Namísto příběhu osamělého génia vytrženého z dějin kniha představuje širší a historicky zakotvený pohled na vznik revoluce, v jejíž první řadě v první polovině 20. století stál Albert Einstein – revoluci ve způsobu, jakým chápeme prostor, čas, pohyb, gravitaci, hmotu a záření. Autoři rekonstruují dlouhý vývoj fyzikálního myšlení, který způsobil, že klíčové problémy tehdejší fyziky byly „připravené“ pro radikální nová řešení. Jak Einstein na ramenou obrů, tj. předchozího i současného vědění mohl vidět dál než jiní. Ukazují, že Einstein v úzkém dialogu s kolegy, předchůdci, experimentálními výsledky a intelektuální tradicí formoval své teorie, a také to, jak žily dál svým životem až k rozvoji kvantové mechaniky a konceptuálnímu napětí mezi ní a obecnou relativitou. V knize nejde jen o dějiny vědy, ale i o teorii poznání a filozofii fyziky.
Ferrie v další své knize s provokativním titulkem nabízí ostrou satiru i osvětu, zaměřené na to, jak se často zneužívají pojmy kvantové fyziky v pseudovědeckých a spirituálních kontextech. Na jedné straně se jedná o snahu vysvětlit laikovi základní principy kvantové fyziky – vlnově-částicovou dualitu, princip neurčitosti, superpozici, provázanost (entanglement) a různé interpretace kvantové mechaniky –, na druhou stranu sleduje jejich dezinterpretaci v podobě mýtů a absurdit, jakými jsou „kvantové uzdravení“ nebo „vědomí měnící realitu“, které nemají oporu v reálné fyzice. Kniha je tedy také návodem, jak rozpoznávat „quantum bullshit“ (kvantové bláboly) pomocí „bullshitmetru“ pro situace, kdy se někdo snaží použít kvantovou terminologii pro nevědecké účely. Čtenáři se nicméně musí připravit na ostřejší jazyk, satirické výpady i sprostější výrazy namířené vůči kvantovým mystifikacím.
Další kniha, ve které si autor láme hlavu nad tím, jak nástup umělé inteligence přetváří naše pojmy vědomí, svobodné vůle a kreativity, se snahou zdůraznit, co lidskou mysl odlišuje od algoritmů. Folman tvrdí, že lidská mysl funguje podle principů kvantové neurčitosti – tedy že v našich myšlenkových procesech, rozhodování a tvořivosti existuje podobný prvek nepředvídatelnosti, jaký nacházíme v mikrosvětě částic. Právě tato „kvantová nepředvídatelnost“ podle něj vysvětluje, proč není možné plně modelovat nebo napodobit lidské vědomí pomocí klasických algoritmů AI, které vycházejí z deterministických principů. Kniha vybízí k dalšímu testování, zda se AI dokáže vymanit z kauzálního řetězce a projevit kreativitu, nebo zda lidská kreativita a vědomí jsou makroskopickými projevy kvantových jevů, které nynější podoby AI nemají šanci dosáhnout.
Stephen Hawking evidentně patřil k nejvýraznějším postavám popularizace vědy. Přestože Hertogovu knihu provází místy až nekritický obdiv k Hawkingovi, se kterým v jeho poslední etapě spolupracoval, autor přináší další svědectví o neustálé proměně Hawkingových názorů, včetně hledání odpovědí na otázky o počátcích vesmíru. Primárním přínosem knihy asi není shrnutí finální teorie o vzniku vesmíru, pomocí které by se dalo propojit teorii relativity a kvantovou fyziku do jednotného obrazu vesmíru. Podle ní je vesmír čtyřrozměrnou „membránou“ v pětirozměrném prostoru – tedy jen malou částí mnohem rozsáhlejší, skryté reality. Důležitější je, že se jedná o další zdařilý pokus, jak složitá témata kosmologie zpřístupnit široké veřejnosti. Zároveň je výzvou pro filozofy, zda se dokážou ubránit popichování ve stylu Hawkinga, zda filozofie není už jen historickým přežitkem. Samotná kniha však nabízí řadu filozofických motivů o hranicích našeho poznání světa.