Proud metabolického myšlení ve společenských vědách, z něhož vychází koncepce tohoto čísla, má řadu inspirací a zdrojů. Na jedné straně je to myšlení Karla Marxe, který formuloval tezi o „neodčinitelné trhlině v provázaných procesech sociálního metabolismu“, když pozoroval vyčerpání půdy v důsledku rychle probíhající industrializace zemědělství a intenzifikujícího se kapitalistického hospodaření. Marxovu tezi a její rozpracování v soudobém sociálním výzkumu vysvětluje blíže v tomto čísle Eva Fraňková a ilustrují ji Jiří Skála s Tomášem Uhnákem.
Na straně druhé pak navazuje na nemarxistické tradice materiálního myšlení a výzkumu, především na ty rozvíjené v rámci studií vědy a technologií od konce 70. let 20. století. Jak vysvětluje Adam Bencard v rozhovoru „Metabolismus není metafora, vyžaduje materiální myšlení“, metabolické přístupy dovolují teoretizovat a empiricky sledovat komplexní propojení a transformace napříč měřítky lokálního a globálního i napříč biologickou, sociální, tělesnou a technologickou texturou skutečnosti. V důrazu na procesualitu, provázanost a vztahovost tak navazuje na poststrukturalistické přístupy, které se snaží o rozrušení binárních konceptů charakteristických pro modernistické myšlení: aktér vs. struktura; příroda vs. společnost; věda vs. politika; objektivita vs. angažovanost apod.
Zatímco Marx mluvil o „sociálním metabolismu, který je předepsán přírodními zákony života samého“, adjektivum „biosociální“ v názvu našeho čísla signalizuje konstitutivní propojenost biologického a sociálního, přičemž žádný z jevů či procesů obvykle označovaných jako „biologický“ nebo jako „sociální“ není ontologicky primární a předurčující ten druhý. Biologické a sociální jsou do sebe – a rozhodně nyní, v antropocénu – mnohočetně zacykleny. Hannah Landecker, úryvek z jejíž knížky Americký metabolismus v čísle přetiskujeme, píše v tomto smyslu ve svém článku z roku 2016 o antibiotické rezistenci jako příkladu „biologie historie“, když sleduje, jak se lidská historie propisuje do biologie dnešních mikrobů.
Texty v čísle lze číst jako zprávy o různých metabolických trhlinách – v zemědělských a potravinářských praxích (Fraňková; Skála s Uhnákem), v našich tělech (Borisova; Kolářová s Koťátkovou a Ahmed) i našem poznání (Trnka). Tyto trhliny zároveň doprovází vznik nových metabolických intimit, třeba mezi lidmi a viry a divokými prasaty (Brož) nebo v nových praxích péče o mikrobiom (Bencard).
Než se ale romanticky přidáte na stranu intimit oproti trhlinám, přečtete si nejdříve texty o kanibalismu, prasečím (Brož) i lidském (M. Jakešová). Jak připomíná v rozhovoru Adam Bencard, dobrý život vyžaduje nejen metabolická propojení, ale také oddělení. Hannah Landecker mluví v některých svých přednáškách dokonce o „právu na metabolické oddělení“, které je v současném toxickém prostředí často narušováno. Recentní biomedicínské výzkumy přitom naznačují, že s dysregulací oddělení (metabolické kompartmentace) mohou souviset procesy jako rakovinné bujení či neurodegenerativní poruchy.
Texty v čísle nejsou ale jednoduše zprávy o metabolických trhlinách a intimitách, ale zároveň z těchto trhlin a intimit. Jsou to zprávy z potrhaného a nově propojeného světa, ve kterém žijeme a ve kterém jsou situováni, jako biosociální bytosti, samotní autoři a autorky. I oni jedí a hladoví, hubnou a přibírají, kouří a polykají hostie. Metabolizují svět a jsou světem metabolizováni. I v tomto ohledu je současné metabolické myšlení významně odlišné od toho moderně metafyzického. Nelze z něj uniknout na bezpečnou letovou dráhu, z níž bychom shlíželi na zemi pod námi. Vnějšek mají (a mají mít) jen konkrétní metabolické cykly. Metabolismus jako proces života nikoli.
Číslo tak čtenářům předkládáme nejen k interpretaci, ale také metabolizaci. A takto pročítat si ho mohou třeba i mikroby a plísně, až objeví mírně provlhlý výtisk, který jste odložili někde na lavičce v parku.