlacinějších typů audiovizuální produkce. Sebevětší finanční obnos přislíbený účastníkům nepřekoná sumu ušetřenou za štáb fikčního díla, dokonce i řemeslně poctivého dokumentu. Právě proto se reality TV napevno zažrala do programů a z roztrženého pytle vypadly i některé z nejhorších a morálně nejpochybnějších projektů. Ty se vyžívaly ve voyeurské potěše ze sledování utrpení lidí, které jsme navíc často v důsledku agresivní emocionální návodnosti mohli považovat za „horší, než jsme my“. Mluvíme o časech Honey Boo Boo, show z roku 2012 sledující život obézní dívky z nižší třídy a její stejně obézní matky, jimiž mohl celý svět performativně pohrdat. Tyto pořady často upozadily či zcela eliminovaly soutěžní prvek a nabízely čisté panoptikum.

Kritika reality TV, přítomná od prvních okamžiků, tehdy dosáhla vrcholu. Televizní producenti svými excesy potvrdili nejhorší výtky o manipulaci, povrchnosti a nakonec i čisté lidské krutosti. Dodnes je pak zvykem hodnotit reality TV jako celek podle jejích nejhorších zástupců, což není standard, který bychom uplatňovali na jakýkoliv jiný žánr. 

Bylo by však velmi neférové říct, že každý aspekt reality TV je špatný. Z toho by ostatně vyplývalo, že každý divák reality TV nese díl viny na existenci bezvýhradně špatné instituce. Odsudek reality TV v sobě jistě má kromě právoplatných pochybností i kus elitářství. Jedná se o žánr, jenž si nejčastěji spojujeme s méně vzdělaným a zaopatřeným publikem. Nedůvěra vůči masově populárním formátům a dílům je patrná napříč kulturní sférou. Zábava pro masy si často vydobude respekt, až když na její komerční původ společnost zapomene. A to se u reality TV jen těžko může stát, na rozdíl od Shakespeara či Victora Huga  bude vždy zřejmé, komu bylo dílo původně určeno.

Jediný rozdíl mezi reality show a fikčním seriálem je absence scénáře a relativní ponechání volné ruky aktérům před kamerou, jimž zůstává vlastní agenda, často spojená s výhrou v mnoha různých podobách.

Abychom odkryli tajemství toho, jak rozeznat dobrou reality TV produkci od špatné, musíme si nejdřív určit rámec našeho přístupu. Jedním ze základních problémů je, že existuje tendence hodnotit reality TV podle kritérií převzatých z dokumentaristiky či žurnalistiky. Soustředíme se na věrné zachycení reality a poukazujeme například na zjevné manipulační taktiky. Tento ideál však žánr nikdy nesledoval (kdyby tak činil, nebyl by důvod označovat výsledek novým zastřešujícím pojmem). Mnohem lepší je chápat reality TV jako situaci, v níž produkce připraví výchozí bod, vpustí do něj aktéry bez předepsaného scénáře a jejich pohyb v nějaké míře kontroluje. Na základě shromážděného materiálu se pak snaží sestavit co nejvíce strhující vyprávění, a to prakticky bez ohledu na zachování autenticity.

Jediný rozdíl mezi reality show a fikčním seriálem je absence scénáře a relativní ponechání volné ruky aktérům před kamerou, jimž zůstává vlastní agenda, často spojená s výhrou v mnoha různých podobách. Může to představovat vzrušující výzvu pro střihačský tým a potenciál nalézat situace, které by profesního scenáristu nenapadly, nebo by možná neměl odvahu je formulovat. Jistě je tu spousta příležitostí, jak učinit něco eticky nepatřičného. Založit výchozí situaci na posměchu znevýhodněným osobám. Sestříhat postavu jako tak negativní, že se ze strany veřejnosti setká s mediální šikanou a nověji kyberšikanou. Tyto věci ale nedokazují nevhodnost celého konceptu, pouze jeho nezvládnutí. 

Reality TV navíc není jen žánr, je to celá subkultura. Od publika se nečeká pasivita, právě naopak účast a zájem. Ve zkratce pak můžeme říct, že u mezinárodního publika existují dva základní fanouškovské přístupy, jež můžeme nazvat „facebookový“ a „twitterový“. Ten první přijímá dané pořady právě tak, jak jsou předkládány, a nemá tendenci zpřítomňovat ve svých úvahách produkční proces. „Když Gordon Ramsay řekne, že tenhle pokrm byl nejhorší, tak to je nepochybně pravda.“ Ten druhý je naopak zaměřen na snahu prohlédnout skrz produkční manipulaci, jako by šlo o audiovizuální rébus. Nebo přesněji konspiraci připravenou k odhalení. „Gordon chtěl vyřadit nejnudnějšího soutěžícího, tak jeho pokrm označil za nechutný.“ Tato část subkultury je známá i svým tíhnutím k progresivním hodnotám.

V reality TV je jistě možné nalézt „pravdu“, byť to prakticky nikdy není ta, kterou přislibuje marketing pořadu. Je to ta část reality, kterou by tvůrci nejraději skryli, ale ne vždy k tomu mají prostor. V amerických soutěžních reality show bylo například vždy bolestně patrné, s jakou samozřejmostí jsou okamžitě ostrakizováni lidé z etnických, sexuálních či genderových menšin. Během prvních kol vyřazování ještě nejsou utvořena přirozená společenská pouta a soutěžící hledají jakoukoliv záminku na někoho ukázat prstem. S hrůzostrašnou statistickou pravidelností se takovým terčem stává člověk jiné etnicity, než je většina soutěžících. Nejde o důsledek vědomého rozhodnutí, ale instinktivní tendence najít „druhého“. I proto donedávna platilo, že v druhé půlce soutěžní reality show, kde o postupu rozhodují samotní hráči, zůstávají takřka bez výjimky jen běloši. Poslední roky se producenti pokouší proti tomuto jevu bojovat obsazením příslušníků menšin v poměru, jenž přesahuje skutečný poměr národnostních a etnických skupin ve společnosti. Na první pohled se to zdá nefér, v praxi však jde o jedinou možnost, jak dát příslušníkům menšin šanci postoupit ve hře – obsazení dvou černochů vedle osmi bělochů dělá z hráčů v tak zjevné menšině okamžitý terč ještě dřív, než někdo poprvé promluví. A to je zjištění, z nějž jde činit sociologické závěry.

Je zajímavé sledovat i genderově podmíněné rozdíly. Ty se mohou projevovat jemně, například tím, jak různě jsou rámovány a vnímány stejné činy mužů a žen. Ale také celkem drasticky, obzvlášť když se v pořadu lze k výhře dopracovat různými způsoby. Vítězství muže je častěji založeno na fyzické dominanci v soutěžích, vítězství ženy na jejich sociálních schopnostech. Prezentovat však sociální vítězství jako „zábavné“ je pro střihače obtížným úkolem. Budování silné pozice v kolektivu a následné vymýcení fyzicky zdatných soutěžících je jednak repetitivní, jednak postrádá emocionálně vděčné momenty. Zvlášť když publikum na cílevědomé ženy, které se nebojí manipulovat a lhát, reaguje většinou s otevřenou nevraživostí – mnohem větší, než když stejnou taktiku volí muž. Je tedy veřejným tajemstvím, že přáním producentů je, aby častěji vyhrávali muži. K nechtěnému extrému to vedlo u Survivora – v první polovině jeho existence se poměr vítězů a vítězek takřka rovnal. Po několika nepopulárních triumfujících ženách v řadě však producenti průběh hry pozměnili ve prospěch taktiky založené na fyzických výkonech (samozřejmě aniž by byly změny zdůvodněny takto otevřeně). V následující éře vítězky prakticky vymizely. Pro tento problém pořad aktuálně hledá uspokojivé řešení. Férovost a autenticita versus zábava je vskutku základním metakonfliktem celého žánru.

Férovost a autenticita versus zábava je vskutku základním metakonfliktem celého žánru.

Nehledě na to je však právě u ikonické trojice show stanice CBS, tedy Survivora, Big Brothera a The Amazing Race, dobré hledat standard kvality reality TV. Tyto tři sesterské show si prožily éru enormního mediálního zájmu, který následně ztratily ve prospěch novějších, často extrémnějších konceptů. (Vzpomenout lze na Fear Factor s Joem Roganem, jehož premisou bylo zveličit nejdrsnější prvky Survivora.) Přesto se na rozdíl od většiny svých nástupců dokázaly přizpůsobit posunům doby a (s výjimkou pandemických sezon) nikdy neopustily éter. Americký Survivor se vzhledem k produkci dvou sezon ročně již blíží k neuvěřitelné padesáté řadě.

Není tedy divu, že tyto pořady platí za zlatý střed. Instituce v jádru konzervativní a opatrné vůči formálním experimentům, nicméně s bohatým čtvrtstoletí budovaným know-how. Jedná se o pořady s dostatečným množstvím rigidity, aby do nich soutěžící mohli chodit s připravenými taktikami, což vede ke komplexnější hře. Big Brother je pak dlouhodobě unikátní tím, že publikum může kromě standardních televizních epizod takřka 24 hodin denně sledovat soutěžící živě, producenti tedy nemohou zneviditelňovat kontroverze a příliš manipulovat s narativem. U prominentních verzí, předně americké a kanadské, sledují lidé dění na směny a poctivě o něm informují na sociálních sítích. Letošní americká série byla (opět v důsledku scenáristické stávky) protažena na rekordních 100 dnů a stále si nachází publikum.

Přesto tato trojice platí tak trochu za dinosaury oboru. Pokud dnes někoho uslyšíte mluvit o reality show, bude to spíš RuPaul’s Drag Race, jenž začal jako parodická soutěž krásy umělců dragu, performujících ve vší campové opulenci klišé žánru. (Sebeshazující, nebo přinejmenším sebereflektivní nádech je prvkem mnoha reality show posledních let. Tvůrci se tak preventivně brání proti negativním konotacím svého žánru, staví se nad něj.) RuPaul’s Drag Race se stal mocnou institucí a důležitým milníkem LGBT+ reprezentace, právě si připsal pátou cenu Emmy v řadě. Připomněl, že přítomnost v „nízké“ kultuře je pro širší přijetí progresivních hodnot zcela zásadní. Že se jedním z nejprominentnějších pořadů americké popkultury stala drag show rámující tuto estetiku pozitivně, by bylo ještě o deset let dříve nepředstavitelné.

Pandemickým hitem byla reality show The Circle, kde byli soutěžící izolovaní v samostatných pokojích a komunikovali pouze prostřednictvím smyšlené sociální sítě. V tu chvíli s nimi mohla soucítit velká část publika. Aktuálním hitem je pak nová show Traitors, úspěšná už v několika mezinárodních mutacích. S nadsázkou se soustředí na manipulativní aspekty reality TV a účastní se jí často soutěžící z jiných pořadů, jedná se tedy v mnoha ohledech o pořad pro zkušenější publikum.

V textu zatím nepřišla řada na seznamkové reality show, protože při hledání kvality nás u nich čeká největší výzva. Myšlenka hledání lásky prostřednictvím televizní soutěže je absurdní a problematická z principu. V praxi se však jedná o formát, který jeho účastníci berou nejméně vážně. Nikdo už dnes v těchto show doopravdy nehledá lásku, jedná se víceméně o kratochvíli aspirujících influencerů, kteří přehrávají očekávané scény. Principem populárního Too Hot To Handle je zavřít skupinu hloupých krásných mladých lidí do přímořského resortu, zásobovat je alkoholem, zakázat jim mít sex (protože jen tehdy poznají skutečnou lásku) a následně poslouchat jejich svědectví, jak moc je to těžké. Jedná se vyloženě o komedii. Výsledky této větve reality TV se tedy pohybují od nevkusné emocionální manipulace po neškodnou taškařici a přes zdánlivě nejvíce zranitelný námět tu soutěžící emocionálně trpí nejméně, protože do pořadu nevcházejí s naivní důvěrou v naplnění deklarovaného cíle.

Utrpení soutěžících je přesto největším problémem a škraloupem celého žánru. Je snadné smát se nepochopitelně zveličeným emocím mezi lidmi, kteří se znají teprve pár dní. Nicméně fenomén reality TV už je s námi dost dlouho na to, abychom měli celkem důvěryhodně zmapováno, jak psychologicky intenzivní zátěž prožívají. Často pod nátlakem produkce, jež dělá vše pro to, aby nedostatkem jídla, alkoholem, spánkovou deprivací, návodnými dialogy s kouči a samozřejmě izolací od zbytku světa zvýšila pocity zásadnosti, závislosti a paranoidních představ. Účastníci často ztrácí pojem o své individualitě a nejsou schopni zcela běžných myšlenkových pochodů.

Zvlášť pokud se někdo v reality TV stane  záporákem a po skončení pořadu ho čeká společenská šikana, může nést následky do konce života. I lidé s méně vyhrocenou zkušeností mluví o tom, že si zvykli na všudypřítomnost přetvářky a manipulace a trvalo měsíce, než začali po návratu domů důvěřovat byť svým nejbližším. Marketing reality TV pořadů často mluví o tvorbě mikrokosmu společnosti, což je však pravda jen ve velmi ohraničeném slova smyslu. Skutečná společnost je založená na ideji vzájemné spolupráce nebo alespoň možnosti vytvořit si spřízněnou komunitu. V soutěžní reality show musíte čekat, že se vás i váš největší přítel, na němž bezděky tolik ulpíváte, nakonec pokusí připravit o nezanedbatelnou výhru, která by vám mohla navěky změnit život. A vy chystáte stejné zklamání pro něj. Jedná se nakonec o jednu velkou partii. Zrada v reality show není skutečná morální transgrese, udržet však v mysli racionální povědomí o principu hry je takřka nemožné. I proto je nezbytnou součástí týmu seriózních reality show i psycholog, jehož pomoc je dostupná i v měsících po skončení natáčení. Přesto je na místě se vždy ptát, jestli producenti dělají vše pro to, aby účastníkům pomohli i preventivně, nebo jestli jejich mysl záměrně nerozbijí, aby ji pak museli lepit dohromady.

Bylo by skvělé, kdybychom se mohli spolehnout na schopnost a ochotu účastníků postarat se sami o sebe a umět včas říct „ne“, když situace přeroste únosnou míru. Podepisují přísně formulované smlouvy předně ohledně komunikace s médii, vždy však mají možnost odejít. To platí napříč pořady. Přijdou sice o případnou kompenzaci (většina účastníků obdrží skromnější honorář i v případě prohry), nemusí se ale bát například vyúčtování za ušlé zisky. V praxi je přesto velmi snadné chápat, proč nemůže jít o jedinou pojistku. Reality TV obklopuje v některých zemích, především Spojených státech, podobná aura jako loterii – nejde jen o příležitost se zabavit a možná vyhrát, jde o příslib nového života. Hlásí se dva základní typy lidí. Mladí toužící po práci v modelingu a showbyznysu, kteří doufají, že na sebe upoutají pozornost veřejnosti. Těm jde méně o samotnou výhru a víc o „exposure“. A pak jsou tu lidé z nejnižší třídy, kteří doufají, že se jim povede vyhrát a uniknout své situaci. Ti jsou nejčastějšími terči špatných reality show, jež využívají toho, jak obtížné je pro soutěžící z rozjetého vlaku vystoupit a vzdát se své jediné šance.

Hra na oliheň: Výzva je pak nejdůležitější reality soutěž loňského roku. Netflix nasypal nemalé množství peněz jak do produkce, tak i distribuce, přinejmenším z technického hlediska tak vznikl dokonalý produkt. Pozornost však strhla především samotná drzost realizovat tento pořad na základě díla, jehož explicitním poselstvím je, že taková show je špatná a amorální. V tomto ohledu jde však spíš o pravidlo než výjimku. Reality TV se často stylizuje do dystopického hávu. Big Brother přejímá prvky Orwellova románu, přední inspirací Survivora byl Goldingův Pán much, porotci MasterChefa performují extrémní přísnost. Během sledování reality show se stavíme na stranu účastníků a producenti nemají problém sami sebe stylizovat do podoby škodolibých záporáků. Situace, v níž se hráči ocitají, má být nepřátelská a obtížná. Někdy v hávu hravosti a nadsázky, někdy doslova a někdy v kombinaci obojího. U Big Brothera nikdo nebere vážně samotné odkazy na Orwella a policejní stát, jež se tedy vedou v duchu parodie. Následky společenské izolace jsou však skutečně trýznivé.

Když se tedy objevily stovky diváckých i publicistických reakcí o tom, že Netflix nepochopil smysl vlastního hitu, dalo se snadno namítnout, že kritici nejsou obeznámeni se žánrem a nechápou jeho zvyklosti. A možná si úplně nepřipouští ani důvod obliby původní Hry na oliheň. Ano, jedná se o dílo se silným antikapitalistickým poselstvím, ale coby nejúspěšnější seriál Netflixu je také jedním z nejvýraznějších produktů kapitalismu posledních let. Přinejmenším stejnou měrou jako na vyznění (spíš mnohem větší) pak závisí na své schopnosti strhnout a bavit morbidními střety. Možná tedy, že vznik skutečné hry je aktem upřímnosti systému. A naopak snaha tvářit se, že tu došlo k znesvěcení něčeho čistého a posvátného, je přinejmenším naivní, přinejhorším pokrytecká.

Neměli bychom ani zapomínat na inherentní lidskou tendenci měnit traumatické a náročné výzvy ve hru a zážitek. Malé děti spolu sehrávají násilné výjevy od nepaměti. Najdeme spolky, jež přehrávají historické bitvy. Jedná se jednak o zábavu a jednak o přispění k tomu, aby tato historická zkušenost nebyla zapomenuta. Přehrát Hru na oliheň tedy automaticky neznamená, že ji adorujeme ani že ji nechápeme. Není proto třeba pozastavovat se nad početnými zájemci o účast. A nad produkcí nemá smysl kroutit hlavou o nic víc než po premiéře válečného filmu nebo vydání násilné počítačové hry.

Kontroverznější je, že Výzva boří některá ze základních pravidel reality soutěží. Pro fikční předobraz je totiž zásadní, že celá soutěž je z principu neférová, jakkoliv její organizátoři tvrdí opak. U skutečné reality TV však považujeme za nepsanou etickou normu, že každý přijatý účastník má šanci vyhrát. Ne každá show může být pro každého, nicméně jakmile produkce někoho nechá projít konkurzem, přijímá morální zodpovědnost za to, že formát pořadu dokáže ocenit jeho dispozice. Opak je považován za nevkusný a krutý. Za připomínku dob, jejichž odkazu se chce kvalitní reality TV vyvarovat. Jak padlo výše ohledně favorizace mužských vítězů u Survivora, nejde o vždy dodržovaný ideál, jeho narušení se však setkává s kritikou.

Sice nezemřeli, přesto přišli o šanci připsat si obludné čtyři a půl milionu dolarů a splnit si všechny materiální sny. Svým způsobem nám to o neférovosti našeho světa říká ještě víc než původní seriál.

V případě Hry na oliheň ale bylo třeba aspekt zhrzenosti zachovat, jeho emocionální důsledek je se zážitkem neodmyslitelně spjat. Tvůrci přesto udělali úkrok, spíš než přímou neférovost volí cestu frustrující nahodilosti. Ze soutěže může kdykoliv vypadnout kdokoliv, často z důvodů zcela mimo jeho nebo její kontrolu. Tento Damoklův meč (alespoň hypoteticky) visí nad každým hráčem. Sice platí obecně, že si producenti s pravidly málokdy lámou hlavu a v reality soutěžích nemají problém v průběhu dění měnit pravidla a vymýšlet si nová, aby zamíchali kartami. Tentokrát ale zachází ještě dál. A je cosi vskutku šokujícího na tom, že o nejvyšší výhře televizní historie rozhodl „souboj“ v kámen, nůžky, papír posledních dvou soutěžících. To vše po několika hodinách emocionálně silných příběhů jednotlivých účastníků, kteří už dávno vypadli. Sice nezemřeli, přesto přišli o šanci připsat si obludné čtyři a půl milionu dolarů a splnit si všechny materiální sny. Svým způsobem nám to o neférovosti našeho světa říká ještě víc než původní seriál.

Tvůrci samozřejmě zahrnuli také způsoby, jimiž si jde k postupu pomoct fyzickým, logickým či sociálním výkonem. Přesto bylo zjevné, že tenhle pořad se nepokouší vyvolat dojem zcela legitimní soutěže, místo toho se snaží dojít k emocionální katarzi podobné jako seriál, jen k ní přichází trochu odjinud. Tím mnohé iritoval (i proto, že se tvůrci na rozdíl od předlohy vyhýbají jasně formulovanému politickému názoru), pro jiné šlo o podnětnou práci s formátem.

Nakonec tu ještě zbývá voyeurský aspekt show, v níž sledujeme umírat naděje lidí, kteří často vážně potřebují peníze (a podle uniklých zpráv zažívali během produkce o dost nepříjemnější podmínky, než poznáme ze střihu). Jde o problém, který tentokrát nesouvisí s provedením, ale samotným principem. Pokud nepřistoupíme na to, že lidé mají právo se rozhodnout účastnit veřejné soutěže o astronomickou sumu, v níž takřka jistě prohrají, a že televize má právo na základě toho vyprodukovat pořad, musíme vážně smést ze stolu celý žánr reality TV. Možná ale, že si tu do jednoho výrobku projektujeme svůj odpor vůči širšímu společensko-ekonomickému systému. Není nakonec chyba tvůrců tohoto pořadu, v jak bezvýchodné situaci se ocitli mnozí soutěžící a jak málo mají příležitostí se z této situace vymanit kromě krajně nepravděpodobného vítězství. Neexistence tohoto pořadu by neudělala svět lepším místem a nevyřešila by jediný ze zobrazených problémů. Mnoho účastníků mělo alespoň příležitost svou situaci představit světu a upozornit na ni.

Reality TV je fascinující formát. Plný manipulace a přetvářky uvnitř hry i ze strany produkce a většinou opentlený nevkusnou campovou estetikou. A často bohužel také škodlivý pro všechny zúčastněné. Stačí se ale začíst do diskusních fór subkultury fanoušků, aby bylo jasné, že má také potenciál provokovat k vášnivým diskusím o stavu společnosti a mediální reprezentace. Někdy se člověk při jeho sledování cítí trochu hloupě a nepatřičně, někdy až špinavě. Přesto ale tento střet reality s umělostí a autenticity s aranžovaností nabízí zcela unikátní zážitek, který nejde najít ve fikci, dokumentaristice ani žurnalistice. V dobrém i zlém.