Academix Revue Vzpomínka na Zemi jako filozofická simulace
8.
Technologie budoucnosti

Vzpomínka na Zemi jako filozofická simulace

Vít Bartoš působí na Katedře filozofie Technické univerzity v Liberci. Věnuje se filozofickým problémům moderních přírodních věd, filozofii přírody a kognitivní filozofii.

Esej otevírá diskusi nad sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi. Jak by mohla vypadat interakce mezi námi Pozemšťany a jinou  vesmírnou civilizací? Jednalo by se spíše o soupeření, nebo spolupráci? Oproti klasickému konfliktu různých světů, ke kterým se kloní i autor Liou Cch’-sin, se však Vít Bartoš zamýšlí nad tím, zda bychom se na druhou stranu mohli přiklonit k osvícenským optimistům a přemýšlet nad tím, že odolávání entropii je dobrým důvodem pro spolupráci také ve vesmírném měřítku.

Sci-fi trilogie Vzpomínka na Zemi (Problém tří těles, Temný les a Vzpomínka na Zemi) čínského autora Liou Cch’-sina je fascinujícím intelektuálním dobrodružstvím, které nás přivádí k jedné z klíčových filozofických otázek posledního století: jak by mohl vypadat kontakt, komunikace a nakonec i interakce mezi námi Pozemšťany a jinou civilizací, která obývá vesmír? Autor se dnes již klasického tématu zhostil skutečně brilantně a komplexně. Vědecko-technické a kosmologické aspekty právě jako ty politické, historické a morální jsou do celkového příběhu zakomponovány velmi organicky a uvěřitelně. Máme před sebou příběh, jehož dílčí epizody by docela klidně mohly být předobrazem reality, pokud by došlo ke kontaktu s cizí vesmírnou civilizací.

A čistě mimochodem a na okraj bych rád zdůraznil, že samotná perspektiva čínského autora je zajímavá z kulturologického a etnografického hlediska.

… jak by mohl vypadat kontakt, komunikace a nakonec i interakce mezi námi Pozemšťany a jinou civilizací, která obývá vesmír?

Není účelem tohoto krátkého zamyšlení reprodukovat celý příběh trilogie, která se rozprostírá přibližně na 1800 stranách textu. Dosud neznalého čtenáře bych mohl připravit o pointu a čtenáře znalého by zase mohlo urážet, že si vybírám jen subjektivně relevantní momenty komplexního díla. Soustředím se na základní filozofická východiska, která se týkají zejména ontologie a morálky tohoto sci-fi. Netroufám si ani doufat, že bych byť v této omezené perspektivě mohl být vyčerpávající.

Problém tří těles

Když dovolíte, začnu jednou spíše metodologickou poznámkou, která se týká podmínek smysluplné sci-fi spekulace: jestliže problém tří těles –  jak uvidíme dále – fakticky vylučuje existenci inteligentního pozorovatele (civilizace), má právo svobodná spekulace a fikce (fi) potlačit či upozadit nejlepší aktuálně známou vědu (sci)? Může autor sci-fi v zájmu budování fikce, velkoleposti a neotřelosti příběhu konceptuálně porušit fundamentální známá pravidla reality (teorie chaosu)? Zcela obecně: mají příběhy, které porušují základní fyziku, nějaký význam? 

Když režisér Christopher Nolan přizval ke spolupráci na filmu Interstellar pozdějšího nobelistu za fyziku Kipa Thornea, jedna z podmínek spolupráce slavného fyzika byla, že film by neměl porušovat fundamentální fyzikální principy tak, jak je dnes známe a chápeme. Domnívám se, že je to logický požadavek. Na druhou stranu je korektní i protiargument, který říká, že podstata tvořivé imaginace spočívá mimo jiné v porušování pravidel, a to někdy i těch základních. Bylo by sci-fi dobrým sci-fi, kdyby nebylo schopno porušit pravidla či je alespoň variovat? Toto obecné dilema stojí samozřejmě v základu debaty o metodě moderní vědy a já se tu spokojím se subjektivním konstatováním, že autor Vzpomínek na Zemi dle mého soudu velmi dobře balancuje toto klíčové napětí.

První díl trilogie nese název „Problém tří těles“, což je narážka na známý fyzikální problém, který poprvé formuloval geniální matematik Henri Poincaré (i když o řešení problému tří těles se pokoušeli již před ním jiní slavní matematici jako Euler a Lagrange) na přelomu 19. a 20. století. V principu jde o to, že nelze najít žádné zjevné pravidelnosti (žádné elegantní elipsy) v interakci mezi třemi objekty, které na sebe gravitačně působí a mají stejnou hmotnost. Poincaré objevil něco, co dnes nazýváme deterministickým chaosem. Vývoj chaotického systému je citlivý na počáteční nastavení a inteligence, která chce predikovat budoucí vývoj takového systému, by musela mít zcela přesná výchozí data a také tato data stále rychleji aktualizovat, pokud má být predikce k něčemu (třeba k přežití!) dobrá. Takové podmínky týkající se získávaných dat (získávání pozorovacích dat je také fyzikální proces) jsou ovšem fyzikálně a pravděpodobně i logicky nemožné, a tak jsou chaotické systémy (i když se chovají podle deterministických zákonů) prakticky nepředpovídatelné a je tomu tak nutně.

Není svět, kde není možná predikce, světem nemožným pro inteligentní a vlastně jakýkoli život?

A teď si představte, že jste součástí nešťastné vesmírné civilizace, která žije v chaotických podmínkách tří těles (hvězd). Může vůbec organizovaný a komplexní život prosperovat v takových podmínkách? Není svět, kde není možná predikce, světem nemožným pro inteligentní a vlastně jakýkoli život? 

A kdyby civilizace tušila, že z jejího prediktivně komfortního světa se jednoho dne stane svět prediktivně nekomfortní (problém tří těles), neudělala by lépe, kdyby svůj svět opustila?

Zde začíná náš příběh: mohou existovat méně šťastné civilizace, které hledají nový domov a jejich zoufalství – zoufalství uprchlíků – je může motivovat k racionální, leč agresivní strategii při hledání nového místa k životu, které je v tomto vesmíru, zdá se, kriticky omezeným zdrojem. Střet mezi Trisolarany a Pozemšťany je spuštěn existenční krizí na straně Trisolaris. Komunikace a konflikt civilizací se pak řídí pravidly teorie her, jež autor velmi efektivně a nápaditě aplikuje.

A je možná zbytečné dodávat, že tento hypotetický problém je založen na historických analogiích, které známe z dějin střetávání různých etnik, kultur a také vedení válek na naší domovské planetě.

Kosmická sociologie – soupeření, nebo spolupráce?

Jedna z klíčových myšlenek celé trilogie říká, že jednotlivá společenství různě vyspělých civilizací v celém vesmíru se řídí jistými univerzálními pravidly, které můžeme s hlavními postavami druhého dílu trilogie (Temný les) nazvat „axiomy kosmické sociologie“. Ty říkají, že: „Zaprvé: přežití je primární potřebou každé civilizace. Zadruhé: civilizace se neustále šíří a rozvíjí, ale celková hmota ve vesmíru zůstává konstantní“ (Temný les, s. 14). Co z takových axiomů vyplývá o vztahu a o „herních strategiích“ mezi odlišnými civilizacemi? Zde se autor v podstatě přiklonil k statisticky většinové (v rámci sci-fi literatury) interpretaci, která vidí svět, vesmír, kosmos… jako místo soupeření (alespoň od časů H. G. Wellse) mezi vzájemně nepřátelskými civilizacemi, které bojují o zdroje. To, co tu máme před sebou, je zčásti navázáním na starou Malthusovu myšlenku z konce 18. století o tom, že organismy (nelineárně se zvětšující populace jedinců) spolu soupeří o omezený zdroj, což vede k něčemu, co Darwin nazval „přirozeným výběrem“. Civilizace mají potřebu se před sebou skrývat a vytvářet dojem „temného lesa“, protože nechtějí být viděny a zničeny konkurencí. 

Je ovšem dost patrné, že „šíření a rozvíjení“ civilizace nelze příliš utajit, nakolik technologický progres (například podle zákona akce a reakce) dané civilizace působí na okolní vesmír. Je také hlubokou záhadou, co by měly být ony ultimátní zdroje, o které se vede boj, když se již civilizace dostane na jistou technologickou úroveň, která jí například umožňuje cestovat relativistickými rychlostmi. O co doopravdy stojí usilovat? Je zřejmé, že hodnoty civilizace se mění s technologickou vyspělostí a úrovní ovládnutí (využití) konečných fyzikálních zákonů. Civilizace ovládající „technologii“ zakřivování časoprostoru bude těžko usilovat o více „zlata“ nebo o více jiných banálních prvků v Mendělejevově tabulce. Snad ani tvorba planet vhodných pro život by nemusela být problém. Má malthusovské soupeření opravdu univerzální smysl nezávisle na měřítku, škále či velikosti fyzikálně-ontologické struktury? Ultimátní cíle (a hodnoty) jistě souvisí s ultimátními fyzikálními mezemi. Obojí je nám v tuto chvíli velmi neznámé. 

Také pro samotné sci-fi koneckonců platí zákony zachování: ve sci-fi nemůže být více nápadů (informací), než mají současné nejlepší vědecké teorie. Takže naše imaginace a zdroje klíčových analogií, které užíváme, když přecházíme ze světa naší omezené zkušenosti do vesmírných rozměrů, jsou pevně sevřeny aktuální úrovní poznání. Možná tedy, že předchozí otázky jsou z velké části bohužel jen řečnické.

Osvícenští optimisté – v poslední době nejvýmluvněji lingvista Steven Pinker – však ukazují, že historické trendy vedou ke snižování násilí, růstu blahobytu, racionálního a technického pokroku, humanismu.

Nyní zpět ke konfliktualistickému závěru ohledně chování vesmírných civilizací: konfliktualismus i ve vesmírných rozměrech samozřejmě opět čerpá z reálné lidské historie. Měli bychom ale mít na paměti, že analogie prostě někdy přenosné z měřítka na měřítko nejsou. 

Lidské dějiny – zvláště ty civilizační od neolitické revoluce – jsou poznamenány hrubým násilím a útlakem. Konflikt je všudypřítomný a zdá se, že je strukturální vlastností komplexních společností založených na dělbě práce. Osvícenští optimisté – v poslední době nejvýmluvněji lingvista Steven Pinker – však ukazují, že historické trendy vedou ke snižování násilí, růstu blahobytu, racionálního a technického pokroku, humanismu. Pokud mají pravdu, můžeme extrapolovat pro vyšší stadia civilizačního procesu, ať již je jimi cokoliv mimo naši aktuální představivost. Je dobré si připomenout, že nedávná velmi úspěšná filmová sci-fi, Nolanův Interstellar a Villeneueovi Příchozí, jsou založena na spolupráci a vzájemné potřebnosti odlišných civilizací. Existují také staré, o teologické spekulace opřené úvahy, které koexistenci různých inteligentních světů vysvětlují jako důkaz boží providence a dobroty (původně Giordano Bruno). 

Existují nějaké dobré důvody, proč si myslet, že vesmírné civilizace by měly mít tendenci spíše kooperovat než soupeřit? Myslím, že alespoň jeden dobrý a zároveň fundamentální důvod pro spolupráci ve vesmírném (ale i jakémkoli jiném) měřítku, je možné udat: „Entropie ve vesmíru narůstala a míra uspořádanosti klesala. Celý proces připomínal nesmírná křídla obřího ptáka rovnováhy, která pod sebou drtí veškeré bytí. Jenže nízkoentropické bytosti byly jiné. Ty naopak svou entropii snižovaly a uspořádanost zvyšovaly, jako světélkující sloupy, které povstávají nad inkoustové moře. Takový byl smysl existence, ten nejvyšší, vyšší než radost. A proto musely být nízkoentropické bytosti zachovány, proto nesměly zaniknout.“ (Vzpomínka na Zemi, s. 581–582)

Všeobecný entropický trend ve vesmíru je fatálním faktem, se kterým každá vyspělá civilizace musí bojovat. Smyslem existence je opravdu odolávání entropii!

Nabízí se přímo hypotéza, že kooperace civilizací by entropickému spádu odolávala lépe než jejich soupeření, které znamená ničení a snižování variability (rozmanitosti) širokých civilizačních vzorců a postupů. To, co jsme si ale dle biologů měli odnést právě z darwinovské intelektuální revoluce, je zjištění, že rozmanitost je klíčovou odpovědí na měnící se – případně i chaotické – podmínky. To, co biologie zásadně přidává k fyzice, je přesvědčení, že selekce a variace (přirozený výběr) přispívají ke komplexitě a robustnosti systému života. Jedna vítězná kultura, jedna vítězná civilizace, jeden vítězný typ hodnot – prostě unifikace – nejsou dobrou strategií na proměnlivé podmínky. Být jediným hegemonem navíc v (dost možná) aktuálně nekonečném vesmíru, když přejdeme zpět do kosmických rozměrů, ani není možné. 

Pouhá jednota znamená nediferencovanost, homogennost, totalitu… Pouhá rozmanitost znamená chaos, nekoordinovanost, konflikt… Jednota v rozmanitosti (což je mimochodem motto EU) je správným řešením, které na vysoce abstraktní úrovni již dávno formulovali naši největší filozofové (Platon, Leibniz, Whitehead).

Jednota v rozmanitosti v případě kosmické sociologie by pak znamenala globální spolupráci civilizací při budování diverzifikovaných antientropických oáz v našem jinak pochmurně (entropicky) se vyvíjejícím vesmíru. 

Liou Cch’-sin se svou skvělou imaginací by možná mohl napsat 4. díl, který by technicky, vědecky a morálně vyspělé civilizace přivedl na myšlenku „společného díla“ neentropického vesmíru. I tato možnost dle mého soudu nabízí zajímavá intelektuální dobrodružství a výzvy, dokonce jsem náchylný k tvrzení, že dobrodružství vyššího řádu než je hra na schovávanou v „temném lese“.

Technologická exploze a Kardašovova škála

Permanentní technologický vývoj a „závody ve zbrojení“ mezi civilizacemi jsou klíčovou premisou celé trilogie. Formulace „šíření a rozvíjení civilizace“ v axiomu kosmické sociologie zjevně vyžaduje tento předpoklad. Opět je zde zřejmá analogie mezi závody ve zbrojení v rámci biologické evoluce a také v rámci lidských dějin, kdy technologické inovace a nové zbraňové systémy jednoznačně spoluurčují běh dějin. 

Je zajímavou teoretickou otázkou, jak by se k sobě chovaly civilizace, které jsou v rozdílných vývojových fázích z hlediska vědecko-technického poznání. Mohla by civilizace, která je na vyšším vývojovém stupni a zajímají ji fyzikálně jiné zdroje a procesy (a také má nejspíše posunuté hodnoty) považovat civilizaci nižšího řádu za konkurenta? Trisolaranská krize tuto možnost automaticky předpokládá.

V polovině 60. let 20. století ruský astrofyzik Nikolai Kardašov formuloval jednoduché kritérium, jak odlišit evoluční úrovně odlišných vesmírných civilizací. V podstatě jde o to, jaké vesmírné zdroje energie umí daná civilizace využít. Pokud využíváte světlo vaší centrální hvězdy, které dopadá na povrch planety, jste civilizace do úrovně I. Pokud využíváte kompletní energii vaší centrální hvězdy, jste úroveň II. Pokud využíváte zdroje hvězd celé galaxie nebo její centrální černé díry, jste úroveň III atd., nikdo netuší až kam. Následující úroveň škály je vždy 10–100 miliardkrát energeticky vyspělejší. Pokud tedy dobře odhaduji, Čingischánova armáda se svojí známou technologií by proti roji stíhaček F-16 měla výrazně větší šanci než civilizace úrovně I proti úrovni II.

Kardašovova škála je samozřejmě zjednodušující, ale jistě má alespoň nějakou heuristickou hodnotu. Je například patrné, že civilizace do úrovně I jsou velmi zranitelné z vnitřních i vnějších důvodů. Jakmile ale přejdete na úroveň II, robustnost civilizace výrazně vzroste. To by také mohlo znamenat, že civilizace od  úrovně II budou výrazně méně agresivní, budou „psychologicky“ operovat ve velmi odlišných nebiologických škálách (např. budou plánovat v řádu milionů let). Tento (intelektuální, technologický a asi i morální) nepoměr je také důvodem, proč bychom neměli analogicky přenášet vzorce chování (malthusiánské soupeření) a jednání biologických entit na civilizace od úrovně II.

Když se nad věcí zamyslíme ještě více, civilizaci na úrovni III (případně IV) by mělo trápit rychlé rozpínání vesmíru, které ji připravuje o zdroje (galaxie se vzájemně vzdalují, a tak je nemůžete efektivně využít). Starosti takové civilizace budou vrcholně existenciální, protože až na této úrovni se vesmír začíná projevovat jako místo, kde převažuje nekonečné prázdno bez perspektivy vývoje.

Chci tím říci, že konflikt mezi civilizacemi je určitě zajímavou možností, ale ve světle již současných poznatků o vývoji vesmíru bychom možná s tak tvůrčími autory, jako je Liou Cch’-sin, mohli uvažovat ještě jiným směrem.

Jaký vztah tedy mezi sebou mohou mít civilizace různých úrovní Kardašovovy škály? Opět bych rád nabídl jednu optimistickou možnost. Mám totiž pocit, že alespoň od úrovně II by se vyspělé civilizace měly tendenci „starat“ o ty méně vyspělé a labilní (do úrovně I). Jeden důvod jsme diskutovali výše – společným nepřítelem všeho organizovaného ve vesmíru je entropie a podpora života (uspořádanosti) se tak jeví jako logický krok.

Existuje však ještě jiný důvod, který má jistou příbuznost se starodávnou teologicko-filozofickou debatou o možnosti zla ve světě, který stvořil dobrý a vševědoucí bůh (tzv. teodicea). Může dobrý bůh dopustit zlo ve světě, zněla klasická otázka. (Existuje vůbec zlo?) 

Mezi člověkem a bohem v rámci tradiční teologie neexistuje poměr (bůh je nekonečný v nekonečně mnoha aspektech). Mezi civilizacemi na Kardašovově škále je nicméně otázka dopouštění „zla“ u civilizací na nižším vývojovém stupni vlastně opět analogická otázce teologické. Mohly by civilizace vyšší úrovně dopustit bídné plahočení civilizací nižších úrovní? Nebylo by morálním imperativem civilizací na vyšší úrovni pozvednout ty nižší? Nepodobala by se vzájemná interakce mezi civilizacemi různých typů spíše „pedagogickému“ působení?

…jakožto lidské bytosti máme tendenci nahlížet na ony „jiné“ jako na nebezpečnou konkurenci. Antropocentrismus i etnocentrismus jsou patrné i ve sci-fi.

Liou Cch’-sin vsadil na konflikt jako klíčový princip, který vyplývá z axiomů vesmírné sociologie. V tomto ohledu je jeho přístup skutečně většinový, protože jakožto lidské bytosti máme tendenci nahlížet na ony „jiné“ jako na nebezpečnou konkurenci. Antropocentrismus i etnocentrismus jsou patrné i ve sci-fi. Chtěl jsem jen v tomto ohledu s autorem náznakově polemizovat, i když nemohu bohužel nabídnout srovnatelnou imaginativní vizi založenou na jiných axiomech „vesmírné sociologie“.

Realita a klam

Za posledních 2500 let nás zejména filozofové naučili uvažovat o světě smyslové zkušenosti (svět, jak jej vnímáme) jako o něčem, co může být zcela klamné – to je Platonovo poselství, které stojí na počátku nepřetržitého filozofického dialogu o podstatě pravé reality. O čem jsme ale uvažovali již méně, je možnost, že tato klamnost je cíleně způsobena. Descartes si představoval, že jakýsi démon importuje do jeho vlastní mysli falešné představy o realitě, aby jej zcela zmátl a znemožnil pravdivé poznání. Zkusme si ale představit možnost, že v rámci matení zvolím ještě radikálnější alternativu: totiž že vytvořím dokonce falešnou realitu a nikoliv pouze falešné představy a myšlenky v „mozkovém“ substrátu vnímajícího subjektu. Tato falešná realita je pak zdrojem veškerého poznání pro organismus, který se v této realitě nachází. Jednalo by se o vysoce účinnou strategii, která pozorující subjekt (civilizaci) přivede k falešné fyzice, obecně k falešné vědě, k neschopnosti technologického vývoje, k nekonkurenceschopnosti. Zdá se, že v rámci temného lesa se jedná o možnost, jak jedna civilizace brání v evoluci civilizaci jiné. V široké perspektivě pak hrozí velmi radikální závěr, že objektivní realita vlastně neexistuje, že všechny dílčí podmínky a oblasti vesmíru jsou konstrukcí civilizací, kdy jedna se snaží zmást jinou, aby udržela svůj vědecko-technický náskok. Je to závěr trilogie, který směřuje k tomuto rezultátu: „Myslíš, že zbytek vesmíru je nevinný jako panna, že na nás čeká s otevřenou náručí, až se do něj vypravíme na průzkum? … A až lidé potvrdí, že fyzika přece jen existuje, teprve pak začne mít výzkum smysl.“ (Vzpomínka na Zemi, s. 609).  

„Bůh je rafinovaný, ale není zlomyslný“ je známý Einsteinův aforismus. Vyjadřuje naši důvěru v objektivní, leč komplikovaný řád přírody. Podobně zakladatel kybernetiky Norbert Wiener vidí epistemický boj vědce s primární neuspořádaností okolního světa jako zápas buď s „ďáblem manicheismu“, nebo s „ďáblem v pojetí sv. Augustina“ (Kybernetika a společnost, s. 46–47). Ďábel manicheismu nás stále klame a mění strategii, udělá cokoli, aby nás porazil. Usiluje o to být zcela nepredikovatelný. Ďábel sv. Augustina je možná komplikovaný, ale rozhodně se nemění a není sám o sobě autonomní silou (je pouhou nepřítomností řádu). Ďábel sv. Augustina se dá překonat a dává nám optimistickou víru v poznatelnost vesmíru, bez které je jakékoliv civilizační usilování odsouzeno k nezdaru.

Vesmírné civilizace se ve Vzpomínce na Zemi (celé trilogii) chovají vpravdě manicheisticky, a proto může být objektivní fyzika v nebezpečí. Celé vesmírné společenství pak vypadá jako obrovský podnik cvičící se v taktické lži, manipulaci a předstírání. Velcí moralisté dávných věků a všichni ti, kteří věří ve smysluplnost světa (ať již opřenou o náboženskou víru, nebo ne) s takto cynickým pojetím budou mít problém.

Naštěstí toto nejsou otázky, které by nás jako civilizaci, která ještě nedosáhla ani úrovně I na Kardašovově škále, měly trápit. Naše cíle a perspektivy jsou aktuálně výrazně skromnější. Stačilo by, aby manichejství daleko méně prostupovalo reálné lidské politiky a psychologii. A také bychom potřebovali zvnitřnit přesvědčení, že to, na čem doopravdy záleží, je pokračování existence organizovaného života.